Marcelo, co vás vlastně na Srí Lanku přivedlo?
Na Srí Lance nežiji, ale jezdím tam, co to jde. Poslední dobou většinou tak dvakrát, třikrát do roka. Na jihu ostrova vlastníme prázdninové domky Tropical Garden, a když tam nejsme, tak je pronajímáme. Moje maminka s kamarádkou byla poprvé na Srí Lance v roce 2001. Zemi tehdy projely s batohy na zádech. V té době ještě na Srí Lance probíhala občanská válka a moc se tam nelétalo. Mamka se vrátila naprosto nadšená. Následující rok tam letěly znovu, a to už si tam vyhlédly pozemek, kde jsme postupně vybudovali Tropical Garden.
Říkáte to tak, jako kdyby vybudování penzionu na Srí Lance byl jednoduchý proces. Bylo to opravdu tak?
Tak to vůbec. (smích) Mamka Jitka Adamusová je houslistka, tedy úplně mimo obor cestovního ruchu. Její kamarádka a spolumajitelka Iva Nešvarová sice pracuje v hotelnictví, ale stejně jsme tenkrát, když nám o tom nápadu řekly, měli pocit, že se zbláznily. Mělo to spoustu úskalí a překážek, ale nakonec jsme samozřejmě rádi, že do toho tehdy šly. Postupně jsme vybudovali fungující resort, o který se posledních pět let starám především já.
Jak těžké bylo najít na Srí Lance vhodný pozemek?
Nebylo to těžké a dodnes není těžké najít na Srí Lance pozemek. Těžké je to, co přijde potom. Tenkrát, v roce 2002 nabídl mamince s kamarádkou pozemek místní kamarád, to je taková klasika. Je ale třeba dát si pozor ohledně vlastnických práv, která jsou často nejasná a soudní spory se pak mohou táhnout roky. Dnes už také není možné jen tak pozemek koupit, cizinci nesmí na Srí Lance vlastnit nemovitost, potřebují k tomu vždy místního partnera nebo mají nemovitost pouze v dlouhodobém pronájmu. To často vede k různým podvodům a pravdou je, že hodně lidí s koupí pozemku na Srí Lance naletělo. Před těmi víc než dvaceti lety ale byla trochu jiná legislativa. A dá se říct, že jsme měli docela velké štěstí, že se nám tehdy povedlo koupit pozemek, který byl v uvozovkách čistý, nikdo nás nenapálil a všechno proběhlo bez problémů. Bylo to tehdy hodně dobrodružné, protože se psal rok 2002. V té době byla v nejbližším městě Tangalle jediná internetová kavárna, odkud se dal poslat e-mail. Mobily teprve pomaličku začínaly, takže byla složitější i komunikace s právníkem a podobné věci. V té době to prostě nebylo tak, jako dneska, že si zavoláme nebo napíšeme přes WhatsApp, bylo to všechno trochu složitější.
Stavbu jsme dokončili v listopadu 2004 a v prosinci přišla tsunami. Smetlo nám to úplně celý dům.
Začali jste stavět dům už s tím záměrem, že byste ho jednou pronajímali, nebo jste spíš chtěli domek jen pro sebe?
Bylo to vlastně obojí. Ale s tím, že aby si to na sebe vydělalo, tak ve chvíli, kdy tam nebudeme, tak aby se to pronajímalo. Zároveň do toho mamka s Ivou tehdy šly ještě s místním kamarádem, takže zároveň měly vizi, že on tím získá práci a nějaký zdroj příjmů. Postavili tehdy tři dřevěné bungalovy a restauraci. Byly tam různé peripetie, stavba se protahovala, dvakrát nás zasáhly povodně. Největší katastrofa ale nastala v době, kdy se dostavělo, což bylo v listopadu 2004 – a v prosinci 2004 přišla tsunami. Smetlo to úplně všechno až na pár palem. Tu původní stavbu jsme vlastně nikdy neviděli. Známe ji jenom z fotek, protože jsme se na ni měli jet podívat někdy na jaře, to měla být i moje první cesta na Srí Lanku, a místo toho jsme o všechno přišli.
To musel být obrovský šok…
To tedy byl. Tsunami tehdy přišla o Vánocích těsně po Štědrém dnu. My jsme zapnuli zprávy a sledovali jsme, co se tam děje. Snažili jsme se spojit s našimi kamarády a známými, což několik dnů nebylo vůbec možné, protože telefony nefungovaly. Pak se nám podařilo se nějakým způsobem dovolat, a tak jsme zjistili, že naštěstí aspoň z našich přátel jsou všichni v pořádku.
Co se vám v takových okamžicích honilo hlavou?
