Trasa vede po východní polovině Východokarpatské magistrály, která spojuje vrch Minčol v pohoří Čergov s obcí Ubľa na hranicích Slovenska s Ukrajinou a celkově měří 250 kilometrů. Její západní polovinu jsem prošel na jaře. Zároveň jsem putoval po nejdelší dálkové trase Slovenska – Via Slovakia – která po hranicích obkružuje celou zemi našich východních sousedů.
Za šest dní jsem na stezce potkal jen asi deset poutníků, zato jsem natrefil na dvě lišky a spoustu jelení zvěře. Obávaní medvědi mi zůstali skryti, stejně jako zubři, kteří se na úpatí hor pasou v mnohačetných stádech. Lesnatý a oblý hřeben nenabízí mnoho výhledů, společníkem na cestě vám tak budou spíše uklidňující pohledy do syté zeleně mohutných buků, jedlí nebo javorů.
Osamělost a nedostatek infrastruktury je jedním z důvodů, proč na stezce nepotkáte mnoho lidí. Platí to zejména pro západní část trasy, u východního konce popularita mírně narůstá díky slovenskému národnímu parku Poloniny a národnímu parku Bieszczady na straně polské. I tak ale půjdete mnohdy desítky kilometrů, aniž zavadíte byť o prostou lavičku nebo pramen vody.
Oblast je naopak bohatá na rostliny a zvířata – žijí zde například vlci, rysi nebo medvědi, i když ti jsou zatím naštěstí spíš plaší a je jich oproti střednímu a severnímu Slovensku málo. Zejména v polských Bieszczadách žije zubr evropský, který je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy.
Trasa vede podél několika velkoplošných chráněných území – na slovenské straně je to CHKO Východné Karpaty a Národní park Poloniny. Polskou stranu hranice pak lemují chráněná území Jaśliski Park Krajobrazowy, Cisniansko-Wetlinski Park Krajobrazowy a Národní park Bieszczady. Celá oblast na pomezí Slovenska, Polska a Ukrajiny spadá do biosférické rezervace Východní Karpaty.
Putování po slovensko polské hranici |
Národní park Poloniny je oblastí s nejmenším světelným znečištěním na Slovensku, proto se také stal prvním slovenským parkem tmavé oblohy.
Na vlastní hřebenovce se lze ubytovat pouze na samotě Balnica, proto většina poutníků volí přechod „na těžko“ s vlastním stanem, nebo využívají sporadicky umístěných nouzových útulen.
Já jsem se rozhodl využít ubytování „pod střechou“, a to v horských chatách, ke kterým jsem někdy musel volit i delší odbočky. Kromě lehčího batohu mi odměnou byla setkání se zajímavými ubytovateli a samozřejmě i komfort sprchy, postele a teplého jídla. Daní byly nastoupané metry navíc a prodloužení trasy o přibližně 30 kilometrů na celkových 140 km.
K prameni Laborce
Z ranního autobusu vystupuji v obci Krajná Poľana, ležící šest kilometrů před státní hranicí s Polskem. Samotný Dukelský průsmyk s památníkem a muzeem jsem navštívil posledně, nyní se chci zajít podívat k jedinečnému řeckokatolickému kostelu v osadě Bodružal. Chrám svatého Mikuláše byl postaven v roce 1658 a je národní kulturní památkou a jednou z nejstarších dřevěných sakrálních staveb na Slovensku. Spolu s dalšími sedmi dřevěnými kostely je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.
Chrám svatého Mikuláše v obci Bodružal byl postaven v roce 1658 a je národní kulturní památkou a jedním z nejstarších dřevěných kostelů na Slovensku.
Další dřevěný kostel minu v obci Príkra, pak už končí asfalt a zakrátko mě lesní cesty dovedou na hraniční hřeben, kde se napojuji na červeně značenou Východokarpatskou magistrálu.
