Kubánští revolucionáři pod vedením Fidela Castra svrhli v lednu 1959 represivní režim generála Batisty, aby vzápětí nastolili režim ještě represivnější. Tak se začala psát historie socialistické Kuby. Vydejme se na naturalistický obrazový výlet do této exotické země, kde se zastavil čas.
Autor: public domain
Hned na úvod je třeba vysvětlivka k připomínce budování tzv. komunistického ráje, která dokáže rozpálit do ruda (což je nižší stupeň než rozpálit do běla) už tak dost rudé komunisty a jejich stoupence. Ale nesmíme zapomínat, že se jednalo o jednu z nosných ideologických tezí samotných bolševiků, která zní: „Мы построим рай на земле!“ („Postavíme ráj na zemi!“)
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1603-136
Kuba je ostrovní stát v Karibském moři. Leží na rozhraní Mexického zálivu a Atlantského oceánu, na stejnojmenném velkém ostrově a více než čtyřech tisících malých ostrovů a ostrůvků kolem něj. Mimochodem, ostrov Kuba je největším v Karibiku. Celková rozloha státu činí necelých 111 tisíc km² a žije tam kolem 10 milionů obyvatel. Hlavním a největším městem je Havana. Krajina je na většině území rovinatá a saturovaná zemědělskými plochami, na zbytku obohacená o krásná pohoří. Podnebí je tropické.
Autor: Susanne Bollinger, CC BY-SA 4.0
V galerii uvidíme zajímavé výjevy z měst i venkova, z průmyslu i zemědělství, z dopravy i dalších oblastí života. Ostatně dopravních prostředků si užijeme více než dost, vždyť například z pohledu automobilního je Kuba tím největším a nejzajímavějším živým muzeem na světě.
Autor: public domain
Havanské kontrasty. O poznání větší kontrasty, přímo dopadající na kvalitu života domorodců, na nás v galerii čekají.
Autor: public domain
Ještě než se budeme věnovat popisu obrazové krásy, přenesme se přes dva odstavce politické. Prakticky hned po revoluci nastal masový exodus, při kterém do roku 1962 uteklo ze země až 250 tisíc Kubánců, včetně významné části vzdělané elity. Nic takového nikdy předtím Kubu nepostihlo, byť i za Batistova režimu emigrovaly tisíce Kubánců do Spojených států. Ovšem tři další větší emigrační vlny se odehrály v průběhu let 60. až 90., kam patří například exodus z přístavu Mariel v roce 1980, když Castro pod tlakem okolností povolil na sedm měsíců šrouby, jimiž nohy Kubánců standardně vázal, aby byli s jeho zemí spjatí. Ale ten největší povolený exodus odstartovala ekonomická krize, která na Kubě vypukla v roce 2021, přičemž se často hovoří o vylidňování Kuby (již dobu je tam porodnost tristní a navíc se současná emigrace týká i významného počtu žen v reprodukčním věku).
Autor: Library of Congress
Chudobu na Kubě samozřejmě „nevymysleli“ komunisté. Ale jimi realizované znárodňování a zavedení centrálního řízení hospodářství nepředstavovaly zdaleka tu nejlepší cestu pro její odstranění ani pro zdárný rozvoj země, spíše naopak, ostatně jako všude jinde na světě.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003614
Občas můžeme zaslechnout výkřiky, že za zaostalost Kuby může pouze americká blokáda. Ale není tomu tak, navíc žádná blokáda se ani nekoná, jedná se o ekonomické embargo vyhlášené Spojenými státy. Jeho počátky sahají do roku 1960, kdy americká vláda začala omezovat obchod s Kubou v reakci na znárodňování amerického majetku. V únoru 1962 pak prezident Kennedy vyhlásil téměř úplné obchodní embargo, jehož důvody byly širší a souvisely také se sbližováním Kuby se Sovětským svazem. Jenže ekonomické problémy Kuby nelze svádět pouze na americké sankce. Kuba vykazovala závažné strukturální nedostatky už v době, kdy ji výrazně podporoval Sovětský svaz a jeho podřízené satelity (včetně Československa). Výhodné dodávky a obchodní vztahy pomáhaly tyto problémy tlumit a maskovat, nikoli však odstranit. Centrálně plánované hospodářství socialistické Kuby zůstávalo neefektivní a závislé na zahraniční podpoře, což se naplno projevilo po rozpadu východního bloku a především SSSR jako jejího největšího donora.
