Ivan Monev je zarytý škodovkář. Trpí přitom výhradně na starší modely s motorem vzadu. Nejenže jezdí po Praze i v roce 2015 v prorezlé stotřicítce, ale hlavně si koupil předlistopadového rapida a vydal se s ním na cestu kolem světa.
Už je za polovinou pouti, z níž tu a tam odletí do Prahy kvůli škole a práci – obvykle na dva měsíce, zatímco jeho škodovka pluje po moři mezi kontinenty.
Nyní si musel odskočit domů neplánovaně pro náhradní díly, neboť se mu v Jižní Americe fatálně porouchal motor. Víkend DNES ho proto trochu vyzpovídal.
Kolikrát jste už zalitoval nápadu objet svět v rapidu z roku 1989?
Asi tisíckrát. Nejradši bych rapida shodil ze skály, když jsem musel letos v létě v Jižní Americe kvůli poruchám třikrát nocovat v mrazu hodně vysoko v horách, v nadmořské výšce 4 400 metrů.
To je taky nápad, ujíždět z českého léta do jihoamerické zimy.
Trochu jsem podcenil plánování. Vybral jsem si největší vedra v Austrálii a ukrutnou zimu na jihu Ameriky.
Kdy vám bylo na cestě úplně nejhůř?
Největší obavy jsem měl z Íránu, ale to jen proto, že jsem nevěděl, co mě čeká. Bylo to nakonec velmi příjemné překvapení. Skutečně nejhorší bylo, když mi odešly v horách v Jižní Americe vinou nekvalitního benzinu tři písty ze čtyř a já musel daleko od civilizace rozebrat auto a vydat se s batohem do peruánské metropole Limy.
V tamní tržnici jsem nakoupil pístní kroužky z mitsubishi a našel s mojí zoufalou španělštinou šikovné soustružníky, kteří mi je upravili pro rapida. Po tisíci kilometrech se to rozsypalo znovu a já udělal to samé ještě jednou, tentokrát s díly na hyundai. Pak už jsem byl vyřízený a řekl si, že do třetice zkusím raději originál.
Jste automechanik?
Mám dopravní průmyslovku a nyní studuju na univerzitě historii. Ale nouze a návod k obsluze mě naučily poradit si v každé situaci. Zjistil jsem, že nejdůležitější je snažit se pořád jet, ono i porouchané auto zvládne překvapivé věci. V Andách šlo o to, nezůstat viset někde v pěti tisících nad mořem, abych tam v noci nezmrzl.
Spíte v autě?
Spím na střeše auta v rozkládacím stanu. Je to skvělá obrana proti havěti. Ale topení tam nemám.
Jak překonáváte krize, když se vám nechce, ale musíte jet dál?
Mám navyklý režim: vyjet s rozbřeskem a za soumraku zastavit, ať už kvůli zvířatům, nebo kvůli neosvětleným autům, což je ve světě překvapivě běžná záležitost. A v Austrálii, kde jsem kvůli obrovským vzdálenostem občas musel řídit i po setmění, jsem si vždycky počkal na silniční vlak – to je tahač se čtyřmi návěsy – a pověsil jsem se za něj. Tohle dlouhatánské monstrum má přední kapotu „obrněnou“ ocelovým rámem, takže vyčistilo silnici přede mnou od klokanů i krav a mně nic nehrozilo.
Asi český výškový rekord ve výměně kola, 4800 m nad mořem
Český výškový rekord ve výměně kola...
Pohled z tropů: takhle se brodil Ivan Monev s rapidem v australské divočině.
Jak řešíte samotu?
Sice jedu sám, ale neustále jsem s někým v kontaktu. Už proto, že cestuju bez navigace. Myslel jsem, že se z toho zblázním, když mi hned zkraje cesty odpadl parťák, ale vlastně tím ani moc netrpím.
Expedice v číslech
|
Proč jste zůstal sám? Nepohodli jste se?
Původně to byl vlastně takový pivní hec, ale parťák to asi nebral úplně vážně. Na rozdíl ode mě. Naštěstí jsme na to přišli docela brzo. A já se rozhodl, že budu držet prapor, dokud nedostanu toho rapida zpátky do Prahy.
V čem je výhodné cestovat sám?
Můžu brát stopařky.
A berete je?
