Stopem přes krvavý Kavkaz: Maďarská honička s opilou kapsářkou

Poté, co mě turecká policie deportovala ihned z letiště, musel jsem plán expedice na Kavkaz změnit. Příliš šťastně však nezačala ani ta druhá trasa stopem z Prahy přes Maďarsko a Rumunsko, noc v Budapešti byla bezesná.

"Blbneš hochu, na takový cestování už jseš starej," drbu si spánky po hodině zbytečného stopování na pražské dálnici. Je právě sedmá ranní, ale najednou blinkr doprava a poprvé se otevírá okénko: "Tak kampak, pane?"

Vidím, že se nad palubní deskou houpe plyšový klokan, aha, nějací bohemáci. Teprve pak se podívám řidiči do tváře a zařvu: "Bohouši! Ty? Týhle náhodě nikdo neuvěří!"

První řidič: V Praze si mě u krajnice všiml Bohouš, potkáváme se na fotbale. Sice mě poznal pozdě, ale po pár kilometrech auto otočil a vrátil se. "Vezmu tě do Břeclavi." (Foceno na mobil.)

A Bohouš, který sedává při mistrácích nad půlicí čárou, povídá: "Musel jsem náhodě pomoct. Jedu kolem stopaře a až po chvíli mi dojde, že ho znám. Tak jsem to za Prahou otočil a vracím se pro tebe – sedej."

Bohouš dnes vyráží na svatební cestu s Maruškou, těší mě - a jestli chci, hodí mě až do Břeclavi. Nahlas říkám: "Abych nechtěl," ale v duchu myslím na něco jiného. Bohouš je frajer. Vrátil se pro mě, ačkoli jsme se před půl rokem servali, až v hospodě popadaly stoly.

Pravil tehdy, že považuje fotbalového útočníka Ordoše za kopyto, na což jsem odvětil, ať si nechá hloupý kecy domů pro svou starou – to jsem Marušku ještě neznal. A už to jelo...

Ale dnes za sebou necháváme Vysočinu vesele, jako bychom byli rodní bratři, já si libuju, že není hic, Bohouš se podřekne, že je sedminásobným mistrem republiky ve stolním fotbálku, což netrumfne ani historka o jistém frajerovi, který se nechává opakovaně deportovat z Turecka.

Taky letos sbírám fotografie a podpisy svých řidičů. Petek a Bernadetta mě bohužel svezli jen pět kilometrů. (Foceno na mobil.)

V devět ráno jsem v Břeclavi, kde mi za moment staví chlapík, od pohledu ajťák. Hodný a chytrý, nicméně v pětatřiceti bydlí u rodičů, a i když svoji bratislavskou dívku miluje, občas ti dva marně hledají společné téma.
"Jestli znáš sitcom Ajťáci, tak ten nás, bohužel, celkem vystihuje," loučí se pod Děvínem a s ním se loučí všechno hezké, co mohla sobota nabídnout.

Nemůžu nezmoknout. Nad Bratislavu se v poledne ženou mraky, černé jako stopařova noční můra. Pršet bude až do noci. (Foceno na mobil.)

Odpolední stop v baru

Překvapeně zjišťuji, jak černé umějí být červencové mraky, rychle se blíží ze západu. Citelně se ochladí, je 13 stupňů. Blesk, hrom, pak kroupy. Letím se schovat pod dálniční most, kde se pak dvě hodiny klepu. Aut napočítám pět set, pak se mi vypíná mozek a zapne až ve chvíli, kdy mi do svého džípu pomáhají čtyři maďarští zedníci – svezou mě aspoň k pumpě k nedalekém městysu Mosonmagyaróvár.

Po dvou hodinách stopování v lijáku se slitoval maďarský zedník v džípu. Silnice u Rajky už vypadala jako říčka. (Foceno na mobil.)

Zdejší snack bar se stává útočištěm nejen pro mne, ale taky pro dva brněnské motorkáře, kteří se bláhově vydali opalovat na Balaton. V tomhle nečasu tam zdraví nedojedou, to vědí. Až pršet přestane, vrátí se zpátky domů, do té doby si budeme objednávat "szendvice" a "fekete tea".

Odpoledne se stopovat nedá. Utloukáme čas ve snack baru u pumpy v městečku Mosonmagyaróvár. Já a dva brněnští motorkáři, kteří si bláhově vyrazili k Balatonu. Dnes tam rozhodně nedorazí. (Foceno na mobil.)

Já ale na východ musím, a proto si vpodvečer opět stoupám pod sprchu na kraji silnice. A ono to půjde – tu posun o 10 kilometrů, tu o 15, pak pěšky přes půl města Györu, už se stmívá, a konečně auto do Budapešti.

Mladý šofér Péter se mě pešťskou němčinou zeptá, kde přesně chci vysadit, tak mu němčinou pražskou odpovím, že nevím, ale po svítání hodlám pokračovat na Szolnok, a Péter je té lásky, že mě rovnou hodí k výpadovce.

Hodinový hotel Ibis

Nejdřív jsem moc vděčný, pak se zděsím. Kam tady zalehnu? U téhle výpadovky totiž začíná východní Evropa, tma, v níž sem tam zazáří prostitutky, bezprizorní kočky, a pár špinavých budek, ve kterých jsou nonstopy... Aha, nonstopy! Tam bych si mohl objednat kafe a někde v koutku si nenápadně zdřímnout, plánuju. Vejdu dovnitř, vrhá se na mě opilá žena a neomylně strká ruku do kapsy u kalhot, v níž nosím pár tisíc forintů. Prudce bábu odstrčím a mrknu na bar, jestli se mě štamgasti zastanou, ale oni se smějí a povzbuzují kapsářku.

Cesta na Kavkaz

Neděle, 15:00
Dnů na cestě: 2
Počet aut: 12
Místo: Cluj Napoca, Rumunsko
Ujeto: 950 km

Vybíhám z boudy a bába za mnou. Normálně mě honí okolo tramvajové točny. Zahlédnu neony hotelu Ibis, tak do něj spěchám, ale nejlevnější pokoj stojí 1 600, tak si jenom sednu do křesla na recepci. Za chvíli usnu, ale v jednu mě budí portýři, že se mám přesunout do svého pokoje. "Jestli tedy totiž vůbec bydlíte..." A tak odkráčím na benzinku, kde se krčím u pultíku s lahví minerálky, píšu tento článek a obávám se poslední tečky, po které bude následovat trpné čekání na úsvit.

Ceny skoro jako doma

Jen lehce od boku si ceny v maďarských forintech dělím deseti, a tak mi vyjde částka v korunách. Káva na pumpě stojí 300 forintů, sendvič v baru 500, marlbora výhodných 640.

V Maďarsku už si o jeho dokonalosti nedělají iluze. Na Petra Čecha mají čtyřicetiprocentní slevu. (Foceno na mobil.)