zavřít
1 / 39
náhledy
Na Seznamu světového dědictví UNESCO je dnes zapsáno celkem 1 248 památek a lokalit. S takovým zápisem se pochopitelně pojí velká prestiž, navýšení reputace místa ve světě a s tím spojené pobídky cestovního ruchu. Jenže ne každá z navržených zajímavostí se toho dočká hned.
Autor: StefanM76, Creative Commons
Desítky památek jsou každým rokem nejprve nominovány, předzapsány do „pořadníku“ UNESCO na tzv. Tentative List, zařazeny do fronty, v níž se předbíhá, dlouhá léta čekají, jestli se vůbec někdy zařadí mezi ty skutečně vyvolené, schválené a čestně jmenované.
Autor: Chalki25, Creative Commons
Těch „čekajících“ lokalit a památek je k dnešnímu dni evidováno víc než sedmnáct stovek. A letos k nim přibylo šestačtyřicet dalších nominovaných adeptů, kteří zatím sice nejsou, ale jednou dost možná budou zařazeni na Seznam světového dědictví UNESCO. Tady jsou.
Autor: Vyacheslav Argenberg, Creative Commons
U skalního masivu Aqar Quf, který je k vidění nedaleko soutoku řeky Tigris s tokem Diyala, si dávala dostaveníčko mezopotámská božstva. Později kolem něj babylonští králové vystavěli zikkurat Dur-Kurigalzu, který tu, neklidným časům v Iráku navzdory, stojí dodnes.
Autor: Osama Shukir Muhammed Amin FRCP, Creative Commons
Archeologická naleziště na Failaka si zaslouží pozornost nejen tím, že pokrývají prakticky celý povrch 4 650 hektarů tohoto ostrova v Kuvajtském zálivu. Jde o to, že mapují vývoj civilizace za posledních 4 000 let. Takřka v nepřetržitém sledu, od doby bronzové do současnosti.
Autor: Kishore R Sudarsan, Creative Commons
Historické centrum marockého Tetouanu, jeho staré město, platilo od starověku za vstupní bránu do Afriky. Něco jako nevlastní bratr evropského Gibraltaru, blízký příbuzný z druhého kontinentu. Tetouanský přístav je v UNESCO už zapsaný od roku 1997, přijetí „centra“ by tak mělo být jen formalitou.
Autor: Profimedia.cz
Vedle mnohasetletých památek působí Národní muzeum Kataru jako zjevení. Přesto by se na Seznam světového dědictví UNESCO rádo nechalo zapsat. Působivá stavba, navržená architektem Jeanem Nouvelem a připomínající solnou růži z pouště, v sobě nese odkaz bohaté historie regionu.
Autor: Msarg77, Creative Commons
Posledních čtyřiadvacet let o nich nebylo slyšet, ale letos v březnu bylo v Guinei rušno. K zápisu do UNESCO totiž po té předlouhé přestávce nabídli hned pět pamětihodností najednou. Nejvýraznější z nich je patrně horský Masiv Fouta Djallon, místo plné výjimečných přírodních a kulturních pokladů.
Autor: Austerio Alonso
Guinejský Badiar je příhraničním národním parkem, který navazuje na mnohem rozlehlejší národní park Niokolo-Koba v sousedním Senegalu. Rozhodně ale není jen nějakým jeho přívěskem, spíš zachovalejší rajskou zahradou. Kterou ovšem tu a tam plení pytláci.
Autor: Badiar National Park
To, co vidíte v pozadí, je Secondo-Lido, maják stojící v Mogadišo. Je to stavba symbolizující bohatou námořní historii Somálska a infrastruktury z koloniální éry. Připomíná časy, kdy tudy proudilo zboží z Persie, Indie a Číny.
Autor: Profimedia.cz
Kibiro v Ugandě je dnes polozapomenutou vesnicí. Jenže ještě před pár staletími byla bohatým tržním městem, důležitou zastávkou obchodních cest. Svou ekonomiku tu vystavěli na bílém zlatě, soli, získávané z Albertova jezera.
Autor: NUWAHWERA PHIONAH, Creative Commons
Seznam světového dědictví UNESCO neoslavuje jen krásy přírody, i průmyslová těžba je odkazem lidstva. Proto také o zápis usilují australské měděné doly Burra a Moonta, v okolí Mount Lofty. Ve své době platily úhrnem své těžby za třetí největší měděné doly světa.
Autor: Alan & Flora Botting, Creative Commons
Je to vlastně jeden ohromný skanzen, plný staré techniky, historické železnice a stavebních památek, příklad kulturní – člověkem proměněné – krajiny. Australané totiž území mezi Ballaratem a Bendigem doslova přeorali. Na zdejších Viktoriánských polích se totiž hledalo zlato opravdu ve velkém.