Autor: public domain
Kubu má většina lidí historicky spojenou s cukrem. Na zpracování cukrové třtiny a exportu cukru stála kubánská ekonomika již od dob koloniálních, stejně tak tomu bylo po získání nezávislosti v roce 1902 a na stejné vlně pokračovala i Kuba socialistická. Ale v letech devadesátých to tam šlo s cukrem „do kopru“ a dnes už to ani nestojí za řeč. V historii byl ovšem význam cukru pro Kubu stěžejní, proto se k němu ještě řadou fotografií v této galerii vrátíme. (Na snímku: cukrová třtina na železničních vagonech na kolejišti v areálu jednoho z mnoha tehdejších kubánských cukrovarů, rok 1996).
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002809
Významným exportním produktem byly a jsou kubánské doutníky. Jejich věhlas stojí především na kvalitě tabáku a v případě prémiových značek i na tradiční ruční výrobě. Levnější doutníky dává výroba strojová. (Na snímku: pole s tabákem)
Autor: public domain
Historická neoklasicistní budova Královské továrny na doutníky Partagás z poloviny století páry v centru Havany. Dnes v ní najdete muzeum výroby doutníků a jejich prodejnu.
Autor: Tony Hisgett, CC BY 2.0
Zmínit musíme i průmysl těžební a metalurgický. Kuba se může například pochlubit pátými nejvyššími známými celosvětovými zásobami kobaltu a niklu. Ale kvůli své zaostalosti je v těžbě zmíněných kovů až na desátém, respektive dvanáctém místě na světě. Na této fotografii ovšem vidíme slavný důl El Cobre na měď, první povrchový důl na tuto komoditu v Novém světě, kde se těžilo už od roku 1544. Na přelomu tisíciletí byla měď v El Cobre vytěžena, čímž její těžba na Kubě skončila.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003618
Kuba má i menší pobřežní ložiska ropy a zemního plynu. Těžba ropy však ani zdaleka nestačí pokrýt domácí spotřebu.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003551
Kuba se administrativně dělí na 15 provincií a jedno zvláštní území. A největší města fungují jako správní centra jednotlivých provincií. Největším a zároveň hlavním městem celé Kuby je Havana, kde žijí zhruba dva miliony obyvatel. Druhým nejvýznamnějším městem je historické Santiago de Cuba na opačném, tedy východním konci ostrova. Mezi další velká kubánská města, která jsou zároveň hlavními městy stejnojmenných provincií, se řadí Camagüey, Holguín, Santa Clara a Guantánamo, jež všechna překračují hranici 200 tisíc obyvatel. Ostatní provinční metropole s populací nad 100 tisíc obyvatel reprezentují města jako Bayamo, Las Tunas, Cienfuegos, Pinar del Río, Matanzas či Ciego de Ávila. (Foto: Havana)
Autor: Rafael Holanda Barroso, CC BY 2.0
Při vzpomínce na Kubu nás hned napadne, že v Havaně by chtěl žít každý. V každém případě tam žije víc lidí než v Českých Budějovicích, to se vůbec nedá srovnat.
Autor: Michael Kuhn, CC BY 2.0
Zatímco celková populace Kuby od roku 2021 kvůli exodu vyvolanému krizí relativně silně klesá, tak Havana zažívá pravý opak. Zkrátka lidi z venkova i jiných méně lukrativních měst míří do Havany, ne každý má odvahu či chuť, ale hlavně asi peníze na cestu z ostrova pryč. Tento růst obyvatel Havany má za následek vznik netradičních divokých ubytovacích provizorií na stávajících budovách, které už tak nebyly v nejlepší kondici.
Autor: public domain
Ale i tak je v Havaně krásně. Alespoň při pohledu na fotografie, nebo ještě lépe při turistické návštěvě.
Autor: public domain
Ovšem tento způsob stavebních úprav zdá se mi poněkud nešťastným.
Autor: Library of Congress
Pestrobarevné koloniální budovy v Havaně, jejichž čelní fasády jsou opravené kvůli reprezentativnímu vzhledu pro turistický ruch, který je významným zdrojem příjmů země. Z důvodu nedostatku financí a stavebního materiálu se státní rekonstrukce zpravidla zaměřují pouze na uliční frontu, kde mají největší vizuální dopad. Skryté boční stěny a vnitřní prostory zůstávají zanedbané a v kombinaci s agresivnějším mořským vzduchem rychle chátrají.