Nejprve se hlavně všichni snažili nějak pomoct místním lidem. Byla to opravdu obrovská katastrofa, kdy každý, kdo bydlel v pobřežních oblastech, o někoho přišel. Plus lidé přišli o veškerý majetek, živobytí, o všechno. Moje sestra Karolina tenkrát uspořádala sbírku na rekonstrukci místní školy. Postupně se napojila i na humanitární organizaci ADRA, ve které pak už jako projektová manažerka pomáhala s obnovou bydlení i živobytí pro místní lidi. Díky Adře existuje na Srí Lance vesnička poblíž Tangalle, která se jmenuje Cheskagama, tedy česká vesnice. Byla postavená za peníze českých dárců, takže tam zůstala určitá stopa. O mnoho let později jsem v Adře začala pracovat i já.Takže jsme vlastně se Srí Lankou propojené na různých úrovních. Kdyby se to tehdy nestalo, já i sestra jsme dneska profesně někde úplně jinde. Srí Lanka změnila naše životy nejenom tím, že tam jezdíme, ale i tímhle způsobem.
Jak těžké bylo rozhodnutí začít po tsunami stavět nanovo?
Samozřejmě se hodně zvažovalo, co dál. Byly i myšlenky na to to úplně vzdát, prodat pozemek a prostě už tam jezdit jenom čistě na dovolenou. Jenže se v té době samozřejmě nikdo do koupě čehokoliv na Srí Lance nehrnul. Nakonec se mamka s Ivou rozhodly pokračovat. A ještě taková perlička. My jsme to měli pojištěné, ale jak to u pojišťoven chodí, tak v té době nám bylo řečeno, že my jsme pojištění proti vodě. Tsunami ale způsobilo zemětřesení a proti tomu jsme pojištění nebyli. Takže nakonec jsme něco málo z pojistky dostali, ale opravdu jenom málo. Podobně dopadla i spousta místních. Na druhou stranu vlna pomoci tehdy byla obrovská. Nejen z České republiky, ale i celosvětově. Asi pomohlo i to, že tehdy byly Vánoce. Šlo tam opravdu hodně pomoci a já si říkám, že v závěru to jihu Srí Lanky prospělo. Postavilo se hodně nových domů, nová infrastruktura a tak dále. Je to i jeden z důvodů, proč je jih dneska bohatší než sever. Takže aspoň z toho vzešlo něco dobrého.
Resort Tropical Garden na Srí Lance postavila Marcely rodina po velkých peripetiích.
Jak dlouho po tsunami jste se na Srí Lanku vrátila?
Já sama jsem byla na Srí Lance poprvé právě až po tsunami, v roce 2006. A v té době toho ještě byl každý strašně plný. Každý se s vámi dával do řeči, což je běžné i teď, ale tehdy všichni vyprávěli, co dělali během tsunami a o koho přišli. Příroda se dala dohromady rychle. Jsou to tropy, takže následky už v roce 2006 moc vidět nebyly, až na nějaké rozbořené domy. Ale v těch lidech to samozřejmě zůstalo hrozně dlouho a do dneška na to vzpomínají.
Věděli jste už tehdy, že chcete pokračovat dál?
Ano, dokonce hned v následujícím roce po tsunami jsme znovu vybudovali na tom místě domeček. V něm jsem i při své první návštěvě Srí Lanky bydlela. Z legrace jsme mu říkali „domeček na muří nožce“, protože byl vystavený na pilotech a dodnes tak zůstal, jako opatření proti tsunami. Stojí na pilířích a pokud by přišla, nedej bože, tsunami, tak voda by měla projít spodem mezi piloty. Do pokojů nahoře by neměla proniknout a dům by měl zůstat stát. Takže tehdy to byl jenom jeden domeček s dvoulůžkovým pokojem. Měli jsme v té době už trochu jiný plán. Už jsme neplánovali restauraci a mělo to být spíš jen pro nás a pro známé.
Nakonec jste ale zase skončili u většího resortu…
Už o tento maličký domek začal být postupně velký zájem a ani naše rodina se tam nevešla, takže jsme v roce 2010 vybudovali ještě jednu vilu na stejném pozemku. Jsou tam tři pokoje, takže v podstatě od toho roku 2010 jsme začali tam, kde jsme původně přestali.
Čajový ráj s vlastním Machu Picchu. Srí Lanka vstala s novou vládou z popela |
Zmiňovala jste, že jste na Srí Lance dvakrát až třikrát do roka. Máte v resortu po zbytek času manažera, který se o něj stará?