Autor: Bob T, Creative Commons
Dinosauři sice vedou v popularitě na celé čáře, ale co vlastně přišlo po nich? Pravděpodobně nikde jinde na světě vám to nevysvětlí komplexněji než v paleozoologickém muzeu v čínském Hezheng. Zdejší sbírky jsou nejobsáhlejší, nejpodrobnější. A proto by rády do UNESCO.
Autor: STW932, Creative Commons
O indickém národním parku Kanger Valley se říká, že je nejhustější. Nikoliv atmosférou, ale koncentrací zajímavostí. Vyniká svou biodiverzitou, pestrou krajinou, vodopády, geomorfologickými útvary a vápencovými jeskyněmi.
Autor: Harminder singh saini, Creative Commons
Osmdesátka šutrů nastojato, se sloupy vysokého napětí v pozadí? Ano. Ale kromě toho jsou menhiry v indickém Mudumalu starověkou observatoří, která ty „šutry“ zarovnává s pohybem nebeských těles, rovnodenností a slunovraty. Doba vzniku? Pravděpodobně 4 000 let před naším letopočtem.
Autor: Kavali Chandrakanth KCK, Creative Commons
Indie by se rovněž ráda zasadila o zařazení jógínských svatyň do UNESCO. I když nejde o nějaký spojitý komplex, v regionu Chausath se jich nachází okolo osmi desítek. Nemají střechu, aby do nich mohla až ke kněžkám tantry proudit posvátná ženská síla.
Autor: Dharmendra106, Creative Commons
Nápisy císaře Ašóky, na stélách před chrámy, vytesaných do skal a na sloupech podél cest, pochází ze 3. století před naším letopočtem. Propagují buddhistické principy a vládu Maurjovské dynastie. V Indii se jich dochovalo čtyřiatřicet.
Autor: Bpilgrim, Creative Commons
Bundelas, to není jen jedna, ale hned šest palácových pevností a opevněných chrámů v indické oblasti Bundelkhand. Nesou v sobě majestát rádžputské a mughalské architektury, od 16. až k 19. století.
Autor: Sharvarism, Creative Commons
Pěkné skály a ještě hezčí jeskyně, které ke kráse ještě vyzdobily lidské ruce obrázky. A právě tím jsou jeskyně indonéského krasu Maros-Pangkep obzvlášť mimořádné. Konkrétně v jeskyni Karampuang by se měla nacházet ta vůbec nejstarší jeskynní malba vůbec.
Autor: Anhar Karim, Creative Commons
Indonésie, respektive ostrov Sulawesi, nás těmi rekordy nešetří. O zápis na Seznam světového dědictví UNESCO usilují například i tesané a zdobené menhiry z oblasti Lore Lindu. Jestli se odborníci nepletou, vytvořila je ta nejstarší megalitická civilizace na světě.
Autor: Satriachmaad, Creative Commons
Když se řekne Muaro Jambi, povědomě to příliš nezní. A to je chyba, protože se pod tím názvem skrývá chrámový komplex o rozloze téměř dvanácti kilometrů čtverečních. Leží na indonéském Jambi a tvoří jej osmdesátka sakrálních staveb z prvního tisíciletí. Ta památka až příliš unikala pozornosti archeologů.
Autor: Ryan Wijaya, Creative Commons
Tohle bude trochu složitější. Jalur Rempah, tedy přeloženo z indonéštiny jako Země po větru, není jednou památkou, ale celým souborem pamětihodností a námořních tras. Je o historickém obchodu s kořením, předcházejícím koloniální éru. Něco jako Hedvábná stezka, jen po vodě a vonící hřebíčkem.
Autor: judepics, Creative Commons
A je to tu znovu, rovnou s Hedvábnou stezkou. V Kyrgyzstánu by totiž rádi připsali na seznam UNESCO takzvaný koridor Fergana – Syr Darya, soubor devíti pevností a oáz podél cest dávných karavan. Počítají se k nim například archeologická naleziště starých měst Otrar, Sygnak a Asanas.
Autor: Mikhail Gurulev , Creative Commons
A do třetice všeho dobrého je tu ještě Mongolská část Velké čajové stezky. Trasa dlouhá 1 150 kilometrů, překračující poušť Gobi a přepravující čaj z Číny do Ruska. Lemovaná byla jednadvaceti obchodními stanicemi, Urtuu.
Autor: Breanna Wilson
Srí Lanka jich má přes dvacet, ale k zápisu do UNESCO navrhla nakonec jen čtyři nejzachovalejší. Co konkrétně? Starověké buddhistické meditační kláštery. Obsahují meditační domy padhangháry, pěší meditační stezky cankamanagháry a očistné lázně janthagháry.