Autor: public domain
Často se říká, že Češi jsou mistři improvizace. Ještě více to však platí o Kubáncích. Zde si například můžeme všimnout plastových a kovových sudů i dalších nádrží na střechách domů. Havanská vodovodní infrastruktura je totiž v žalostném stavu a voda z kohoutku tam snad častěji neteče, než teče. Když tedy voda teče, naplní si Havaňané své zásobníky na střechách, které potom využívají jako gravitační zdroj vody, když je městský rozvod zase nechá na holičkách.
Autor: public domain
I zde vidíme nádrž na vodu, bez které by tam byl už tak dost těžký život ještě těžší. Fotka je opět ze současnosti, ale problémy s vodou tam začaly prosakovat už během prvních dekád komunistické vlády, kdy chyběly peníze na kdeco. Sovětská ekonomická pomoc Kubě tehdy představovala zásadní podporu k jejímu přežívání, ale po rozpadu SSSR, kdy vyschl „penězovod“, přišla hluboká krize. Nedostatek prostředků na údržbu a obnovu infrastruktury se podepsal také na vodovodní síti. Domácnosti se musely stále více spoléhat na vlastní zásoby vody, a tak se na střechách i jinde objevovaly nejrůznější sudy a nádrže, nejprve kovové druhotně využité (jen si je vyčistili od předchozího použití, přičemž se zde neptejme čeho všeho), ale později především plastové, koupené pro tuto příležitost jako nové.
Autor: public domain
Jako brutální kontrast k chudinským čtvrtím působí pohledy na havanské hotely. Protože hotely, především ty lepší a zaměřené na bohatou zahraniční klientelu, se neobejdou bez permanentního zásobování vodou, nemohou být závislé na městské vodovodní síti, která má problémy nejen se samotnými dodávkami, ale i s kvalitou. Pod takovými hotely byly vybudovány velké nádrže pro několikadenní zásoby vody a zpravidla nechybí ani filtrační zařízení. V případě nemožnosti doplňování nádrží z městského rozvodu vyrazí do akce automobilní cisterny, které pro hotelové nádrže vodu přivezou. V posledních letech se situace navíc zhoršila nedostatkem ropných paliv, konkrétně nafty. A to neříkáme jen kvůli cisternám. V Havaně totiž kromě vody už často nechodí ani elektrický proud, takže lepší hotely mají i své dieselgenerátory, které pak mimo jiné zajišťují potřebnou energii i pro jejich vodní hospodářství. No, hrozný to tam mají, jak by komentoval český ministr zahraničí.
Autor: public domain
Předchozí i tato fotografie ukazuje luxusní pětihvězdičkový Hotel Nacional de Cuba. Otevřen byl na konci roku 1930. Od 22. prosince 1946 se v něm konala týdenní Havanská konference, což byla schůzka vůdců severoamerické mafie.
Autor: public domain
Hotel Nacional de Cuba, vstupní hala
Autor: Velvet, CC BY-SA 4.0
Havanský Centrální park obklopují mimo jiných budov i tři hotely, mezi kterými nemůže chybět Hotel Parque Central. Vlevo se skví Velké divadlo.
Autor: Tony Hisgett, CC BY 2.0
Hotel Parque Central v Havaně, vestibul o Vánocích
Autor: Tony Hisgett, CC BY 2.0
Hotel Riviera, otevřený v roce 1957 (tzn. nedlouho před kubánskou revolucí), vznikl jako vrcholný projekt americké mafie pod vedením mafiána intelektuála Meyera Lanskyho. Již od začátku hotel zdobí socha Sirény a mečouna v propletené poloze (není to ovšem to, co každého hned napadne) od kubánského umělce Florencia Gelaberta. Dole našemu pohledu neunikne kopule, která původně zastřešovala jedno z nejluxusnějších havanských kasin. Po revoluci byl hotel znárodněn a jeho kasino transformováno na konferenční a společenský sál. Nedávno se Lanskyho potomci pokoušeli získat od kubánské vlády finančního odškodnění za znárodněný majetek, přičemž zmiňovali, že hotel byl výsledkem dědečkovy tvrdé práce. To se samozřejmě nesetkalo u kubánské strany s kladnou rezonancí, ale na druhou stranu to vyvolalo rezonanci bránic u třetích osob, které věděly, že dědeček byl profesí mafián.