Občas ano. Pocvičím se v cizí řeči a cesta lépe ubíhá.
Co vám běhá hlavou, když jste někde daleko ve světě sám?
Hlavně to celé přežít. Takhle mě třeba v Andách napadlo během šíleně studené noci, že bych to auto zapálil, abych tam nezmrzl. Naštěstí jsem si to hned rozmyslel.
Co vaříte?
Vezu si pánvičku, občas na ni hodím vajíčka, občas nějaké maso. Jinak kromě vody v motoru toho moc neuvařím.
Staré škodovky bývaly „vařením motoru“ proslulé.
No, občas jsem musel i v australských tropech pustit topení. Ale opravdu jsem vařil vodu v motoru za celou cestu zatím jen dvakrát, a to jen vinou vypadlého kabelu z čidla teploty na rozbitých cestách.
Průjezd po silnici 1. třídy v Mongolsku...
Nejvyšší kopeček obou Amerik
Kata Tjuta, Austrálie
Čeho se na cestách bojíte?
Možná zlých lidí. Je strašně těžké rozpoznat je předem. Občas mi poradí místní policie. V Chile mě jednou patrola hlídala až do rána, aby se ujistila, že z jejich regionu odjedu v pořádku.
Vydělal jste si něco na cestách?
Pracuju doma v Česku, cestuju díky úsporám a příspěvkům sponzorů. Ale pokud se ptáte na rozpočet mojí cesty kolem světa, přesné číslo v tuto chvíli neznám. Určitě to půjde do statisíců, ale jsem teprve za půlkou. Nemám velké náklady, neplatím za bydlení, benzin je skoro všude ve světě levnější než u nás, i za jídlo dám míň než v Praze. Spousta lidí mi nezištně pomohla, nejvíc asi v Austrálii, Chile a Argentině. Paradoxně nejdražší byla „pohostinnost“ jednoho Čecha, který mi naopak maximálně zištně pomáhal na Novém Zélandu.
Kolik jste potkal na cestě rapidů?
Jen jednoho – a ještě to bylo na skoro nejvzdálenějším místě celé cesty, v Adelaide na jihu Austrálie. Jeho majitel studoval v Anglii a zamiloval se do škodovek – za socialismu se jich tam vyvážely desetitisíce. A tenhle chlapík si svého rapida s volantem napravo odvezl až do Austrálie, kde se jezdí taky vlevo.
Proč jste si vlastně zvolil škodovku vy?
Protože se považuju za Čechoslováka. Ve světě jsme pořád vnímáni jako Čechoslováci, Česko nikomu nic neříká. Nepřenesl bych přes srdce, kdybych měl jezdit dejme tomu německým autem.
Narážíte na expedice žlutých trabantů? Třeba byste mohl rapida přebarvit a vyrazit s nimi.
Vyměnili jsme si pár e-mailů. Ptali se na moje australské zkušenosti před jejich cestou do Oceánie, neboť já tam byl dřív. Ale oni jsou spíš showmani, zato já jsem introvert, takže nevím, jak by to dopadlo.
Kam se těšíte víc, do světa, nebo domů?
Jednoznačně domů. Nejlepší místo na světě je Česká republika a Praha je nejkrásnější město pro život. Škoda, že si to tak málo uvědomujeme.
Tak proč jste se vydal na takovou anabázi?
Když už jsem se rozhodl, tak to musím dojet. Je to otázka cti, jakkoli to sám považuju za šílenství.
Ivan Monev (44)Rodilý Pražan s dopravní průmyslovkou nyní studuje historii, živí se obchodem, a když je potřeba, pracuje – za vydatné pomoci kolegů v Česku – i na své cestě kolem světa (www.skodoukolemsveta.cz). |
Čím si připomínáte domov?
Hledám v zahraničí české stopy, to mě velmi zajímá i s ohledem na moje studium historie. Jedním z mých cílů byl třeba Harbour Bridge v Sydney, drží totiž pohromadě díky vítkovickým nýtům.
Máte teď ještě nějaký nesplněný cestovní sen?
Pro mě je celá ta cesta jako sen, vždyť já byl do svých čtyřiceti let maximálně na krátké dovolené. Teď už chci jen dojet s tím rapidem živ a zdráv domů. To je momentálně můj největší sen.
Trasa cesty Ivana Moneva, který jede ve škodovce kolem světa.