Spolupracujeme s naší sousedkou Anke, což je Němka, která ale trvale žije na Srí Lance a která se nám o Tropical Garden stará. Plus máme místního pomocníka Buddiku, který dělá všechny možné práce na zahradě a kolem domu. Takže máme dva zaměstnance. A v podstatě tím, že je to v tropických podmínkách, tak je potřeba se o to neustále starat. Jsme hned na pláži u moře, takže je tam slaný vzduch a vysoká vlhkost. Během covidu jsme řešili, že bychom na pár měsíců zavřeli, protože se tam nesmělo létat. Ale kdyby se o to nikdo denně nestaral, mohli bychom začít zase znovu. Veškeré vybavení tam v těch podmínkách strašně rychle odchází.
Nedávno jsem Srí Lanku sama navštívila a měla jsem pocit, že Češi jsou pro Srílančany oblíbeným národem. Vnímáte to stejně?
Je to tak, Srílančani nás mají opravdu rádi. Je to zajímavé a vlastně nedokážu úplně říct, jak je to možné. Myslím, že nějakým způsobem Srílančanům vyhovuje naše česká nátura. Zároveň na Srí Lanku létá hodně Čechů. Jeden čas byly hodně výhodné letenky z České republiky, ale to už je taky minulost. Přesto jsme stále v první dvacítce zemí, odkud přijíždějí turisté.
Existuje něco, s čím se na Srí Lance dodnes potýkáte, ať už v rámci bydlení nebo samotného života v té zemi?
Když to vezmu z hlediska podnikání nebo toho, když tam člověk něco vlastní, tak je hodně těžké vůbec se dobrat k informacím, jak vlastně věci dělat správně. A i když se je snažíte dělat správně, tak jsou vám házené klacky pod nohy. Je tam hodně rozšířená korupce. Za razítko, na které máte nárok, musíte zaplatit. A když chcete dělat věci jinak, tak si hodně počkáte. Tak to je jedna věc, která tam určitě ztrpčuje život. Specifické je i jednání s místními. My máme nějaké naše evropské představy o tom, jak se má pracovat a spolupracovat. Na Srí Lance je všechno víc na pohodu, na všechno mají dost času. Návštěva třeba srílanské pojišťovny, nebo nedej bože úřadu, je zážitek sám o sobě a akce na půl dne. Také není jednoduché najít lidi, na které se můžete opravdu spolehnout. Ale na druhou stranu za ty roky už v tom taky trošku umíme chodit a ty „správné“ lidi už tam naštěstí máme. Ale byla to cesta pokusů a omylů. Podvody na cizincích jsou tam strašlivě časté.
Všechny peripetie se stavbou resortu se nakonec vyplatily.
Vysledovala jste už za tu dobu, co na Srí Lanku jezdíte, co si místní skutečně o nás, západních turistech, myslí?
Tak to by mě taky zajímalo. Ani po těch letech nemám pocit, že bych místním rozuměla, takže tu otázku nedokážu úplně zodpovědět. Myslím si, že spousta místních je opravdu hrdých na svou zemi, rádi ji ukážou, rádi se pochlubí a zakládají si na své pohostinnosti. Většina z nich nezištně. Na druhou stranu určitě trochu platí, že bílý rovná se bohatý, což se rovná, že se na tom můžu přiživit i já. Tak to prostě je. Místní jsou převážně buddhisté, takže velice tolerantní lidé. V buddhismu není přesně dané, co se smí a co ne, spíš jde o doporučení cest, kterých by se člověk měl držet. Například se sluší, abyste šla do chrámu se zahalenými rameny a koleny, ale zároveň vás nikdo nebude pokutovat nebo napadat, když takhle oblečená nepřijdete.
Máte pocit, že Srí Lanku s příchodem nové liberální vlády konečně čeká období relativního klidu?
Místní vidí budoucnost s novou vládou většinou optimisticky. Ekonomicky se země určitě zvedá a snad dojde i na potřebné reformy a boj proti korupci. Na druhou stranu mi přijde, že lidé teď čekají, že vláda vyřeší vše a život bude už jen růžový. Srí Lanka také nežije ve vzduchoprázdnu, dopadají na ni globální události. Teď třeba lítá kurz dolaru, a navíc na Srí Lanku USA uvalily ohromná cla. Jedním z nejdůležitějších průmyslových odvětví je na Srí Lance výroba textilu a Amerika je pro ně jeden z největších trhů. Takže pokud to tak půjde dál, tak navýšení cel je pro Srílančany katastrofa údajně ekonomicky srovnatelná s covidem. Ale nechci být pesimistka, snad to nakonec nebude tak žhavé.
