O českých učitelkách
Možná by stálo vypsat soutěž pro rodinu, jež přesvědčivě doloží, že měla nějakou prapratetu či prababičku, která byla českou učitelkou a na jadranské dovolené ji sežral žralok.
Za skoro sto let, co Češi jezdí v létě na Jadran, tam skončila v žraločím požeráku učitelek pěkná řádka. Tedy alespoň na zažloutlých stránkách prvorepublikového bulváru – a jejich duchové jsou s úsměvem každoročně vyvoláváni na světlo. Pravda však je, že žádnou učitelku, natož českou, v Jadranu žralok nikdy nevečeřel.
My to dobře víme, protože věříme, že tam žádní žraloci nejsou. I to je mýtus. Jsou tam, protože jsou v každém moři. Ale nejsou nebezpeční. Zcela výjimečně některý ohrozí potápěče, většinou protože má u sebe ulovené ryby.
Poslední smrtelný útok byl zaznamenán v roce 1974. A fakt to nebyla učitelka.
Mimochodem, naposledy se tam dostal do kontaktu se žralokem jeden turista loni. Nebyl to Čech a nebylo to ani proto, že by ho žralok chtěl sežrat: naopak turista, byl to Slovinec, ho chtěl zachránit, protože uvízl na mělčině.
O sestřelených Češkách
Tuhle legendu nedovolte číst svým dětem, protože je zaprvé o sexu a zadruhé má skutečný historický základ. Říká se jim galebovi čili racci – létají a klovají (v jejich žargonu "sestřelují") české turistky. Nebylo to údajně nijak těžké, daly si rády říct, protože erotická turistika prý tak nějak k českému Jadranu patřila.
Tip na dovolenouVybírejte z pestré nabídky zájezdů do Chorvatska na dovolená.iDNES.cz. |
U českých vlaků a autobusů přijíždějících do Dalmácie postávali mladí mužové, "plážoví inženýři", kteří nabízeli pomoc s kufrem, seznámení a pak, když ve Splitu nad mořem hořely nejkrásnější hvězdy, i něco onačejšího.
Ovšem i z ledabylé rešerše na internetu lze získat významné podezření, že "sestřelování" není jen věcí minulosti a že tahle legenda se protáhla i do současnosti.
O paštikářích
Kdo tam jel autem a nevzal si paštiku, ať hodí kamenem... Paštikářský mýtus bude dlouho přežívat, přestože Češi už nejsou ti echtovní paštikáři, jakými byli, když jim tak Chorvati začali kdysi říkat. Ano, jezdilo se s plnými vozy jídla. Ale už to tak dávno není a připouštějí to sami Chorvaté.
Neradi už však připouštějí jinou věc: částečně bylo paštikářství rozumnou českou reakcí na to, že vyhnali po návratu Němců ceny až k západní úrovni, leč kvalita služeb se té západní zdaleka nevyrovnala.
Je také logické, že když někdo jede po vlastní ose, přibalí nějaké potraviny, aby ušetřil. Dělají to tak i Němci nebo Nizozemci, jak je vidět i v českých kempech.
Navíc Češi, jak vypovídají statistiky, utrácejí na jadranské dovolené stále víc a hledají větší luxus. Ale to nepomůže, paštikářské nálepky by se zbavili snad jedině tehdy, kdyby Dalmácii zaplavili turisté třeba z Bangladéše.
O českém moři
Máme pocit, že Jadran je český. Jadran Češi počátkem 20. let minulého století objevili a byli tam průkopníky dovolenkové turistiky. První turistické značky tam zavedl Klub českých turistů, první mezinárodní linka, jež přistála na letišti v Dubrovníku, byla z Prahy, první hotel na ostrově Brač se jmenoval Praha, první turisté na poloostrově Pelješac byli studenti z Brna, první organizovaná skupina na ostrově Krk byli samozřejmě čeští turisté. Po válce v 90. letech byli opět první (jezdili tam i během ní) a pomohli na nohy Chorvatsku jako nikdo jiný, protože přitáhli i turisty odjinud.
Jelikož jsme vždy považovali Jadran za "své" moře, objevily se v 60. letech i fantasmagorické úvahy o tunelu, jímž by nás tam dopravil během pár hodin rychlovlak, nebo v 90. letech plány, že bychom mohli umořit jugoslávský dluh tím, že bychom dostali kus pobřeží. Je to prostě naše moře. Čeština je tam slyšet v létě všude, takže si připadáme jako doma.
A tak jsme moc překvapeni, když se náhodou dozvíme strašlivou pravdu, že Němců tam jezdí mnohem víc než nás. A Italů taky. A Slovinců rovněž. Dokonce i Rakušanů...
Pojedete letos na dovolenou do Chorvatska?
