Nejasnostmi obestřený význam kruhů a kamenů je neoddělitelnou součástí světové popularity Stonehenge, nejstarší dochované připomínky doby bronzové v Anglii. Megalitických staveb vznikalo mezi 2–3. tisíciletím před naším letopočtem ve světě povícero, a mnohdy byly ještě majestátnější. Rozdíl je v tom, že u nich víme, k čemu sloužily.
Pro Stonehenge jsme zatím neměli vysvětlení, jen různě přesvědčivé teorie. Odborníky bylo postupně usuzováno, že se jednalo o chrámovou stavbu, místo veřejných slyšení a kmenových jednání, nebo vpravdě monumentální hřbitov pro místní elity. Jiní stavbě přikládali účel meditativní či terapeutický. A praktici zase upozorňovali na to, že by se mohlo jednat o starověkou observatoř, hvězdárnu.
Pokud tu třicítka sarsénů nestála náhodou
Pro každou z těchto teorií existovalo určité penzum argumentů, které si však mnohdy odporovaly nebo vzájemně vyvracely. Například to, že se v okolí nacházejí stovky pohřebních mohyl, a mnozí z nebožtíků sem byli dopraveni z mnohasetkilometrových vzdáleností, hřbitovní hypotéze dost nahrává. Pokud tedy v okolí v mohylách neodpočívají ti neúspěšně léčení.
Odměřovalo Stonehenge dny kalendáře? |
Každopádně by bylo bláhové myslet si, že stavba tak mimořádná a dlouhověká nemohla v průběhu staletí naplňovat postupně vícero funkcí. K čemu však měla sloužit ve svých počátcích, k jakému záměru byla vyhotovena?
Timothy Darvill, profesor archeologie na univerzitě Bournemouth, například vidí ve funkčním významu stavby obří sluneční kalendář. Mohla by to být pravda?
Teorie o možném účelu Stonehenge se dají počítat na tucty, a proto se s jistou předběžnou nedůvěřivostí vyplatí prověřit i tuto. Na čem tedy aktuální hypotéza o velkém slunečním kalendáři stojí? Začněme tím, že Darvill nejprve analyzoval počet a umístění velkých pískovcových bloků, tzv. sarsenů. To jsou ty až desetimetrové a pětadvacetitunové drobečky, které lemují centrální podkovu, část obvodu a nadpraží vnějšího kruhu. Když k nim připočítáme i kameny ležící, vyvrácené a odlehlejší, dobereme se počtu třiceti masivních kusů.
Dalším, řekněme velmi volným krokem pak bylo intuitivní zamyšlení nad tím, čeho je kolem nás třicet. A odpověď, že v průměru je zrovna tolik dní do měsíce, se sama tak nějak nabízela.
Slibné odhady a počty
Početně se třicítka roznásobená tuctem blíží cifře 360. Skoro jako je dní do roka. Tady se hodí doplnit, že uvnitř sarsenového kruhu stálo dalších pět dvojic kamenů. Ty by teoreticky mohly reprezentovat dalších pět dní neolitického kalendáře. Cifra k počítání by se tím navýšila na 365. A když si povšimneme i čtveřice mimo hlavní kruh stojících menhirů, tzv. staničních kamenů? To ony by mohly navýšit počitatelnou sumu na 365,25. Stejně jako „náš“ řádně rozvržený gregoriánský kalendář s integrovanou korekcí přestupnosti. Zní to sice hezky a početně to možná odpovídá, ale jak by to mělo fungovat?
„Jednoduše a elegantně,“ zní pohotová odpověď profesora Darvilla. Každý kámen prý totiž fyzicky reprezentuje jeden den v měsíci. A s každým úsvitem nového dne posunula místní obsluha kalendáře značku, snad menší kámen nebo dřevěný kůl, o jednu sarsenovými kameny vymezenou mezeru dál. Stonehenge tak mohlo neúnavně vyměřovat čas třicetidenního měsíce.
Pozornosti profesora Darvilla neuniklo ani to, že sarsenové kameny, označované dle pořadí jako S11 a S21, jsou o něco tenčí než zbytek masivů. Je mezi nimi také o něco větší mezera. Každý desátý den v měsíci byl nejspíš něčím výjimečný. Snad že by to byl čas vymezený pobožnostem, volný víkend nebo jen naznačení předělu mezi týdny? Možné to je, tři desetidenní týdny do měsíce nezní neuvěřitelně. Podobně to měli zařízené i ve faraonských královstvích na Nilu, ve Středomoří a ve starověké Mezopotámii, kde také spoléhali při odpočítávání dní na sluneční kalendáře.
Kalendář, který se kontroloval sám
Jisté hodnověrnosti teorii o slunečním kalendáři na pláních u Salisbury dodává Darvillovo vysvětlení funkce dalších kamenů. Například čtveřice staničních kamenů odměřovaly přestupné dny, a trilitové kameny pak sloužily ke kalibraci kalendáře. Stabilně označovaly, kterou kamennou branou přijde úsvit při rovnodennosti, a kudy vyhlížet zimní slunovrat. Na případnou chybu v počítaných dnech by se tak snadno přišlo.
To, že Stonehenge bylo „vyladěné“ na zimní a letní slunovrat, je známo už dlouho. Role Stonehenge coby kalendáře by pak vysvětlovala, proč tomu tak bylo. „Lidé tím mohli kontrolovat a korigovat, zda správně měří čas,“ dodává Darvill.
S nadšením nad rozluštěnou záhadou však ještě vyčkejme. Jeho hypotéza a vysvětlení, které popisuje Stonehenge jako obří sluneční kalendář, je zatím vcelku čerstvá. A musí si ještě počkat na nesmlouvavou kritiku dalších odborníků. Nejistoty totiž stále přetrvávají.
Vznik Stonehenge, datovaný k rozmezí 3000 až 2000 let před naším letopočtem, totiž ne zcela koresponduje s návazností a průběhem stavebních prací a instalacemi jednotlivých prvků. Když bylo Stonehenge poprvé vystavěno, lidé se pravděpodobně více zajímali o fáze Měsíce a funkce slunečního kalendáře, fyzicky vytvořená vztyčením sarsenových bloků, byla přiřazena celému areálu až o něco později.
„Je těžké odhadnout, proč k tomu došlo,“ říká Darvill. „Jednou z možností je, že došlo ke změně ve výkladu náboženství, které kladlo větší důraz na Slunce a jeho pohyby.“