Autor: Fortepan / Ormos Imre Alapítvány / dr Dalányi László
Pohled z havanského hotelu Capri přes jeho bazén v exteriéru. Vlevo se tyčí známý obytný a komerční komplex FOCSA, postavený v letech 1954 až 1956. S výškou 121 metrů byl komplex FOCSA nejvyšší kubánskou budovou více než 60 let, než ho v roce 2025 předběhl 155metrový mrakodrap Torre K.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-005947
Nábřeží Malecón. Vzadu opět vystupuje kolosální komplex FOCSA. Jeho tvůrci ho plánovali jako víceméně samostatně fungující vertikální město, což mohlo fungovat za kapitalismu, kdy komplex vznikl. Dnes se tam žije těžko. Když neteče voda, musíte si ji tam vyvézt výtahem, přijede-li ovšem cisterna. Když zároveň nejde proud, musíte vodu vynosit nahoru pěšky.
Autor: public domain
Budova kubánského ministerstva vnitra, rok 1975
Autor: Fortepan / Artfókusz / Fábián József
Budova kubánského ministerstva vnitra, rok 2009. Vidíme nové, trvanlivější a o krapet strašidelnější provedení výzdoby v podobě Che Guevary.
Autor: wikimedia commons, CC BY 2.5
Samohybný protitankový kanon SU-100 vystavený před Muzeem revoluce v Havaně
Autor: Tony Hisgett, CC BY 2.0
Příslušníci kubánské policie, pohled z centra Havany
Autor: public domain
Nejvýznamnější dominantou Havany je Kapitol. Postaven byl v letech 1926 až 1929.
Autor: public domain
Havanský Kapitol za noci, vpravo vzadu vidíme Velké divadlo.
Autor: public domain
Celkový pohled na Kapitol. Než byl postaven v polovině 50. let komplex Focsa, byl Kapitol s výškou 91 metrů nejvyšší budovou v Havaně.
Autor: Nigel Pacquette, CC BY-SA 3.0
Havanská Finca Vigía (Usedlost na vyhlídce), známá také jako Dům Ernesta Hemingwaye
Autor: Tony Hisgett, CC BY 2.0
Finca Vigía byla v letech 1939 až 1960 Hemingwayovým domovem, potom se stala jeho muzeem.
Autor: Tony Hisgett, CC BY 2.0
Pohled na havanský přístav v roce 1975. Objekt vzadu, v průhledu pod klenutým obloukem, je bývalá astronomická observatoř. V roce 1965 se z ní stala observatoř meteorologická. Dostala meteorologický radar k detekci tropických bouří. Radar byl dodán z Velké Británie a jednalo se o první zařízení tohoto druhu na Kubě. Uvnitř kulového krytu na střeše budovy je anténa radaru.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003305
„Tak co ti chybí?“ „Zdarma máš ryby!“ Víte, že maďarský animovaný seriál Podivuhodné prázdniny rodiny Smolíkovy vysílala s úspěchem i kubánská televize?
Autor: public domain
Ještě jeden pohled na havanský přístav za snížené viditelnosti a fregatu BP-391 Rio Jatibonico Kubánského revolučního námořnictva
Autor: Michael Kuhn, CC BY 2.0
Vjezd do havanské zátoky, rok 2018. Do přístavu v zátoce míří obří zaoceánská výletní loď MS Veendam. V pozadí vpravo se dme pýchou starobylá španělská koloniální pevnost El Morro, která minimálně od začátku 17. století střežila vjezd do havanské zátoky. V roce 1846 pevnost obohatil maják Faro del Morro. Z druhé strany, odkud byl snímek pořízen, chránila vjezd do zátoky pevnost San Salvador de la Punta.
Autor: Michael Kuhn, CC BY 2.0
Historická pevnost, historický vůz
Autor: public domain
Pevnostní děla v El Morro
Autor: Bodow, CC BY-SA 4.0
Pohled z El Morro na severozápadní partii Havany
Autor: Tony Hisgett, CC BY 2.0
A ještě jednou Havana, ta se neomrzí.
Autor: public domain
A zde vidíme zajímavý havanský fenomén, který měl omezené časové trvání. Objevil se v průběhu 90. let s krizí po rozpadu SSSR a postupně ustal v první dekádě nového tisíciletí s pořízením nových autobusů z Číny. Mluvíme o tzv. Camel busech, což byly přímo v havanských dílnách vyráběné velké návěsy pro přepravu cestujících (do jednoho se jich vešlo až 300, v extrémních případech snad až 400, většina samozřejmě vertikálně). Návěsové tahače pro toto využití Kubánci brali, kde se dalo. Vhodné byly zejména silnější tahače západní provenience nakupované z druhé ruky.
