Hliněné prsty, Kamenné věže nebo Srbské pyramidy. Těch pojmenování mají geologické útvary u Kuršumlije tolik, že si klidně můžete přimyslet i nějaké vlastní. Podstatné stejně nakonec bude hlavně to, že vypadají neuvěřitelně. Nepravděpodobně. Ne jako dílo přírodní, ale nadpřirozené. Čertovské.

Autor: Geograf208, Creative Commons

Při pohledu na podivné, k nebesům se vzpínající štíhlé masivy se neubráníte dojmu, že jde o výtvor umělý. Snad pozůstatek nějakého nepovedeného sochařského sympozia nebo rovnou trosky zaniklého města? Ďáblovo město skutečně probouzí fantazii.

Autor: Cera-photography, Creative Commons

Přitom každému z těch kamenných sloupů v měkké hornině dala vzniknout jen trojice spolupůsobících sil: voda, vítr a čas. Pohrávaly si se zdejšími geologickými formacemi tisíce let a vytvořily struktury, kterým se člověk může jen divit.

Autor: Cera-photography, Creative Commons

Na ploše devětašedesáti hektarů je tu těch kameno-hliněných věží přes dvě stovky. S hnidopišskou přesností: 202 exemplářů. Některé z nich ale možná přehlédnete. Ztrácí se v okolní krajině nebo jsou skromnější svou výškou. Těch obřích, patnáctimetrových, je tu jen pár.

Autor: Cera-photography, Creative Commons

Většina z těch útvarů má kolem osmi až deseti metrů. U své rozšířené základny pak měří okolo čtyř až šesti metrů. Všem společné jim jsou ale „poklice“. Pevné tuhé hlavice, zjevně složené z jiného materiálu, než jaký tvoří těla vlastních věží.

Autor: Časlav, Creative Commons

Stačí, aby se ten vrcholový balvan sesunul nebo rozpadl, a osud celého kamenného sloupu je zpečetěn. Déšť totiž začne tu nechráněnou horninu bez klobouku rychle odplavovat a celá věž se během let rozpadne. Vedle ní ale mezitím může vyrůst úplně nová.

Autor: Časlav, Creative Commons

Každá kamenná věž je vlastně krátkou lekcí fyziky a geologie. Tvrdší balvan chrání měkčí podloží, zatímco okolní terén déšť postupně odnáší pryč. Výsledkem je přírodní socha, která vzniká podle neurčitého plánu. Po deštivých měsících může nečekaně vyrůst, silný vítr ji může smést.

Autor: Geograf208, Creative Commons

Pokud jste uvyklí na plynutí času podle geologických měřítek, překvapí vás rychlost, s jakou tu k vytváření a zániku struktur dochází. Pohybujeme se na úrovni desítek let. Co se tu tedy přesně odehrálo a jaký příběh věže Ďáblova města vyprávějí?

Autor: Staletic, Creative Commons

Tyto zvláštní formace vznikly v půdě, která byla před miliony let dějištěm intenzivní sopečné činnosti. To ovšem byla jen první kapitola z dějin Đavolja Varoš. Ta druhá se začala psát až tehdy, kdy lidé v okolí začali kácet lesy.

Autor: Geograf208, Creative Commons

Podloží krajiny zbavené vegetace totiž začalo silně erodovat. Odolaly jen ty tuhé klobouky, hlavice vytvořené z andezitu, pod nimiž se měkká hornina uchovala téměř netknutá. Věže jakoby „vystoupily“ z povrchu, terénu, který se erozí stále snižoval. Ten proces tu probíhá i nadále.

Autor: Stefan.tasic, Creative Commons

Hora Radan, na jejímž úpatí se Đavolja Varoš nachází, patří mezi vulkanicky nejzajímavější oblasti Srbska. Právě dávná sopečná činnost tu připravila horniny, které dnes voda modeluje do neobvyklých tvarů. Bez sopečné výhně a magmatu by tu čerti nejspíš nikdy svůj domov nenašli.

Autor: Geologicharka , Creative Commons

Geologové mluví o zemních pyramidách, ale místní si Đavolja Varoš vysvětlují po svém. Hovoří například o zkamenělých svatebčanech. Podle jedné z nejčastěji tradovaných legend chtěl ďábel přimět bratra se sestrou ke sňatku a svatební hosty odporující hříšnému spojení proměnil v kámen.

Autor: Mickey Mystique, Creative Commons

Každá ze zdejších legend má i svůj alternativní výklad. Jeden z nich praví, že ti svatební hosté proti hříšnému sňatku, k němuž bratra se sestrou ponoukal ďábel, nic nenamítali. A proto je cestou na obřad nechal zkamenět sám Bůh. Síly nadpřirozené tu zkrátka hrají prim.

