Do Skotska, do kterého jsme se s manželem zamilovali, vyrážíme podruhé. Zatímco minule jsme projeli severozápad, tentokrát míříme na jih této fantastické země.
Skotsko nás nenutí uzavírat kompromisy, protože nabízí opravdu všechno: moře a pláže, hory a jezera, nádherně liduprázdnou krajinu i rušná městečka s puby plnými dobře naladěných Skotů. Počasí ve Skotsku se sice mění každých deset minut, ale o to krásnější je okamžik, když se slunce probije skrz temnou oblohou a ozáří nádhernou krajinu ve fantastických barvách severu.
Takovou podívanou zažíváme třeba u jezera Loch Lomond, největšího sladkovodní jezera Velké Británie. To je díky své poloze v nejstarším národním parku Skotska oblíbenou dovolenkovou destinací. Ovšem davy tu v polovině května hledáme marně.
Jezero Loch Lomond je považováno za bránu do Skotské vysočiny (Highlands). Výhled z Connic Hill
Spisovatel Sir Walter Scott nazval jezero Loch Lomond Královnou skotských jezer. Tu opěvuje dokonce i stará lidová píseň „On the bonnie, bonnie banks o’ Loch Lomond“, kterou zná každý Skot. Podmanivý text vypráví tragický příběh milostného páru, který symbolizuje neúnavný tři sta let trvající boj Skotů za svobodu a nezávislost proti anglické nadvládě. Proto mějte při návštěvě Skotska vždy na paměti: Skotové jsou sice Britové, ale v žádném případě ne Angličané!
Nejúžasnější výhled na druhé nejhlubší jezero Skotska je z 361 metrů vysokého vrcholku Connic Hill. Odsud se Královna jezer prezentuje v celé své kráse. Díváme se na desítky ostrůvků poházených po blankytně modré hladině, extrémně členité pobřeží a vrcholky tzv. munros v pozadí. Tak se ve Skotsku říká horám, které měří více než 3 tisíce stop (914 m). Tento výhled je pouhou předtuchou celé té nádhery, která nás teprve čeká.
Skotsko je, podobně jako třeba Švýcarsko, malou zemí zázraků, kde je toho na relativně malém území strašně moc k vidění. Zatímco Švýcarsko boduje horami, Skotsko je jednoznačně zemí vody. Bez pohledu do mapy je těžké odhadnout, zda jedeme zrovna podél jezera, mořské zátoky nebo nějakého fjordu. Voda je tu zkrátka všude. A jelikož Skotům není zřejmě nikdy zima a slunce pro ně automaticky znamená teplo, využívají svoje vody i ke koupání. U jezera Loch Lomond jsme například žasli nad dětmi, které se koupaly v jezeře „teplém“ 11 °C, zatímco venku bylo 13 stupňů, foukal ledový vítr a my se choulili v prošívaných bundách.
Skotové nejsou žádní cimprlíni. Když vidí slunce, automaticky to pro ně znamená, že je venku teplo.
Další otužilec nás překvapil druhý den ráno u jezera Loch Awe. Místo abychom se na jeho březích kochali romantickým výhledem na malebné jezero ozdobené troskami hradu Kilchurn Castle, pozorujeme do půl těla svlečeného Skota, který stojí před brčálově zeleným stanem. Chlapík se chvilku protahuje, pak se vcelku neromanticky svléká do trenýrek, zatahuje za provaz spojený s nádobou zavěšenou na stromě a v cárech ranní mlhy si v 10 °C dopřává osvěžující sprchu z dešťové vody.
Pohled na chlapíka nás v době genderové vyváženosti vyvádí natolik z konceptu, že o něm diskutujeme celou cestu až k Loch Fyne – nejdelší mořské zátoce Skotska. Ta se do vnitrozemí vrývá v délce úctyhodných 65 kilometrů! Na jejím západním břehu leží upravené poklidné městečko Inveraray, jehož největší atrakcí je pohádkový zámek Inveraray Castle. Ten je od roku 1745 sídlem hrabat z Argyllu (Duke of Argyll), náčelníků klanu Campbellů. Centrum novogotického zámku s věžemi, věžičkami a cimbuřím tvoří místnost s kulatým dvoupatrovým půdorysem, ve které se nachází velkoryse vybavená zbrojnice. Nádherné jsou i zámecké zahrady s třímetrovými keři azalek a rododendronů.