Autor: BluesyPete, CC BY-SA 3.0
Ještě jedna ukázka havanského Camel busu. Proč se jim tak říkalo, je evidentní.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003672
Zatímco Camel busy můžeme považovat za teritoriálně a časově omezený havanský výkřik, tak v mnohem větších počtech a po celé zemi (což ovšem asi znamená v menší hustotě) se pro osobní dopravu přestavovaly či jen lehce adaptovaly běžné nákladní automobily. Zde je typická ukázka takové přestavby vozu ZiL-130.
Autor: public domain
Jednodušší adaptace valníku ZiL-131 pro dopravu turistů na kubánském venkově. Hlavní funkcí kamuflážního nástřiku je v tomto případě zvýšení atraktivity vozu pro klienty.
Autor: public domain
GAZ-53 s korbou plnou cestujících kdesi na kubánské venkově, komíny patří pravděpodobně nějakému cukrovaru.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003715
A pak že není Kuba zemí vyspělou. Třeba cyklobusy tam měly minimálně už v roce 1996, ze kterého je tato fotografie. Nechyběla ani příslušná infrastruktura, na zastávce vidíme nájezdovou plošinu pro bicykly. Kam se hrabe Rusko.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003738
Na Kubě můžeme spatřit i typické severoamerické školní autobusy, byť zde slouží pro běžnou linkovou dopravu, případně pro podnikový svoz zaměstnanců. A opět, kvůli embargu nemohly být tyto autobusy pořízeny jako nové, ale na Kubu dorazily jako ojetiny, a to nejčastěji z Kanady.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003756
Lada 2104 kubánské policie
Autor: Dickelbers, CC BY-SA 3.0
UAZ-452 jako sanitka ve městě Santiago de Cuba
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1605-030
Na Kubu se exportovaly z tehdejšího Východního Německa i nám notoricky známé lehké užitkové vozy Barkas B 1000.
Autor: public domain
Kvůli chronickému nedostatku nových vozů jsou Kubánci nucení udržovat v regulérním provozu i dost letité veterány. Jako třeba tuto Škodu Octavia, u které na první pohled vidíme, že je trochu kouslá.
Autor: public domain
Škoda Octavia. Kubánci realizované domácí úpravy při udržování automobilních veteránů v provozu jim ovšem veteránskou hodnotu zpravidla sráží.
Autor: Nord794ub, CC BY-SA 4.0
Ještě jedna Škoda Octavia
Autor: public domain
Kuba je však vyzdvihována především kvůli starým vozům z USA, zde například vidíme Pontiac Chieftain druhé generace, vyráběný v letech 1955 až 1957.
Autor: public domain
Růžový Cadillac jako taxi, kubánské letovisko Varadero
Autor: Emmanuel Huybrechts, CC BY 2.0
Avia A 31 na Kubě
Autor: Raf24~commonswiki, CC BY-SA 4.0
A ještě jedna avia
Autor: Raf24~commonswiki, CC BY-SA 4.0
Tahle liazka byla na Kubě vyfocena v roce 2018.
Autor: Raf24~commonswiki, CC BY-SA 4.0
Pracovní zátiší z Havany a tvary, které zajisté poznáte.
Autor: Antonio Schubert, CC BY-SA 2.0
Silniční dopravní techniku využijeme jako odrazový můstek na cestu po kubánském venkově. Ostatně poněkud rurálně působí i nejznámější kubánská dálnice A1. Kubánské dálnice mají jednu obrovskou výhodu, neuváznete tam v koloně. Na druhou stranu můžete mít problém vůbec sehnat benzín.
Autor: P199, CC BY-SA 4.0
A takto vypadá kubánská dálnice A1, když je opravdu brutálně zaplněná. Kapacita dálnice je obrovská, například jízdních pruhů se tam ani nedopočítáte.
Autor: Philip Gabrielsen, CC BY-SA 4.0
Běžná silnice na kubánském venkově
Autor: public domain
Kubánský venkov působí vyloženě romanticky. Kulisy přímo svádí střihnout si na té cestě elektrický valčík.
