Protože jsem na cestu neměla moc času – jenom čtyři dny – rozhodla jsem se ji zhustit, jak to jenom šlo. No a koupačka v moři je v létě skoro nutnost, takže jsem se rozhodla ji na svůj list zařadit. A protože mě přece jenom mnohem víc lákají horské průsmyky, ve kterých panují přijatelnější teploty a moje lehká a hravá Oranžofka (Honda CB500F) je tam jako doma, nakonec nějak vyšlo, že obě věci proběhnou v jeden den.
Vyjížděla jsem ze slovinského přímořského městečka Izola, kam jsem dorazila předchozí den večer. Že jste o něm nikdy neslyšeli? No, já dosud taky ne. Zatím to žádné vyhlášené místo není, přestože chorvatské pláže jsou tak blízko, že by tam člověk skoro oblázkem dohodil.
Ačkoliv je Izola menší než sousední Piran nebo Koper, svým kouzlem rozhodně nezůstává pozadu. Historie města sahá až do římských dob a její název pochází z italského slova isola – ostrov. Zachovává si tradiční středomořský ráz s úzkými uličkami, barevnými domky a typickou středomořskou atmosférou.
Přístav je plný lodí a milovníci historie zde mohou objevovat staré kostely a benátskou architekturu. Příznivci turistiky zase mohou zamířit do kopců okolo nebo po krátkém přejezdu vyzkoušet ty proslulé chorvatské – či samozřejmě také italské – pláže. Místní je příjemná, s betonovým molem a spoustou vstupů do vody. Samotná promenáda tvoří srdce městečka a nabízí spoustu obchůdků a restaurací, kde je radost posedět.
Čtenáři cestují. Tři holky procházejí rakouské Alpy za pár peněz a s láskou |
Na výběr je nejen ze slovinské, ale samozřejmě také z italské kuchyně. Protože jsem dojela kolem sedmé večer, vyhrály to lasagne. A to i v neprospěch koupání, protože za tmy už se mi do vlnobití opravdu nechtělo. Cenově je Izola možná o něco výš, než jsme zvyklí, ovšem se současnými českými cenami to je dost podobná bolest jako doma.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Hory, mlha a sníh
Druhý den ráno byl čas jet. Ale nejdřív to kýžené koupání! Z ubytování jsem na pláž ráno skoro běžela, abych měla přes den dost času na cestu. Voda byla příjemná a teplá, až jsem skoro litovala, že jsem se nerozhodla zůstat déle. Ale samozřejmě jenom do chvíle, než jsem zase seděla na motorce. Protože Oranžofka už se třásla na zatáčky na střeše Rakouska – Grossglockneru.
PODCAST: Ženy na motorce? Zbytečně se bojíme, říká novinářka Tereza Vlčková |
Část cesty bylo znovu potřeba přejet po dálnici, abych si zkrátila čas. Italská dálnice ale i tak nabídla krásné výhledy, že se to dalo vydržet, přestože jinak fanynka jízdy po dálnici opravdu nejsem. Poté, co mi zamávali turisté v autě s českou SPZ, jsem se bavila zdravením českých obytňáků. Skoro nikdo mi neodpověděl a po nějaké době jich bylo dokonce tolik, že jsem toho musela nechat.
Předpověď počasí slibovala déšť a místy skutečně sprchlo. Při průjezdu průsmykem Nassfeld na italsko-rakouských hranicích jsem, zvlášť na italské straně, musela jet opravdu opatrně. To ostatně šlo docela snadno, protože mi cestu blokoval obytňák. Jo, v tuhle chvíli už bych nepozdravila žádný.
Náladu jsem si spravila na grossglocknerské vysokohorské silnici. Který motorkář nebo motorkářka by o Grossglockner Hochalpenstrasse nikdy neslyšel, že? Na této 48 kilometrů dlouhé silnici ve Vysokých Taurách můžete zbrousit 26 číslovaných zatáček a (nechat motorku) vyšplhat 1 748 metrů převýšení. Ani ne za hodinu se dá dostat do výšky 2 571 metrů nad mořem.
Ačkoli je silnice opravdu hodně vyhledávaná, já jsem měla štěstí. Bylo tu jen pár dalších motorkářů, nejspíš právě kvůli zprvu nepříznivé předpovědi počasí. Po zaplacení mýtného jsem zamířila ke kruhovému objezdu, ze kterého se lze vydat do slepého ramena na Výšinu císaře Františka Jozefa, kam vede 8,7 kilometru dlouhá odbočka.
Z terasy nabízí úchvatný výhled na nejvyšší vrchol Rakouska Grossglockner a Pasterze, největší ledovec Východních Alp. Kromě toho tu najdete také velké kryté parkoviště, návštěvnické centrum, nejvýše položenou výstava automobilů a motocyklů, restauraci a další turistické expozice.
Brzy jsem zamířila zpátky a na druhou stranu, přes vrchol. Tehdy se ujaly vlády mraky. Rázem jsem se ocitla v mlze, za kterou by se nemuselo stydět ani pozdní listopadové odpoledne. Nepřekvapivě – Grossglockner je známý svéráznými podmínkami: 250 dní v roce jsou tu srážky a sto dní tu fouká prudký vítr. S průměrnou teplotou –3 stupně to odpovídá podmínkám na Sibiři nebo v Grónsku.
S převýšením 12 a někde i 14 % jsou ne nadarmo při sjezdu u zatáček cedule, které se opakovaně ptají na docela strašidelnou, byť zásadní otázku: Máš v pořádku brzdy? Jedním z doporučení pak je brzdit převážně motorem, tedy nedělat v zatáčkách žádné kaskadérské kousky typu plyn – brzda. To ovšem často neplatí pro jezdce a jezdkyně, kteří jsou tady jako doma. Člověk se někdy ani nestačí divit, jak svižně a elegantně prudkými zatáčkami, takzvanými vracáky, lze projet. Nikoho takového jsem ale tentokrát nepotkala. Na cestě dolů do města Bruck and der Grossglocknerstrasse jsem byla v podstatě úplně sama.
Pokud budete mít čas, určitě se tady po celý den zabavíte. Za zhruba 600 korun pro motorku a necelou tisícovku pro osobní auto můžete opakovaně projíždět mýtnými branami tam a zpět. Tedy v létě od 6:00 do 21:30, kdy se silnice uzavírá.
Po cestě jsem potkala dva milé Maďary, se kterými jsme se navzájem fotili na vyhlídce. A pak ještě Němce, tátu se synem, kteří mi udělali pár dalších fotek. Nicméně kdybych měla dostat korunu za každý divný pohled nebo otázku: „A ty tu jsi fakt sama?“ Mohla bych si dávno pořídit cestovní enduro a ne si natřásat zadek na naháči. Ale nestěžuju si – Oranžofka mě vždycky dovezla, kam měla, a jezdit na ní je fakt jako jezdit na tříkolce.
Nakonec jsem cestu zakončila v malebném městečku Bruck an der Grossglocknerstrasse. Takže koupání v moři ve třiceti stupních a o šest hodin později zasněžené hory a sedm stupňů? Splněno. No, byl to bezva den!