Autor: Prof Ranga Sai, Creative Commons
To Wat Arun, budhistický chrámový komplex v bangkokském distriktu Yai, jistě nepřehlédnete. Nachází se na západním břehu řeky Chao Phraya. Je považován za mistrovské dílo éry Rattanakosinské království, které předcházelo vzniku současného Thajska.
Autor: Athichitra
Uzbekistán nedělal drahoty a na čekací listinu nechal připsat sérii horstev. O zápis tedy usiluje pohoří Zomin, Hisor, Shokhimardon, Nurota, Kuhitang i Boysun. Každé individuálně. To by v tom byl čert (uzbecky tedy spíš šejtan nebo džin), aby se aspoň jedno z nich do UNESCO nedostalo.
Autor: Humoyun Mehridinov, Creative Commons
Uzbekistán dále zvyšuje své šance na jmenování aspoň jedné pamětihodnosti tím, že mezi „čekatele“ zařadil i petroglyfy u Navbachoru. Vznikaly pravděpodobně už v době kamenné a v rokli Sarmišaj je těch skalních maleb k vidění několik tisíc.
Autor: Relisa Granovskaya, Creative Commons
Pokud by to náhodou nešlo přes pohoří a petroglyfy, zkouší to Uzbekistán skrz krasovou oblast, kaňony a jeskyně Kugitangu. Kromě jiného je tu k viděné na osm stovek druhů kvetoucích rostlin.
Autor: Shukrullohhh, Creative Commons
Uzbeckou sérii pak zakončuje i zařazení Chilpiku, tedy velké dakhmy z Karakalpakstanu. Co to je dakhma? V zoroastriánské víře se jim někdy říká Věže ticha. Slouží pro exkarnaci. Těla zesnulých v nich přirozeně, jen působením sil přírody, odchází z našeho světa.
Autor: Bruce Allardice, Creative Commons
S hudebním dílem do UNESCO? Kdepak. I když se mu přezdívá Symfonie kamenů, jde „jen“ o geomorfologický útvar, kamenné varhany v rokli Garni. Nachází se ne až tak daleko od hlavního města Arménie, Jerevanu.
Autor: Diego Delso, Creative Commons
Ano, pevnost Erebuni na první pohled nevypadá kdovíjak lákavě. Ale je součástí širšího celku arménského kulturního dědictví, dalších staveb vzývaných místními legendami. A to vše rozprostřené v krajině, zarámované výhledy na posvátnou horu Ararat.
Autor: Alexkom000, Creative Commons
Představa, že by se snad nějak mohla v UNESCO nově prosadit Arménie, se ani trochu nelíbí v Ázerbájdžánu. I oni totiž mají svou vlastní nominaci. Archeologické naleziště, pozůstatky města Gebele, které leželo přibližně v polovině délky trasy Hedvábné stezky.
Autor: Profimedia.cz
Horské masivy sahající k čtyřem tisícovkám metrů, nádherná krajina, petroglyfy a k tomu legendami opředené útvary Gamigaya, kamenné lodě. Pokud byste náhodou hledali další tip, kde by se mohla nacházet Noemova archa, pak je to tady, v ázerbajdžánském přírodním komplexu Goy-gol.
Autor: Rəcəb Həsənbəyov, Creative Commons
Omezení se národům v tom, jakou pamětihodnost by chtěly zapsat do UNESCO, téměř nekladou. Bělorusko tedy nominovalo dva obří Památníky hrdinů Velké vlastenecké války. Pevnost v Brestu a mohylu Mamajev Kurgan. Ta sice leží v ruském Volgogradu, ale to prý vůbec nevadí.
Autor: nordprod, Creative Commons
Plným názvem se jmenuje Feestlokaal Vooruit, a najdeme ji v belgickém Gentu. Jde o historickou budovu z roku 1914, která se stala „shromažďovacím místem“ dělníků a jedním ze symbolů socialistického hnutí.
Autor: Tom Parnell, Creative Commons
Nazvat moldavská sklepení Mileștii Mici vinným archivem by bylo asi tak přesné, jako nazývat Baťu obuvníkem. Ne že by to úplně nebyla pravda, ale ta měřítka prostě nesedí. Moldavská sklepení mají 200 kilometrů na délku (využívána je jen jedna čtvrtina) a odpočívá tu přes dva miliony lahví vína.
Autor: Myrabella, Creative Commons
I Rusko přispěchalo, aby se do Seznamu světového dědictví UNESCO něčím zapsalo. Nominací největší středověké nekropole na Kavkaze, čečenského Tsoj-pede. Města mrtvých.
Autor: Profimedia.cz