Autor: public domain
Romantika je však ta tam, když narazíte na chátrající torzo nedostavěné jaderné elektrárny Juragua. A navzdory kulisám ztratíte i chuť na elektrický valčík. Výstavba jaderné elektrárny sovětského typu nedaleko města Cienfuegos začala v roce 1983. Měla mít čtyři bloky, každý s reaktorem VVER-440. Cesta ke kubánské jaderné elektrárně ztroskotala v roce 1992 kvůli rozpadu SSSR, protože Kuba by tak nákladnou výstavbu sama neufinancovala.
Autor: David Grant, CC BY 2.0
Mnoho oblastí Kuby, především těch se zvlněným povrchem, oplývá krásou. Patří k nim především světoznámé krasové údolí Viñales na západě Kuby v provincii Pinar del Río. Údolí je dokonce zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.
Autor: public domain
Vápencové útvary vystupující z terénu v údolí Viñales jsou tzv. mogoty, známe je i z jiných zemí.
Autor: Michael Kuhn, CC BY 2.0
Tradiční venkovská stodola na Kubě
Autor: public domain
Kubánský zemědělec orající pole pomocí pluhu taženého párem volů
Autor: Bodow, CC BY-SA 4.0
Přesun volů po cestě. Předjíždějící automobil je ZiL-130.
Autor: public domain
Doprava na kubánském venkově
Autor: public domain
Doprava na kubánském venkově
Autor: public domain
Jestli je Kuba něčeho rájem, pak to mohou být divoká zvířata, jako tito plameňáci.
Autor: Michael Kuhn, CC BY 2.0
Kubánský endemit todi pestrý
Autor: Susanne Bollinger, CC BY-SA 4.0
Po přírodopisném okénku je na řadě opět technika, tentokrát železniční. Hlavní železniční síť pro veřejnou dopravu dnes (po redukci) zahrnuje asi 4,5 tisíce kilometrů neelektrifikovaných tratí normálního rozchodu. Pro občany Kuby představuje železnice relativně levný a často jediný dostupný způsob meziměstské dopravy. Ovšem také způsob nespolehlivý, kde jsou zpoždění vlaků běžnou záležitostí. Na fotografii je osobní vlak tažený motorovou lokomotivou čínské výroby typu DF7G-C, kterých bylo na Kubu dodáno 82 kusů (Písmeno C za pomlčkou v typovém označení znamená Cuba, verze DF7G-M byla určena pro Mongolsko a DF7G-E pro Estonsko).
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1605-013
I na Kubu se exportovaly tyto sovětské těžké motorové lokomotivy, které jsme znali v Československu pod přezdívkou Sergej.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003195
Železniční stanice Siguaney v kubánském vnitrozemí a letitý lehký motorák z NDR
Autor: Martin Vuiks, CC BY 2.0
V roce 2000 bylo z Německa na Kubu dodáno 57 těchto starých motoráků východoněmecké provenience z šedesátých let.
Autor: Martin Vuiks, CC BY 2.0
Osobní železniční vozy, jejichž skříně byly vyrobeny na kubánském koleně. Již několikátá ukázka kubánské improvizace v této galerii.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003209
A potom jsou zde železniční tratě sloužící k obsluze cukrovarů. Bylo třeba zajistit především dopravu cukrové třtiny z plantáží do cukrovarů, ale i dopravu vyrobeného cukru (zde se logicky jedná o celkově mnohem menší objemy materiálu) do stanic celostátní železniční sítě. Tyto tratě různých cukrovarů se stavěly původně nezávisle (před revolucí a znárodněním) na sobě, a proto vznikly v různých rozchodech, od normálně rozchodných po různě úzkorozchodné. V roce 1988 dosahovala délka tratí spravovaných kubánským ministerstvem cukrovarnického průmyslu přibližně 7 700 kilometrů (dnes, kdy už je velké procento cukrovarů zrušeno, jsou markantně redukovány i tyto tratě). Veřejná železniční síť měla podle dat z roku 1995 přibližně 5 200 kilometrů (dnes už to je o stovky kilometrů méně). Cukrovarnické dráhy tak představovaly mimořádně rozsáhlou součást kubánské železniční infrastruktury.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002722
