Sedm nádherných slovenských hradů za tři dny. Zkuste si turistický maraton

Když se doma začne mluvit o tom, že pojedeme na Slovensko, je jasné, že to bude do kopce. Letos však necháváme trasy přes místní velikány stranou. Ne tedy, že by se lýtkové svaly rekreovaly, protože naše cíle – středověké hrady a zříceniny – neleží právě v nížinách. A za pár dní jich navštívíme opravdu hodně.

Hádanka: kde se v jakoukoli denní dobu vytvoří dlouhá kolona aut, jakmile tam přijedete? Odpověď: v Čadci. Plynulý provoz se zasekne pokaždé, když dorazíme k místním křižovatkám. Šineme se rychlostí rozvážného plže v dlouhé šňůře kamionů, jejichž váha vytlačila do asfaltu hluboké koleje, a sledujeme, jak nám do prázdna odtikává čas ušetřený brzkým vstáváním. Objet není kudy, v převážně hornaté krajině je holt těžké vytvořit propojenou silniční síť...

Nahoru za upírem

Konečně parkujeme na kraji obce Oravský Podzámok. Vypadá to nejdříve na klidnou dědinu, kterou turisté neberou právě útokem, ale ukazuje se, že jsme jen na jejím klidném konci. Jak přicházíme k Oravskému hradu, míjíme přeplněná parkoviště, stánky se suvenýry a občerstvením. Slováci své památky nezanedbávají.

Platíme dohromady dvacet eur vstupného (550 Kč) a další tři (80 Kč) za možnost fotit a očekáváme pořádnou porci historie. Nemýlíme se. Prolézt rozsáhlý areál hradu, tyčícího se od 13. století na skále nad hladinou řeky Oravy, trvá asi hodinu a půl, a to jdeme bez průvodce. V uzavřených prostorách jsou povinné roušky, v tom Slovensko nepovolilo, takže je nandaváme pokaždé, když vstupujeme do paláců k prohlídce muzejních expozic.

Kromě těch historických je tu i jedna filmová – Mediatéka. Oravský hrad je totiž protřelá „movie star“, zahrál si třeba ve snímku Upír Nosferatu z roku 1922. Z takzvané Citadely, horní části hradu, se nám po několika stovkách zdolaných schodů naskýtá krásná vyhlídka na celou oravskou oblast i na řeku, na níž co chvíli proplouvají pltě (vory) s turisty.

Tikající socha

Přejíždíme směrem na Ružomberok do obce Likavka, odtud stoupáme pěšky k Likavskému hradu. Tedy k tomu, co z něj zbylo, když byl na počátku 18. století po zhruba 360 letech existence zpustošen. Navíc se na velkou část zříceniny kvůli rekonstrukci nesmí, přístupná je pouze opravená věž, v níž je výstava o historii hradu. Podobně krásná scenerie, jež je vidět ze zříceniny, nás bude provázet i další dny: výhled na vrcholy Velké a Malé Fatry.

Hrad Likava

Vstupné je dvě eura za osobu (55 Kč). Cestou na hrad a z něj procházíme staveništěm, dělníci v bagrech tu budují další část místní dé jedničky, což v kopcovitém terénu asi není snadné.

Nedbáme „doporučení“ kamaráda, který na otázku, co je v Ružomberoku k vidění, lakonicky odpověděl: „Nic,“ a popojíždíme ještě pár kilometrů dál prohlédnout si město. Krytým schodištěm stoupáme z pěkné pěší zóny k místní dominantě – kostel sv. Ondřeje se však za námi s pozdní hodinou zavírá, uzamčené jsou i dveře Mauzolea Andreje Hlinky pod ním.

Vracíme se přes oblast Kysuce, nesmíme minout Starou Bystrici, kde na náměstí při stěně kulturního domu v roce 2009 postavili Slovenský orloj. Největší dřevěná socha v zemi právě ukazuje blížící se sedmou hodinu, tak čekáme na zvonění zvonů a defilé světců.

Koňmo, či pěšky?

Jestliže Čadca chce od řidiče trpělivost, Žilina zase vyžaduje výborný orientační smysl. Stačí totiž na okruhu kolem města zvolit nesprávný pruh, a hned jedete do Bratislavy, přestože jste měli v plánu navštívit hrad Strečno sedm kilometrů od Žiliny. Takže na dalším sjezdu otočit a zpátky. 

Hrad Strečno

Parkujeme pod vysokou skálou, vypínající se nad širokým korytem řeky Váh, na níž na přelomu 13. a 14. století postavili strážní hrad. Výstup na něj je prudký, ale krátký, navíc se člověk může vydýchat při prohlídce středověké vesnice vybudované v podhradí. Komu se nechce udělat ani krok do kopce, může si zaplatit vyjížďku kočárem taženým koňmi.

Z prohlídky hradu (vstupné za dospělého šest eur, tedy 165 Kč) nejvíce zaujala kaple s hrobkou Žofie Bošniakové, jedné z oblíbených majitelek sídla v 17. století, a vyhlídka z hradní věže. Při jasném počasí je možné obdivovat některé z vrcholů Malé Fatry, krásné je ale i údolí Váhu zaříznuté do zalesněných kopců. I tady se na řece co chvíli objevují pltě osázené výletníky.

