Stopem přes krvavý Kavkaz: Dagestán mě nechce pustit

Ráno jsem si do batohu přibalil i nostalgii. Myslel jsem, že opouštím nejhezčí zastávku své cesty, město Derbent na jihu Dagestánu. Ovšem po hodině jsem se do něj vrátil. A teď už žádám Alláha, abych se do Derbentu vracet nemusel.

Jedu pořád směrem na jih a docela se bavím, neboť jsem součástí těžko uvěřitelné sestavy.

Řidič Nadir je sice o hlavu menší než já, zato dvakrát tak těžký. Kdykoli někomu telefonuje, zapne hlasitý odposlech, abychom hovor všichni slyšeli, a potom na nebožáka, kterého vytočil, po vojensku řve: "Zděs polkovnik Ibragimov!" a sádlo mu z kalhot teče až ke kolenům...

na cestě

Počet dnů: 17
Počet aut: 81
Místo: Kasumkent,
hranice Dagestánu a Ázerbájdžánu
Ujeto: 4 250 km

Vedle něj si něco huhlá do knírku jednooký Zugrab, který kdysi otevíral vodku kudlou natolik šikovně, že se nůž zapíchl nahoru, lehce napravo od jeho nosu.

A vzadu já. Největší prase mezi tuláky. Za sedmnáct dnů jsem využil dvě trika, modré a hnědé, a jednu kostkovanou košili. Ale nejspíš mi už otupěly smysly, protože nákup náhradního prádla pořád odkládám - nesnesitelný zápach necítím, mouchy kolem mě nekrouží.

Prokalili jsme víkend na chatě a teď tedy padáme dolů, k Ázerbájdžánu, do Derbentu. Ovce u cesty se k sobě choulí, jako by byl prosinec v Betlémě. "Tóóómaš!" řve na mě plukovník Nadir Ibragimov, který je ve skutečnosti dobrosrdečným úředníčkem s cukrovkou, vysokým tlakem a náběhem k alkoholismu.

"Da?" Už jsem si zvykl, že místní obracejí přízvuk v mém jméně - jsem pro ně Tóóómaš. A tlouštík září. "Teď uvidíš, co jsi ještě neviděl. Tady v Derbentu je pevnost, která vznikla před pěti tisíci lety. Víš vůbec, co je to UNESCO? I tam už Derbent zapsali."

A nade mnou je skutečně pevnost jako z Barrandovských ateliérů; velká jako Hradčany, z kopce hledí do Kaspiku. 

"No to je perfektní, Nadire," přikyvuju jenom polonadšeně, "ale pevnost už si prohlídnu sám, vy dva jeďte potěšit své rodiny."

Nadir a Jednoočko mě samotného nenechají: "Ne, na rozloučenou si ještě dáme berana."

Mého přítele Nadira neopouští apetit nikdy. Objednal berana.

Na kraji pevnosti je restaurace neboli deset samostatných kabinetů s výhledem na moře, v každém vždy sedí jedna uzavřená společnost, u které žebrá o zbytky jídla několik hladových koťat.

Dostáváme mísu beraního masa, kopec salátu, piva a lahev vodky - to by ještě šlo. Jenomže jsme na východě, kde má každý chlap nějakého bratra, potom dost dvojrodných bratrů, spoustu trojrodných, což jsou podle mě už bratranci bratranců, a tím pádem je jasné, že máme v okolních kabinetech dvacet bratrů, kteří okamžitě zaregistrují Nadirův plukovnický řev a posílají nám další vodky, další berany.

Jakýsi trojrodný bratr hraje na tahací harmoniku, za každého z přítomných se vymýšlí jedna oslavná sloka. A po každé sloce všichni vstaneme, zvedáme pěsti a řveme "Uráááá," jako by Bohemka vstřelila góla.

Sleduju, jak mi roste pupek

"Tak a teď už sbohem, jdu na stopa," zabečím po dvou hodinách a Nadir řekne, no jasně, ale sveze mě jen do města, kde mi zařídí hotel. "Vypil jsi toho dost, stopuj až zítra," loučí se a já si nanejvýš tak v duchu můžu říkat, že on toho vypil dvakrát tolik, a vesele si řídí po městě.

Konečně jsem sám a věnuju se oblíbené činnosti - bloudím si podvečerním městem. Nádhera. Modré moře, zlaté věže arménského kostela, minarety mešit, uzounké ulice chrání svrchu majestátní pevnost.

Starobylý arménský chrám v Derbentu

jak se dostanu domů

Nemám už moc času, musel jsem vymyslet, kudy a jak zpátky domů, v ideálním případě takto - přes Ázerbájdžán a Gruzii do tureckého Trabzonu stopem, odtud příští čtvrtek letadlem přes Istanbul domů. Má to však dva háčky. Dnes mě pohraničníci musí pustit do Ázerbájdžánu a za týden pak hlavně do Turecka, kde jsem podle všeho pořád ještě nežádoucí osobou.

Změnila se kultura - tady už se pije čaj. Chlapi sedí ve stínu, nalévají si ho z konviček a k tomu hrají "nardy" - hážou dvěma kostkami a různě přemisťují dřevěné kroužky po desce.

"Můžu si vás vyfotit?" ptám se jednoho hráče, pozve mě ke stolu. Jmenuje se Achmed, a když vyhraje partii, posadí mě do mercedesu a převeze mě do své vlastní restaurace, kde přede mě postaví tři ledové plechovky baltiky a talíř plný placek s masem, které si namáčím do adžiky. Sleduju, jak mi roste pupek.

Ani nevím jak, ale potom si mě půjčují tři velmi mladí lidé, dívka a dva chlapci. Všichni už mají rodiny, v Dagestánu se holky vdávají v patnácti, kluci v osmnácti letech. "A teď s náma pojedeš na pevnost a zítra jsi pozvaný na svatbu našeho dvojrodného bratra," rozhodují.

Ne. Svatbu bych viděl rád, běžně se tu na ní sejde tisíc hostů, ale jednou už se přece s Dagestánem rozloučit musím.

Ovšem přece jen těm třem rozumím, turistů si tady užijí málokdy, byli by smutní, a tak se všechno opakuje - taxíkem do kopce, harmonika, maso a přípitky na družbu.

Město Derbent už připomíná Turecko. Muži pijí na ulicích čaj a hrají "nardy".

Nervozita před hranicí

Bylo tu božsky, říkám si ráno, a zastaví mi první náklaďák, na který mávnu. Po deseti kilometrech si chci vyfotit hřbitov, tisíce trojmetrových kůlů trčících z oranžové hlíny, ale foťák nefunguje. Já vůl. Zapomněl jsem si v hotelu baterii.

Ale že jsem v Dagestánu, řidič to bere. Otočí auto a křivolakými uličkami plnými lidí se za půl hodiny procourá k mému hotýlku, kde popadnu baterku a můžeme se zase dlouze motat Derbentem.

Začínám být nervózní. Blížím se k Ázerbájdžánu. Vízum sice mám, ale podle našich diplomatů je i tenhle jediný možný průjezd po silnici na jih Kavkazu pro cizince uzavřený. Ovšem nikdo to prý zatím nevyzkoušel. Já projet musím, protože nemám žádný náhradní plán...

Opět na skok v cele

Z posledních MMS, které Tomáš Poláček zaslal: V poledne mě znovu zadrželi, na dagestánské hranici. V cele jsme skončili tři, já a dva Dagestánci. Důvod neznám - mám platné ruské i azerské vízum. Hranice na jih se projet nedá. Nechali nám osobní věci a chovají se slušně, jenom si nás, jaksi, nevšímají.

Po dvou hodinach čekání mě slušně doprovodili nazpět do Dagestánu. Musím promyslet, co dál.