Zámek Inveraray Castle
Jak skromně žili naopak obyčejní lidé na skotském venkově, a to ještě před půlstoletím, žasneme ve skanzenu s těžko vyslovitelným názvem Auchindrain Township. Že se z této vesničky s gelským názvem Achadh an Droighinn nestala další osada duchů jako z většiny obcí Skotské vysočiny, je zásluha osmého vévody z Agryllu, který byl v polovině 19. století jejím vlastníkem. To bylo v dobách tzv Highland Clearances neboli Vyklízení Vysočiny. Tehdy byli skotští pachtýři velkoplošně vyhnáni z pozemků, především anglickými velkostatkáři, kteří chtěli přejít na výnosnější chov ovcí. Desítky rodin byly násilně naloženy na lodě a přesídleny za oceán. Ovšem ne z vesničky Auchindrain. Tady začal hrabě zkoušet nové metody zemědělství, především pěstování větší palety plodin. A tak zatímco jinde řádil po neúrodě brambor velký hladomor, obyvatelé Auchindrain přežili díky úrodě obilí. A s nimi i jejich vesnička, která byla ještě v roce 1930 plná života.
Když v roce 1967 odešel poslední starousedlík Eddie McCallum, byla Auchindrain jedinou komplet zachovalou osadou svého druhu v celém Skotsku. Dvanáct domů nabízí úchvatnou cestu do minulosti, vše zůstalo autentické. Například Eddiho dům, který měl v 70. letech v kuchyni jako jediný tekoucí vodu.
Kouzelná cesta národním parkem Trossachs
Podstatně modernější kuchyň na nás čeká u snídaně v našem ubytování typu B&B kousek od skanzenu. A v ní kromě slušné porce míchaných vajíček s uzeným lososem a talíře obligatorní porridge (teplé ovesné kaše) i výtečně naladění hostitelé. Ti si tu při vaření prozpěvují nahlas světoznámé hity spolu s Beatles, zatímco venku padají provazy deště.
„Raduj se, dokud jsi na živu, mrtvý budeš déle, než je ti milé,“ radí skotské přísloví. A to si, jak se zdá, Skotové přisvojili jako univerzální recept na život. Pozitivní náhled na svět jim pomáhá přežít i poněkud nevlídné klima. A jestli si myslíte, že na zdejší počasí vyzrajete tím, že sem vyrazíte uprostřed léta, tak jste na omylu. Červenec a srpen jsou sice teplejší, ale zároveň i extrémně deštivé měsíce. Vyšší teploty jsou navíc startovním výstřelem pro mini komáry tzv miggies. Ti neútočí individuálně, ale zásadně jako perfektně sehrává statisícová armáda. A té neutečete.
S plochou 71 kilometrů čtverečních je Loch Lomond největším jezerem Velké Británie. Hlubší je s 230 metry jezero Loch Ness.
Kdo tedy zdařenou dovolenou spojuje s permanentně modrou oblohou a teplotami nad 25 °C, ten by měl jet jinam. Pro koho vrtkavé počasí znamená zároveň dobrodružství, ten bude ze Skotska nadšen.
Déšť, mrholení a sluníčko nás doprovází i v městě Oban, kde se nachází prapodivná kopie římského kolosea. Oban je turistickým centrem jihozápadu, a to především kvůli trajektům vyjíždějícím k ostrovům Vnějších Hebrid. Divoké ostrovy si necháváme na některou z příštích cest, ale co neodkládáme, je ochutnávka mořských potvor, které tu rybáři po bednách vykládají z lodí. Po velké porci tmavých mušlí vařených v bílém víně si ještě objednáváme dva lanýže – pěkně syrové s kapkou citronu. Následuje exkurze v palírně, kde celou tu mořskou havěť zapíjíme sklenkou whisky.
Oproti obyčejné hospodě je pub prostě institucí. Můžete si být jisti, že i když venku nepotkáte živou duši, v pubu nikdy nebudete sedět sami.
S každým kilometrem zpátky na východ ubývá drsných hor i průsmyků, a přibývají líbezné kopečky, lány obilí a rodinné farmy obklopené šťavnatými pastvinami. U pobřeží se pak střídají pitoreskní rybářské osady s golfovými hřišti. Že zrovna Skotsko je rodištěm golfového sportu, by asi napadlo málokoho, přitom golf se tu hrál už ve středověku.
Trošku jinou túru podnikáme v městečku Stirling, které bylo v minulosti hlavním městem Skotska. Tentokrát nemíříme za krásami přírody, ale putujeme po místních pubech. V tom posledním, u páté pinty piva, se u plamínku svíčky plápolající v láhvi od ginu loučíme s touto báječnou pohodovou zemí. Na shledanou příště!
