Za Umírajícím Galem se do Kapitolských muzeí táhnou celá procesí návštěvníků, a kolem ztvárnění Únosu Proserpiny – který vytesal z bílého carrarského mramoru teprve třiadvacetiletý Bernini – postávají ohromené zástupy v Galleria Borghese. Zná je každý, patří ke skutečně mistrovským dílům. V prudkém kontrastu s nimi je pak hrstka soch, které zdobí zapadlejší uličky centra.
Při procházkách Věčným městem na ně nejspíš nevědomky narazíte, ale minete je bez povšimnutí. Proti té naleštěné a dokonalé kráse z výstavních sálů totiž působí spíše dojmem nepovedených dekorací.
Jen pro názornost: socha Abate Luigi – Opata Luigiho – je kvůli své zašlosti na Piazza Vidoni opravdu snadno k přehlédnutí. Facchino, Prodavač vody, vykukující z boční fasády Palazzo De Carolis, má silně ztrhané rysy. V třímetrové bustě Madama Lucrezia na rohu u Palazzo Venezia a náměstí Piazza di San Marco budete hledat krásu jen těžko. A Babuino, který dal jméno celé ulici Via del Babuino, opravdu připomíná svou tváří spíše opičáka, paviána.
Přestože jde mnohdy jen o torza soch a sousoší a na veřejných prostranstvích působí až nevábně, sami Římané na ně nedají dopustit. Považují je za cennou součást své minulosti. Ne ani tak kvůli historické hodnotě, jako kvůli tomu, co pro ně ony sochy kdysi udělaly.
Prodavač vody, Il Facchino, uměl trefnými promluvami hájit zájmy rolníků. Servítky si při tom nebral.
Když se totiž lidé dříve báli promluvit nahlas – aby snad nepopudili vládce, úředníky anebo všudypřítomné špehy papežů – tyto sochy promlouvaly za ně. Uštěpačnými poznámkami častovaly veřejnost, zpravovaly ji s nadhledem o prohřešcích mocných, kritizovaly poměry ve městě. Beztrestně, protože koneckonců byly jen nevinnými kamennými díly. Němé sochy ale na rozdíl od živých obyvatel města nešlo umlčet, zastrašit ani zavřít do kobek, a v tom byla jejich síla.
Jak k něčemu takovému mohlo dojít? S vysvětlováním je třeba začít od první a nejpřednější z těch mluvících soch. U Pasquina.
Pasquino, prostořeký holič
Ta socha kdysi – pravděpodobně ve 3. století našeho letopočtu – byla součástí velkolepého sousoší, zobrazovala mytického krále Meneláa, podpírajícího umírajícího hrdinu trojské války, Patrokla. To sousoší bylo v průběhu staletí nenávratně poškozeno a jako celek zmizelo. V roce 1501 byla při opravách dlažby ve čtvrti Parione znovuobjevena jen jedna jeho část – otesané torzo muže bez končetin, na němž už nebylo vznosného dohromady nic.
Že ta socha nemá valnou cenu nejlépe potvrzovalo, jak na její objevení zareagoval tehdy velmi mocný muž, kardinál Oliviero Carafa. Torzo si obhlédl, nechal ho ocenit antikváři a velkoryse pak rozhodl, aby bylo navráceno zpět lidu. Sochu nechal osadit na severozápadním rohu Palazzo Orsini a 25. května – u příležitosti svátku svatého Marka – ji nechal obléci do tógy a skupina předplacených básníků u ní recitovala antické klasiky.
Bylo to hodně parády za málo peněz. Římané měli jasno v tom, že kdyby socha byla opravdu nějak hodnotná, kardinál by ji, tak jako vždycky, nechal převézt do soukromých sbírek vatikánského muzea, a nedělal kolem toho takovou šaškárnu.
Ona organizovaná šaškárna, v římském dialektu pasquinate, se pak přenesla i na lidové pojmenování té sochy. Nazývána byla Pasquinem. Obyvatelé Říma si k ní ještě přimysleli legendu, že jde o sochu místního bradýře, holiče. Jak šikovný asi musel být, o tom mělo vypovídat i to, že své řemeslo vykonával bez rukou a nohou. Jako všichni holiči však byl i tento kamenný Pasquino neobyčejně dobře informovaný o dění ve městě.
Socha Pasquina snad měla kdysi být součástí sousoší. Zobrazovat nejspíš měla krále Meneláa, podpírajícího umírajícího hrdinu Patrokla
Kde se prodává kradené koňské maso, na jakém tržišti to smrdí zkaženou rybinou? O jak velký úplatek si řekli stavitelé při opravě Andělského mostu, kolik sudů vína se vypilo, jaké funkce podědily nemanželské děti radních anebo jaké milenky se teď střídají u kardinála?
To vše měla socha v malíčku. A když se pak k rozpravě dvou se stavem věcí veřejných nespokojených Římanů nachomýtl nějaký vatikánský špeh s otázkou: „A kdo vám tohle napovídal?“ mohli s klidem odpovědět, že jim to říkal jakýsi Pasquino. „Ten holič z Palazzo Orsini, však víte…“
Na sochu se dalo svést ledacos, biřici si pro ni přijít nemohli. Lidu ji přeci daroval samotný kardinál.
Hlasy, které nezapadnou
Pasquino nicméně nestál stranou, nebyl jen pouhým hromosvodem výmluv. Drzými taškařicemi se brzy začal prosazovat osobně.