Nad esíčkem Váhu

Přecházíme lávku přes Váh a vydáváme se pěšky k dalšímu cíli, kterým je pár kilometrů vzdálená zřícenina Starého hradu. Stával tu na ostrohu na pravém břehu řeky nad Domašínským meandrem od 13. století, aby chránil důležitou cestu Povážím. Až do 16. století plnil svou funkci, pak se jeho majitelé přestěhovali do renesančního zámku a na hradě nechali jen malou posádku. V 18. století byl opuštěn úplně a začal chátrat.

Starý hrad (Starhrad)

Cestou zpět nás zastavuje mladý zálesák a ptá se, jestli neparkujeme za kulatou červenobílou značkou, už za hranicí přírodní rezervace. Kroutíme hlavami, že stojíme ve Strečně, ale těžko říct, zda nám věří. Na špatné parkování jsou tu citliví.

Vlčáci a kozy

Třetí hrad v jednom dni, to je nálož i pro fanatického milovníka historie, ale nechávám se přemluvit. Míříme k Martinu a deset kilometrů od něj hledáme zříceninu Sklabinského hradu.

Cesta k ní do kopce je lahůdka pro offrouďáky, naše Kia Rio se po kamenitém povrchu vleče, jako by říkala: mě už bolí nožičky, takže ji necháváme v půli trasy a jdeme pěšky. Toto místo (vstupné tři eura za osobu, 80 Kč) má v podvečerním čase úžasnou atmosféru, kterou vychutnáváme na lavičce pod mohutnou lípou.

Sklabinský hrad

Ve 13. století hrad postavili, v roce 1436 vyhořel, a tak se ho snažili nákladně opravit. Počátkem 17. století k němu přistavěli renesanční kaštel, který v roce 1944 podpálila hitlerovská vojska. A nyní se zase opravuje...

Z někdejší obranné dělostřelecké budovy ze 17. století je dnes muzeum a farma, které hlídají čtyři obrovští vlčáci, na svazích se pasou kozy, v pokladně je možné si koupit suvenýry. Z nejvýše položených rozvalin, kde kdysi stávala hradní věž, je krásný výhled na vrcholy obou Fater.

Honem do věže!

Ráno třetího dne míříme jižně od Žiliny, abychom navštívili „zrúcaninu“ Lietavského hradu. Parkujeme z druhé strany kopce než většina turistů a čeká nás krátký, leč prudký výstup na vrch Cibulník, nejprve loukami, poté lesem. Funíme do kopce a vedeme zasvěcenou diskusi o tom, proč se středověká sídla nestavěla v nižších polohách...

Prohlídka zříceniny je vymyšlena velice pěkně, informace na cedulích jsou doplněny o obrázek a půdorys hradu s vyznačením, u které kamenné zdi to vlastně stojím, což ocení i lidé s fantazií.

Lietavský hrad

Pověst praví, že dříve než tady postavili hrad, konaly se zde oběti slovanské bohyni Ladě, jíž se někdy říkalo Lietva. Jako správní a vojenské centrum se pevnost využívala do konce 17. století, mnohokrát se renovovala a opevňovala, takže i po staletích je co prohlížet. Na jednotlivých nádvořích probíhá čilý stavební ruch. Opravené je jádro hradu, v jedné z věží funguje bufet s prodejnou suvenýrů a malou výstavou ve vyšších patrech. A právě tam za chvíli nacházejí úkryt všichni návštěvníci, kteří do té doby pózovali na vyhlídce před vysokými kopci Malé Fatry korunovanými těžkými bouřkovými mraky.

Když je po dešti, vyměňujeme středověk za éru ještě starší. Procházíme nedaleké Rajecké Teplice, uprostřed nichž stojí nepřehlédnutelný lázeňský komplex v antickém stylu: bílé sloupy, sochy, trojúhelníkové štíty... jen nějaký ten fešný Říman chybí.

Staré = pěkné

Odpoledne se vracíme k úpatí Velké Fatry. Okruh kolem Žiliny je ucpaný, jako bychom objížděli nějakou dvanáctimilionovou metropoli. Všichni se snaží dostat přes obrovskou křižovatku se semafory, objízdná trasa opět chybí... Vycvičeni českou dé jedničkou trpělivě vystojíme frontu a pryč odtud. Litujeme teď pro změnu řidiče v opačném směru, kteří bez možnosti úniku trčí kvůli nehodě v mnohakilometrové koloně skoro až k Martinu.

Zřícenina hradu Blatnica

Parkujeme u vchodu do Gaderské doliny, odkud směřujeme ke zřícenině hradu Blatnica. Počátkem 14. století jej postavili, aby chránil obchodní cesty do Nitry. To dělal až do roku 1790, pak už ho nikdo neobýval. Nyní tu probíhají záchranné práce, o několik stěn se opírá lešení. Jako fanoušci originálů však shledáváme neopravené části zajímavější, i když chápeme, že bez konzervace by ze zříceniny brzy nezbylo nic.

A pak už hurá domů, tankujeme až za hranicemi, benzin je u nás přece jen o něco levnější než u východních sousedů.

Oravský hrad - červená značka, Hrad Likava - modrá značka, Hrad Strečno - zelená značka, Starý hrad - šedá značka, Sklabinský hrad - žlutá značka, Lietavský hrad - růžová značka, Blatnica - černá značka

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz