Poslední šerpové v Evropě. Tatranští nosiči odtáhnou plynové bomby i vanu

Náklad, který mají na zádech, připadá laickému oku neuvěřitelný a nosič se pod ním téměř ztrácí. Muži, kteří jej za každého počasí v létě i zimě vynáší po příkrých chodnících k jinak nedostupným tatranským chatám, působí uzavřeně. Zájem o ně je však velký, v Evropě jsou téměř ojedinělým unikátem.

Všude jinde se k zásobování odlehlých chat v nedostupném terénu už používají lanovky či helikoptéry. Pouze tatranské chaty vysoko v horách jsou zcela závislé na nosičích už víc než století.

Na svých bedrech k nim vynáší potraviny a předměty denní potřeby, stavební materiál, plynové bomby či přenosky a soudky s pivem. Náklad, vážící šedesát a více kilogramů, mají nosiči připevněný na speciálních nosidlech různého tvaru a materiálu. Nosidla jsou opatřena popruhy.

Na chaty se podle pamětníků už vyneslo všelicos - vana, houpací křeslo, lyžařský vlek, kajak, kolo, ale i děvčata.

„Jednou jsme na chatu vynesli i autobusovou zastávku. Turisté se u ní normálně postavili a čekali, tak byli zblblí,“ vzpomíná nosič z Chaty pod Rysy Jaro Švorc.

Nosiči mají i jiné úkoly. Kromě tahání nákladu na chatě pomáhají s mnohem prozaičtějšími činnostmi, doslova se vším, co je třeba. Vaří čaj, loupou brambory, uklízejí záchody a perou. Odměnou jsou jim večerní mraky pod nohama a jasná obloha nad hlavou. Ale taky náhlé a časté změny počasí.

Nosič si ráno vyjde s nákladem ve slunečném počasí a v půli cesty ho překvapí prudká letní bouřka. A pokud nese v nákladu kovové předměty, představuje v otevřené dolině i vhodný objekt pro zbloudilý blesk. V zimě musí čelit vichřicím, fujavicím a metrům sněhu, velkým úskalím jsou i laviny. 

Na svých pravidelných trasách znají nosiči každou skálu a kámen, přesto se jim občas stane, že sejdou z cesty či zabloudí. Přijde na ně krize, jsou slabí, hladoví, dehydrovaní či vyčerpaní. Další zážitky, vpravdě adrenalinové, pro ně představují setkání se zvířaty, hlavně s medvědy.

Horský nosič na cestě na Téryho chatu ve Vysokých Tatrách.

Od horní stanice zubačky na Hrebienku to jsou na Téryho chatu asi čtyři kilometry. Začíná se ve výšce zhruba 1 300 metrů nad mořem, končí ve 2 015 metrech. Turista tuto vzdálenost zvládne za tři a půl hodiny, Štefan „Pišta“ Bačkor, jeden ze zhruba patnáctky tatranských profesionálních nosičů, to umí  pod dvě hodiny. K tomu má ovšem na zádech průměrně 80 kilogramů nákladu, někdy i víc.

„Přicházejí k nám noví lidé, kteří si to chtějí vyzkoušet, ale málokdo vydrží déle,“ vypráví Pišta. V horách tak tito zájemci zůstávají den, dva, měsíc, jednu či dvě sezony. A výjimečně po celý život, nebo se do hor léta vracejí a stávají se legendami.

Obrovský náklad na zádech nosičů vzbuzuje dojem, že jejich tělesná konstituce musí tímto povoláním značně trpět. „Nemám žádné potíže,“ vrtí Pišta hlavou. „Byli tu jednou nějací známí, doktoři, a říkali mi, že to je podle lékařských měřítek hrozně nezdravé, ale mě doopravdy nic netrápí.“ Dnes nosiči v Tatrách zásobují Rainerovu chatu, Téryho chatu, Zbojnickou chatu, Chatu pod Rysy, Zamkovského chatu a Skalnatou chatu.

A své síly a schopnosti si všichni tatranští nosiči každoročně měří ve vlastním závodě. Říkají mu Šerpa rallye a pořádá se už od roku 1985. Na záda si naloží 60 kilogramů a měří čas. Ti nejlepší „udělají“ Téryho chatu pod půldruhé hodiny. Od desátého ročníku závodu se pořádá i Lady rallye, přičemž ženy nosí kilogramů dvacet.

Tatranský závod vysokohorských nosičů ve Starém Smokovci na Slovensku. (říjen 2017)

„Pokud se chcete umístit, musíte s tím nákladem běžet,“ vysvětluje těžko představitelnou taktiku horolezec Roman Langr, který se závodů pravidelně účastní. „Nesmíte ale udělat chybu, pády s touto váhou jsou hodně nebezpečné,“ dodává. Podobný závod se od roku 2012 pořádá i v Krkonoších a nese název Sněžka Sherpa Cup.

Za víc než staletí své existence prošlo povolání horského nosiče mnoha změnami. Od příležitostného sezónního zaměstnání k profesionálnímu.

Po profesionálních nosičích přelomu 19. a 20. století přišla koncem 50. let nová generace, pro kterou je toto povolání i únikem do odlišného prostředí. Nachází v něm samotu a svobodu. Dnes s sebou nese i možnost sebezdokonalování, horolezeckého tréninku, doplňkových sportů či již zmíněného obdivu ze strany turistů. Jedno zůstává stále stejné - velká výzva a dřina stoupání.