Z jedné strany vysoká hora, z druhé hluboká propast. Žádná svodidla, výstražné značky nebo dopravní pravidla. Zato fantastické přírodní scenérie, které ji obklopují. To je El Camino de la Muerte, silnice smrti, která ještě donedávna sloužila jako hlavní zásobovací spojnice mezi bolivijskými městy La Paz a Coroico.
Pomodlit se a dát si jednoho na kuráž
Silnice oficiálně pojmenovanou Yungas Road postavili v roce 1930 paraguajští váleční vězni. Bezpečnost tehdy rozhodně nebyla na prvním místě. Přestože provoz funguje v obou směrech, v některých částech je prašná hliněná cesta široká jen něco přes tři metry. Přelidněné autobusy a nákladní auta naložená až po střechu se tu složitě míjely s osobáky, pěšími i cyklisty.
V Bolívii se jezdí vpravo, ale tato silnice je výjimkou. Po levé straně se jezdí proto, aby si řidič vyhýbající se protijedoucímu vozidlu mohl zkontrolovat, zda mu nekloužou kola ze srázu dolů. Ne vždy však nad stísněným manévrovacím prostorem a nezpevněným povrchem zvítězil a zřítil se spolu s nákladem zásob nebo pasažérů. Cesta smrti si svou přezdívku nevysloužila náhodou, tisíce obětí dopravních nehod tu dodnes připomínají pomníčky lemující strmý sráz.
První část vede po asfaltové silnici mezi horskými úbočími.
Úzká místa, kluzký podmáčený povrch a slepá ramena nebyly jediným důvodem tolika dopravních neštěstí. Mnoho místních řidičů totiž věřilo tomu, že posilněni pivem či jiným alkoholickým nápojem cestu zvládnou snadněji než za střízliva.
Na kole po Cestě smrti
Od roku 2006 je automobilový provoz na Cestě smrti minimální, a to díky vystavění alternativní rychlostní silnice, která už lépe splňuje bezpečnostní standardy. Dříve tolik obávaná dopravní tepna však rozhodně neupadá v zapomnění. Pověst nejnebezpečnější silnice světa přitahuje milovníky adrenalinu a nebezpečí, kteří zhruba 70 km dlouhý úsek nadšeně sjíždějí na horských kolech.
Sjezd zahajujeme ve výšce 4 700 metrů nad mořem v horském sedle La Cumbre.
Následně se dostáváme k samotné Silnici smrti.
Organizované sjíždění Silnice smrti na kolech s průvodcem v současnosti zajišťuje hned několik místních cestovních agentur sídlících ve městě La Paz. Zajistí vám veškeré vybavení, bezpečnostní instrukce i dopravu na výchozí bod a zpět do města. Přestože zrovna nepatříme mezi zkušené cyklisty, tento zážitek jsme si nenechali ujít. A nelitovali jsme.
Ze zasněžených hor do deštného pralesa
Na kola nasedáme v nadmořské výšce téměř 4 700 metrů v horském sedle La Cumbre. Obklopují nás zasněžené vrcholky šestitisícovek včetně známé Huyany Potosí a teploty sahají hluboko pod bod mrazu. Před zimou nás chrání tlusté kombinézy i přípitek pálenkou. Pár kapek věnujeme také Matce Země, Pačamamě, která nám má přinést štěstí.
Okolní přírodní scenérie nabízejí úchvatnou podívanou.
Přibližně hodinu sjíždíme mírný kopec po nově vyasfaltované silnici a kocháme se úžasnými výhledy po okolí. Pak už se dostáváme na samotnou Silnici smrti, úzkou prašnou cestu vinoucí se nad srázem kamsi do pralesa.
Se snižující se nadmořskou výškou stoupá venkovní teplota a vlhkost vzduchu, proto postupně odhazujeme jednotlivé vrstvy a odoláváme silným slunečním paprskům.
Štěrk a kameny mokré od vodopádů dopadajících přímo na cestu jsou kluzké, nerovnosti a výmoly často vyvedou z rovnováhy. Stezka je místy velmi strmá a opravdu úzká a musíme být neustále ve střehu. Nejnebezpečnější úseky sice chrání svodidla, ta však rozhodně nejsou všude. Z úporného svírání brzd už nás brzy bolí ruce, ale nejtěžší část všichni účastníci zvládnou bez zranění.
Z několikasetmetrového srázu pod námi běhá mráz po zádech.
Ráz krajiny se rychle mění, závěrečná část vede mezi vyprahlými poli, kde se pro změnu potýkáme s vířícím prachem. Trasu dlouhou přibližně 65 kilometrů zdoláme i s přestávkami za nějakých pět hodin, během kterých klesneme o více než 3 600 výškových metrů. Zakončíme ji návštěvou zvířecího sirotčince, kde vstřebáváme pořádnou dávku adrenalinu a nebezpečí, které jsme právě zdárně přežili.
Silnice smrti stále budí respekt
Během zpáteční cesty do La Paz míjíme auto, které jen před malou chvílí přepadlo přes hranu srázu dolů a převrátilo se na střechu.
Naši průvodci k němu zkušeně slaňují, vytahují zraněného člověka nahoru a poskytují mu první pomoc. Přivolaná sanitka doráží až po nekonečné hodině, což prý není nic neobvyklého.
„Tento týden je to už druhé auto,“ povídá nevzrušeně jeden z místních, kteří se k nehodě seběhli.
„El Camino de la Muerte si pravidelně vybírá svoji daň,“ dodá. Raněný přežívá, ale my si uvědomíme, že status nejnebezpečnější silnice světa si Yungas Road zachová nejspíš napořád.