Hluboké lesy Laborecké vrchoviny se rozestupují až v Čertižském sedle, kde stín stromů střídají kvetoucí karpatské louky. Dříve tudy vedla živá obchodní stezka mezi Haličem a Uhrami, dnes jde o opuštěný a bohem zapomenutý kraj. Na polské straně stávala rusínská vesnice Czeremcha, která byla po roce 1947 v rámci akce Visla vysídlena a srovnána se zemí.
Nedaleko odtud pramení řeka Laborec, desátá co do délky na Slovensku. U jejího pramene nacházím upravenou studánku a posezení, voda však neteče a spíše jen odkapává. Opouštím hřebenovku a scházím do Čertižného, kde mám rezervováno první ubytování.
Po stopách dobrého vojáka Švejka
Jedním z unikátů Nízkých Beskyd je množství vojenských hřbitovů – a to jak z první, tak i ze druhé světové války. Některé z těchto „cintorínů“ leží přímo na hřebeni, ukryté v hlubokých lesích. Nejvíce hrobů nacházím za odbočkou k polskému vrcholu Kamień. Dřevěné kříže trčí z podrostu na obou stranách hranice a čísla o počtu pohřbených vypovídají o masakrech, které se tu odehrály za první světové války.
Na vrcholku Paseky stojí německá vojenská pozorovací věž z roku 1940, která byla před několika lety opravena a natřena. Přemáhám strach z poněkud chatrné ocelové konstrukce a opatrně šplhám na její ochoz, ze kterého se ovšem otevírají jen pohledy do korun okolních buků.
Stezka sleduje hřeben východních Karpat a prochází nádhernými lesy.
V nohách mám dnes už skoro třicet kilometrů a přes deset ještě zbývá – je tedy čas na pořádnou svačinu. Naštěstí v lese chytám signál, volám do Medzilaborců a objednávám si pizzu a pivo. Během čtvrt hodiny sestupuji do Laboreckého sedla, kam mi kurýr přiváží krabici s vonící dobrotou. I tak se dá na dálkové cestě vyřešit problém se zásobováním!
V Lupkovském průsmyku odbočuji do polského vnitrozemí, kde jsem si zamluvil nocleh v penzionu „Švejkovo“. Název není náhodný, neboť přes nedaleký Lupkovský průsmyk putoval vlakem z Medzilaborců do Sanoku i dobrý voják Švejk se svým 91. pěším plukem. Prochází tudy i mezinárodní cykloturistická trasa „Stezkou po stopách dobrého vojáka Švejka“, která začíná v Humenném a přes Sanok pokračuje až do ukrajinského Lvova.
Při pohledu na švejkovskou výzdobu penzionu mi dochází, jak je v Polsku Švejk populární a tuto mou domněnku stvrzuje i vychlazené pivo s etiketou Švejka, které mi majitelka nabízí.
Konečně poloniny!
Jak Východokarpatská magistrála pokračuje k východu, dostává se postupně do vyšších nadmořských výšek. Třetí den překračuji 905 metrů vysoký Vysoký grúň, nejvyšší vrchol Laborecké vrchoviny a o kus dále potkávám první poutníky od začátku mé cesty. Rovněž na samotě Balnica není živé duše, neboť vlaky zdejší úzkorozchodné tratě dávno odjely a odvezly polské turisty z hor. Mám tak alespoň klid pohovořit u večeře s usměvavým polským majitelem, který tu žije jako poustevník uprostřed karpatských lesů.
Stezka přechází u Balnice do Bukovských vrchů a z CHKO Východné Karpaty vstupuje do národního parku Poloniny. Pod vrcholem Černiny, v místě zvaném Hostovický Kremenec, stojí historický kámen, který od března 1939 vyznačoval trojmezí Polska, Slovenska a Maďarska. Za tzv. „malé války“ totiž Maďarsko obsadilo pás podél východní hranice nově vzniklého Slovenského štátu. Trojmezí zde existovalo až do roku 1944, kdy bylo Slovensko obsazeno nacisty.