Tím jsme se dostali k výrobě cukru, kde Kuba excelovala. Pěstování cukrové třtiny a výroba cukru patřily po staletí k nejvýznamnějším pilířům kubánského hospodářství. V roce 1959, kdy se moci chopil Fidel Castro, fungovalo na ostrově 161 cukrovarů a roční produkce cukru dosahovala přibližně 5,8 milionu tun. Po revoluci byly cukrovary znárodněny a stát se snažil výrobu modernizovat a zvyšovat. Vrcholem těchto snah se stala sklizeň v roce 1970, kdy chtěl Castro dosáhnout rekordní produkce 10 milionů tun cukru. Nepovedlo se, bylo to přibližně 8,5 milionu tun. V následujících dvou desetiletích se produkce pohybovala převážně mezi sedmi a osmi miliony tun ročně. Rozpad SSSR a ztráta dosavadních odbytišť a hospodářské podpory však znamenaly pro kubánské cukrovarnictví zásadní zlom. Na počátku 90. let začala výroba prudce klesat a v roce 1995 se propadla přibližně na 3,3 milionu tun.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003388
Další úpadek pokračoval i v novém tisíciletí. V roce 2002 se kubánská vláda rozhodla rozsáhlý cukrovarnický průmysl zásadně zredukovat: z původních 156 cukrovarů měla být značná část uzavřena a celková výrobní kapacita výrazně omezena. Důvodem byly především vysoké náklady, zastaralé vybavení a nízká efektivita provozu. A tak zatímco na přelomu 80. a 90. let se roční produkce blížila osmi milionům tun, v sezoně 2020/2021 činila už jen přibližně 800 tisíc tun. Již dlouhá léta nestačí kubánská produkce cukru pokrývat ani domácí spotřebu.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003390
Muži s mačetami při sklizni cukrové třtiny, Kuba, rok 1996. Na Kubě sice znali zemědělskou mechanizaci, ale s nástupem krize v 90. letech přišly ve větším měřítku ke slovu i mačety.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002687
Parní vlak s cukrovou třtinou, Kuba, rok 1996
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003385
Železniční vagony s cukrovou třtinou, Kuba, rok 1996
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002720
Vykládka automobilu s cukrovou třtinou, Kuba, rok 1996
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-005815
Cukrovar Rafael Freyre, Kuba, rok 1996
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002676
Bytový dům zaměstnanců cukrovaru Rafael Freyre, rok 1996
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002681
Někteří zaměstnanci cukrovaru Rafael Freyre se mohli pochlubit i rodinnými domky.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002737
Cukrovar Marcelo Salado. V roce 1996, ze kdy je tato fotografie, ještě normálně fungoval, ač by to do něj mnozí podle asi neřekli.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002977
Cukrovar Marcelo Salado dostal jméno podle jednoho z kubánských revolucionářů. U vstupu ale vidíme Fidela, který v podstatě vyzývá ke stále lepší a lepší práci. Fotografie je opět z roku 1996, dnes tam je místo pracujícího cukrovaru muzeum.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002984
Na této fotografii ze stejného cukrovaru i roku vidíme ve značně zchátralém stavu kdysi honosnou vilu původního majitele, kterému byl po revoluci z roku 1959 znárodněn, tedy komunisty ukraden majetek. Majitel s rodinou emigroval do USA. Vila potom sloužila jako administrativní budova cukrovaru, ovšem s údržbou se nikdo nenamáhal.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-002978
Na Kubě najdeme jedinou elektrifikovanou železnici. Všeobecně je známa pod anglickým názvem Hershey Electric Railway. Již od její výstavby se s ní počítalo nejen pro dopravu nákladní, ale i pro dopravu osobní.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003072, CC BY-SA 4.0
Americký čokoládový magnát Milton S. Hershey začal v roce 1916 na Kubě budovat cukrovarnické impérium, aby si zajistil vlastní zdroj cukru pro své čokoládovny v USA. Na Kubě postupně koupil rozsáhlé plantáže a k nim měl pět cukrovarů. První stěžejní cukrovar si v roce 1918 nechal sám postavit i s celou bohatě vybavenou vesnicí pro zaměstnance, další čtyři cukrovary koupil ve 20. letech. Od počátku nechal stavět i obslužnou železnici, její první úseky byly uvedeny do provozu v roce 1918 a celá hlavní trať byla dokončena v roce 1922.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-004252, CC BY-SA 4.0
Hlavní trať Hershey Electric Railway o délce přibližně 90 kilometrů měla konečné stanice v přístavu Casablanca u Havany v přístavním městě Matanzas. A vedla samozřejmě kolem cukrovaru a osady Hershey, podle nichž dostala jméno. Původně po ní jezdily vlaky parní, ale už v roce 1922 byla dokončena její elektrifikace.