Autor: Milos Lopusina, Creative Commons

Dvě hlavní rokle, v nichž se věže nacházejí, se nazývají Đavolja jaruga (Ďáblova rokle) a Paklena jaruga (Pekelná rokle). Čertovinou ale zavání celé Ďáblovo město. Nedaleko se totiž nachází i dvojice silně mineralizovaných pramenů. Jdou cítit sírou.

Autor: Stefan.tasic, Creative Commons

Pokud se těšíte na ochutnávku jako z Luhačovic, nechte si raději zajít chuť. Jejich voda je tak kyselá a bohatá na minerály, že se k pití rozhodně nehodí. Však se jim taky říká Đavoljina voda, Ďábelské prameny. Lidé dříve mysleli, že vyvěrají přímo z podsvětí.

Autor: Nadica Gavriloviċ, Creative Commons

Jen pro představu, voda z pramene Crveno vrelo, tedy Rudé studny, má hodnotu pH 1,5. A koncentrovaných minerálů v sobě nese 15 gramů na litr. Takové pití vás může poleptat i proměnit na kámen.

Autor: Nadica Gavriloviċ, Creative Commons

Na Pekelnou rokli volně navazuje areál důlních šachet z 13. století. Král Uroš I. sem sezval saské důlní mistry, aby mu pomohli rozvíjet hornictví. Těžilo se tu železo, zlato i stříbro. V oblasti Saski rudnici jsou patrné pozůstatky čtyř dlouhých štol. To jen kdybyste se mezi věžemi začali nudit.

Autor: Natasarajkov, Creative Commons

Když se člověk dívá z vyhlídky dolů, snadno pochopí, proč se tu ujaly pověsti o nadpřirozených silách. Desítky štíhlých sloupů skutečně připomínají dav svatebčanů, shluk postav zastavený uprostřed pohybu. Legenda o zkamenělém průvodu najednou nepůsobí tak nepravděpodobně.

Autor: Dejanidis, Creative Commons

Přestože lokalita vypadá divoce a odlehle, je dobře přístupná po dřevěných chodnících a upravených stezkách. Díky nim se návštěvníci dostanou blízko ke skalním útvarům, aniž by je poškozovali. Ochrana přírody a turistika tu našly rozumný kompromis.

Autor: Katarina Z, Creative Commons

Místní se shodují, že každé roční období dodává Ďáblovu městu jinou tvář. Na jaře kontrastují červené svahy se svěží zelení, na podzim se celé údolí zbarví do zlatých odstínů. V zimě pak kamenné věže často připomínají postavy zahalené do bílých plášťů.

Autor: Cera-photography, Creative Commons

Nejkrásnější podívaná přichází po dešti nebo za měkkého podvečerního světla. Červenohnědá země tehdy získává sytější odstíny a kamenné věže vrhají dlouhé stíny. Celá scenérie působí ještě dramatičtěji než za ostrého poledního slunce.

Autor: Dejanidis, Creative Commons

Nejde o největší soubor zemních pyramid na světě, přesto patří k nejzachovalejším. Právě mimořádná koncentrace útvarů na poměrně malé ploše dělá z lokality evropský unikát. Není divu, že Srbsko usiluje o její zápis na seznam světového dědictví UNESCO.

Autor: Mickey Mystique, Creative Commons

Đavola varoš je chráněnou přírodní památkou od roku 1959. Nověji je od roku 1995 srbskou vládou vedena jako „přírodní památka mimořádného významu“.

Autor: Cera-photography, Creative Commons

Že to nebude jen záležitost chlouby a srbského národního cítění, dokládá i to, že v celosvětové anketě o nových Sedm divů světa se lokalita Ďáblova města probojovala mezi sedmasedmdesát nejvýznamnějších přírodních památek.

Autor: Nadica Gavriloviċ, Creative Commons

Místo oplývá velmi silnou atmosférou. Pocit toho, že se tu stáváte svědkem postupné proměny krajiny, přírodního díla, které vás přesahuje, má svou váhu. A potěší, že i když jde o tak mimořádnou lokalitu, není turisty přesycená.

Autor: Dzimi37, Creative Commons

Ročně sem zamíří okolo 50 000 lidí. Ta návštěvnost je ale rozmělněna do celého roku. Takže je slušná šance, že se mezi vrcholky a temnými stíny Ďáblova města budete procházet sami.

Autor: Staletic, Creative Commons

Jak moc otálet s návštěvou? Geologické formace se tu neustále proměňují. A nedá se předpovídat, jak dlouho ještě vydrží. Je to zkrátka pěkná čertovina.

Autor: Profimedia.cz

Đavolja Varoš, Ďáblovo město, se počítá mezi ty vzácné příklady památek, které se vám neokoukají. Změny tu probíhají sice pořád pomalu, ale zato nepřetržitě. Kdo se sem vrátí po letech, možná už některé dříve známé věže vůbec nenajde. A ty, které budou stát, už budou vypadat jinak.

Autor: Geoastra, Creative Commons

Ďáblovo město v Srbsku se mění před očima