Češi si postavili stylovou vilu na Srí Lance. Je rájem surfařů i rodin s dětmi |
Zaujalo mě, že za celé tři týdny jsme na Srí Lance nenarazili na člověka, který by se při navázání očního kontaktu široce neusmál. To byl v porovnání s Českem opravdu nezvyk…
Je to tak. Já vždycky trpím, když se vrátím do Česka a vidím tady ty kyselé obličeje. Snažím se ty úsměvy aplikovat i u nás, ale málokdo mi to oplatí. Myslím si, že na Srí Lance jsou ty úsměvy upřímné. Zároveň je to ale jen takový ten první dojem a za veselými úsměvy jsou často velmi těžké životy. Když je pak člověk pozná víc do hloubky a zná ty vztahy, tak je to ještě jiný level…
Jaký zážitek ze Srí Lanky se vám opravdu zapsal na paměti?
Teď nedávno jsem tam měla krásný zážitek, kdy jsem byla pozvaná jedním naším kamarádem na srílanskou svatbu. Hodně mě to zahřálo u srdce, protože si člověk připadal, že tam opravdu patří a že je součástí komunity. Na Srí Lance je běžné, že pozvete na svatbu všechny místní z oblasti, kde žijete. Bylo tam takových tři sta hostů a z toho jen čtyři až pět cizinců.
Nemůže být jednoduché tak velkou svatbu finančně utáhnout…
Je pravda, že svatby a pohřby jsou v tomto směru naprostý masakr. Samozřejmě ne každý má takovou svatbu, ale ukazujete tím nějaký společenský status. Toto byla navíc v jejich měřítku ještě malá svatba. Není výjimkou, že vám na svatbu nebo pohřeb přijde pět set až tisíc lidí. Ale je to velmi finančně náročné a dostávají se z toho ještě dlouho. Takové svatby trvají několik dní a jsou opravdu obrovské.
Jak kvalitní je na Srí Lance zdravotní péče?
Nemocnice tam jsou buď státní nebo soukromé. Státní nemocnice mají špatnou pověst, ale všeobecně bych řekla, že na de facto stále rozvojovou zemi není úroveň zdravotnictví vůbec špatná. Jeden náš známý tam musel projít složitou operací. Měl rakovinu žaludku. Dělali mu komplikovanou operaci a péče byla skvělá. Takže bych řekla, že to zdravotnictví je vlastně na lepší úrovni, než by člověk čekal, ale taky záleží jak kde. Když sami řešíme nějaké zdravotní drobnosti, tak chodíme do soukromé nemocnice. A ty jsou pro nás jako pro cizince naprosto cenově dostupné. Pro místní samozřejmě už tolik ne. Jsou tam taky specifika, která my neznáme. Především v těch státních nemocnicích máte například oddělené mužské a ženské pokoje. Jsou přesně dané jen určité hodiny, kdy můžou ženy navštívit muže. O pacienty se taky hodně musí starat rodina. U nás se stará zdravotnický personál, zatímco tam jsou sestry jen na to, aby podávaly léky a dělaly zdravotnickou péči. A umýt nebo zajistit jídlo je na rodině. Vidíte tam pak, že je jeden člověk v nemocnici a kolem něj pět členů rodiny.
Marcela se kromě správy resortu věnuje také cestovnímu poradenství.
Rodinná soudržnost je tam asi větší než tady…
Určitě. Srílančané nepobírají důchod, ve stáří se o ně starají děti. Maminka, „amma“, je uznávaná a nedotknutelná a je povinností se o rodiče postarat. Rodiny jsou větší, širší a vzájemně si hodně pomáhají. Na jednu stranu je hrozně hezké, když vidíte, že jeden ze synů se třeba dostane do Dubaje a pak posílá peníze celé rodině. Na druhou stranu, každý to od něj očekává a ten člověk se pak zase nikdy neposune, protože všechny svoje peníze dává zpátky rodině do třetího kolene. A pak vám přijde svatba nebo pohřeb a začínáte zase od začátku.
Co byste doporučila lidem, kteří se na Srí Lanku chystají?
Doporučila bych jednak nebát se vyrazit mimo hlavní sezonu, která trvá zhruba od prosince do března. Na Srí Lanku se dá jet z hlediska počasí v podstatě celoročně a vedlejší sezona má spoustu výhod. Od toho, že je všude méně lidí přes nižší ceny za ubytování až po klidnější atmosféru a řadu zážitků, které v hlavní sezoně nezažijete. A také si myslím, že stojí za to vydat se mimo nejznámější turistická místa. Nesnažit se nutně navštívit všechny „hlavní atrakce“, ale zvolnit na pomalejší srílanské tempo a poznat třeba jednu oblast více do hloubky.