Autor: Jezhotwells, CC BY-SA 3.0
Hershey Electric Railway, jediná elektrická železnice na Kubě. Konečná stanice v havanském přístavu (dole)
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-005928, CC BY-SA 4.0
Stejně jako cukrovary a polnosti postihlo i železnici po roce 1959 znárodnění. Po uzavření předmětných cukrovarů v roce 2002 význam Hershey Electric Railway klesal, provoz byl navíc omezován špatným stavem infrastruktury. Hurikán Irma v roce 2017 poškodil trať natolik, že pravidelná doprava v celé trase ustala. Od roku 2018 se po úsecích provoz obnovuje.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-004244, CC BY-SA 4.0
Na řadě je doprava letecká. Společnost Cubana vznikla už v roce 1929, původně s účastí amerického výrobce Curtiss, později se dostala pod křídla giganta Pan American a potom do rukou soukromých kubánských akcionářů. Po revoluci v roce 1959 ji plně převzal stát. Název Cubana je zkrácený a zde si s ním vystačíme, plný název společnosti se navíc měnil. V éře studené války si pořídila řadu sovětských letadel několika typů, jako například Iljušin Il-18 vyobrazený na této fotografii. My ale známe i starší a lepší britskou alternativu - typ Bristol Britannia 318 - z flotily Cubany, a to díky pronájmu ČSA. Čtyři tyto britské stroje si Kubánci objednali ještě před revolucí.
Autor: Lewis Grant, CC BY-SA 4.0
Domovským letištěm společnosti Cubana je havanské letiště José Martího. Z něho je i tato fotografie z roku 2004 s Airbusem A320, který měla společnost Cubana několik let pronajatý.
Autor: Aero Icarus, CC BY-SA 2.0
Pokračujme staršími fotografiemi se stroji společnosti Cubana východní provenience. zde je Antonov An-26.
Autor: lelebella, CC BY 2.0
Vrtulník Mil Mi-8 v barvách společnosti Cubana
Autor: Peter Garwood, CC BY 4.0
Iljušin Il-62 společnosti Cubana
Autor: Colin Cooke Photo, CC BY-ND 2.0
Letouny v barvách společnosti Cubana, zpředu Jak-40, Il-62 a starý pístový Il-14.
Autor: Aero Icarus, CC BY-SA 2.0
Tu-154 a Il-62 společnosti Cubana
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003529
Douglas DC-3 kubánského státního leteckého dopravce Aerotaxi, který zajišťoval nepravidelnou vnitrostátní leteckou dopravu. Společnost zanikla v roce 2009.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003535
Douglas DC-3
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003529
Antonov An-2 v barvách kubánské společnosti Aerotaxi. Andula má nestandardní, ale šikovnější okna pro cestující.
Autor: Peter Garwood, CC BY 4.0
Antonov An-2 v barvách kubánské společnosti Aerotaxi. Andula má nestandardní, ale šikovnější okna pro cestující.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-005782
PZL-104 Wilga v barvách kubánské společnosti Aerotaxi. Vzadu je Andula. která má ne rozdíl od předchozích okna cestujících standardního provedení.
Autor: Peter Garwood, CC BY 4.0
Nákladní Iljušin Il-76 společnosti Cubana a dva Antonovy An-2 společnosti Aerotaxi
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_03-003531
Mi-8 kubánské společnosti Aerogaviota, která vznikla v roce 1994.
Autor: Aero Icarus, CC BY-SA 2.0
Santiago de Cuba
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1603-134
Santiago de Cuba
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1605-002
Santiago de Cuba
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1605-016
Santiago de Cuba
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1605-038
Santiago de Cuba
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1605-061
Santiago de Cuba
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1605-063
Santiago de Cuba
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Hans-Peter Bärtschi / SIK_04-E1605-054
Město Trinidad na Kubě
Autor: public domain
Guantánamo
Autor: RG72, CC BY-SA 4.0
Guantánamo
Autor: RG72, CC BY-SA 4.0
Guantánamo
Autor: RG72, CC BY-SA 4.0
Guantánamo
Autor: RG72, CC BY-SA 4.0
Guantánamo
Autor: Christian Pirkl, CC BY-SA 4.0
Mil Mi-8 kubánské armády
Autor: BluesyPete, CC BY-SA 3.0