Jedna ze dvou útulen na úseku stezky v Národním parku Poloniny. Tato stojí v Ruském sedle, druhá v Sedle pod Čietražou.
V Ruském sedle cítím ponurou atmosféru, což je možná způsobeno nejenom tím, že zrovna prší, ale i faktem, že na obou stranách hranice tu došlo k vysidlování obcí. Zatímco v Polsku šlo o již zmiňovanou akci Visla, při které bylo po roce 1947 z východních Karpat deportováno přibližně 140 000 rusínských a ukrajinských obyvatel, na slovenské straně v osmdesátých letech zaniklo sedm rusínských vesnic při budování vodní nádrže Starina.
Úkryt před deštěm nacházím v nedaleké dřevěné útulně, kde se potkávám s Polákem jdoucím opačným směrem.
Teprve za Ruským sedlem pro mě začínají skutečné Poloniny. Stezka se zalamuje do strmého stoupání a poprvé se dostává nad hranici 1 100 metrů. Místy se otevírá les a hřebenovka prochází horskými loukami s dalekými rozhledy. Poloniny totiž není jen jméno slovenského národního parku, slovo pojmenovává rozsáhlou geomorfologickou oblast Východních Karpat na území Slovenska, Polska a Ukrajiny a také obecně horské hřebenové louky v této oblasti.
Výhledů si kvůli deštivému počasí moc neužívám, nakonec jsem rád, že mohu za vrcholem Ďurkovec sestoupit z hřebene a usušit se v lovecké chatě, kterou spravuje národní park.
Padesát odstínů zelené
Následující den v mlze doputuji na Kremenec, který je nejvyšším vrcholem slovenské části Bukovských vrchů, nejvýchodnějším bodem Slovenska a nachází se zde trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Místo označuje mohutný mramorový kámen se státními znaky a jmény všech zemí. Kremenec, ač nejvyšší na celé Východokarpatské magistrále, nenabízí žádný výhled. Za tím je třeba pokračovat na tři čtvrtě hodiny vzdálený vrchol Wielka Rawka.
Pohled na Kremenec, nejvyšší vrchol slovenské části Bukovských vrchů a nejvyšší bod Východoslovenské magistrály.
Předpověď počasí konečně nabízí na další dny trochu optimismu, a tak se rozhoduji si pobyt v Poloninách o den prodloužit a nakouknout i do sousedního polského národního parku Bieszczady. Namísto sestupu do Nové Sedlice pokračuji podél polsko-ukrajinské hranice a dál přes vrchol Wielka Rawka na oblíbenou polskou turistickou chatu Bacówka Pod Małą Rawką. V plánu mám přečkat zde noc a následující den se vrátit a konečně si užít výhledy. A tak zatímco venku déšť pomalu ustává, testuji v chatě pivní svařák s gulášem a chystám se na časné ranní vstávání.
Meteorologové naštěstí nelhali a odměnou za několik dní putování v dešti je mi panoramatický pohled na sytě zelené Poloniny. Téměř týden uprostřed karpatských lesů, z toho z velké části bez telefonního signálu, mi dal zapomenout na běžné civilizační starosti. Poslouchal jsem ptáky, hledal prameny a naučil se vnímat padesát odstínů zelené barvy. Jen pohledu na temnou noční oblohu jsem se nedočkal – ale mám tak o důvod víc se sem někdy vrátit!
Může se hoditDélka trasy: 140 km (110 km bez odboček k ubytování) Celkové stoupání: 5 100 m (3 800 metrů bez odboček k ubytování) Doporučené ubytování: U Mireka (Čertižné), Schronisko Agroturystyczne Radosne Szwejkowo (Stary Łupków), Przystanek Balnica (Balnica), Leopoldina poľovnícka chata na Grófskych chyžkách (Zboj), Bacówka Pod Małą Rawką (Brzegi Górne) |