Ze dne na den se na jeho krku objevovaly cedulky, popisující nešvary městské šlechty, zbohatlíků a mocnářů. Přečíst si je mohl každý. Pomocí krátkého veršíku či rýmu, vždy s ostrým italským humorem, útočil na nespravedlnosti a nepořádky. Byl to ventil nespokojené společnosti.
Kdo byl původně Marforio? Socha mohla být zosobněním řeky Tibery nebo Nilu, anebo vyobrazením boha Neptuna.
Rodilí Římané si každý den cestou na trh nebo do práce rádi udělali zacházku, jen aby si mohli mezi prvními přečíst, na co Pasquino upozorňuje tentokrát. Alespoň než tu „zlořečenou a nactiutrhačnou“ cedulku strhly halapartnami stráže.
Po skonu neoblíbeného a poněkud hříšně žijícího papeže Klementa VII. se tak například socha pochlubila portrétem lékaře, který měl o zdraví papeže pečovat a selhal. S textem: „ecce qui tollit peccata mundi“, v překladu: „Zde je ten, kdo skutečně snímá hříchy světa“.
Papež Hadrián VI. brzy ztratil s upovídanou sochou trpělivost, a plánoval ji – na náklady městské pokladny – nechat shodit do Tibery. Plán se ovšem dostal šeptandou na veřejnost a socha papeži hned druhý den odpověděla: „Ve vodě bych dál kvákal jako žabák… jen mnohem hlasitěji.“
Socha v kalné vodě nakonec neskončila, bezruký a beznohý mluvka Pasquino zvítězil nad samotným papežem. Ale protože byla socha Pasquina svou prostořekostí římským mocipánům skutečně nebezpečná, dali ji propříště nepřetržitě hlídat. Výsledek se brzy dostavil. Stejným způsobem, přes popsané cedulky, začaly hovořit další „nehodnotné“ sochy Říma.
Z třímetrové Madam Lucrezia toho do dnešních dní také mnoho nezbylo. Je jedinou „dámou“ římského Sněmu mluvících soch.
Ozvala se například Madam Lucrezia, původně se snad jednalo o sochu zobrazující egyptskou bohyni Isis nebo římskou císařovnu Faustinu, která kriticky ohodnotila počin papeže Urbana VIII. z rodu Barberinů. Ten totiž nechal očesat střechu nejstaršího dochovaného římského „pohanského“ chrámu, Pantheonu, o bronzové lišty. Těmi nechal vyzdobit „svůj“ Andělský hrad. „Co nedokázali Barbaři, to zvládli Barberini“, nechala se slyšet třímetrová busta.
„Hlavně že nám neprší na papežský stolec, ta rozvrzaná židle by se mohla samou tíží zhroutit,“ reagovala socha boha Siléna, ležícího na podstavci fontány, kterou Římané nazývali Babuino.
Dialog napříč staletími
V roce 1679 pak papež Klement XI. nešetří státní kasu, a v Urbino buduje svou letní rezidenci. Není to jen jedno honosné sídlo. Kromě vlastního paláce totiž přestavuje, za peníze Říma, celé to město. A přesouvá do něj, na stovkách naložených vozů, nábytek, obrazy, zbrojnice i poklady z celého Říma.
Místním to pořádně hnulo žlučí, ale těžko se tomu mohli nějak protivit. Sochy si ale věděly rady. Začaly spolu vzájemně komunikovat. Socha Marforia, stojící dnes na nádvoří Palazzo Nuovo, se jednoho dne přes celou metropoli ptala prostou cedulkou: „Pasquino, co to vlastně děláš?“ A Pasquino jí pohotově odpovídal: „Hlídám Řím, aby nám celý nepřestěhovali do Urbina.“
Socha by měla zobrazovat boha Siléna. Ale to nejlepší už má dávno za sebou. Proto, a pro její divoký výraz, jí také říkají Babuino. Pavián.
Jednotlivé skulptury měly „tradičně“ rozdělené témata i sféry působnosti. Pasquino si bral na paškál (paškál nebo také paskvil jsou slůvka odvozená od pasquinaty) aristokraty. Marforio se dotýkal témat střední třídy a socha prodavače vody, Facchina, nejčastěji promlouvala za rolníky. Odpovídal tomu i užitý jazyk. Některé sochy hovořily ve verších a s vybranými slovy, jiné byly svým projevem zemité a vulgární.
„I vůl se může stát papežem,“ nechal se slyšet Facchino, Prodavač vody. Byla to trefná narážka na neočekávaný zvrat ve volbě papeže, v němž se krátce jevil favoritem kardinál Jorge da Costa z rodu Borgiů, v jehož erbu figuruje býk.
Mluvících soch byly v centru Říma desítky, ale jen pár z nich se dobralo výsadní cti, členství v tzv. il Congresso degli Arguti, tedy na Sněmu mluvících soch. Počítá se k nim už zmíněný Marforio, Madam Lucrezia, Il Facchino, Babuino a ještě Abate Luigi. Pasquino jim všem předsedá, je nejváženější.
Pokud si chcete procházku Římem trochu zpestřit a nedržet se jen předvídatelných plánů drtivé většiny návštěvníků Věčného města, zkuste se vydat po jejich stopách. Nejsou sice ozdobou galerií, neproudí k nim davy turistů. Ale společně byly po staletí „hlasem lidu“, který se nedal umlčet. A místní si jich za to nesmírně považují.
