Příliv a odliv patří mezi nekonečné přírodní děje. U některých moří si ho pomalu ani nevšimnete, protože rozdíl hladin dělá sotva pár decimetrů, jako u velké části Středozemního moře. Jinde však věčnou hru periodicky se měnící úrovně mořské hladiny zaznamenáte docela určitě. Stačí, aby se rozdíl hladin počítal na metry a pobřeží bylo dostatečně ploché.
Přírodní fenomén u Severního moře
Právě takové podmínky panují v oblasti, kde se plochá Severoněmecká nížina pozvolna zamořuje do Severního moře, dnes tedy při pobřeží severního Německa a Nizozemska. Při spojeném působení přitažlivých sil Slunce a Měsíce tady rozdíl mezi skočným přílivem a odlivem běžně dosahuje kolem pěti metrů (v hamburském přístavu dokonce i více), což stačí na to, aby za odlivu dočasně vystoupily nad hladinu stovky kilometrů čtverečních. A za pár hodin je zase zalije mělké moře. Tohle přírodní divadlo se opakuje s cyklem trvajícím přibližně 12,5 hodiny. Periodicky zaplavované plochy se nazývají watty a jde o jedinečné a také velmi křehké ekosystémy, vždyť živočišné a rostlinné druhy se tady musí adaptovat na neustále probíhající změny prostředí.
Letecký pohled na watty u pobřeží Šlesvicka-Holštýnska, vpředu ostrovy Süderoog a Pellworm
Turistika na wattech u pobřeží Východního Fríska
Z ostrova na ostrov suchou nohou
Za podivuhodným prostředím wattů jsme se vydali nejprve do okolí německého ostrova Föhr. Ten je součástí Severofríských ostrovů, které v nevelké vzdálenosti lemují západní pobřeží Šlesvicko-Holštýnska. Největším a turisticky nejrozvinutějším severofríským ostrovem je sice Sylt, na dohled pobřeží Dánska, za „wattovou mekku“ však platí jižněji položený Föhr.
Nejprve podrobně studujeme přístavní časy, tedy dobu, kdy moře bude dostatečně „dole“, abychom se mohli vydat na největší zdejší atrakci, kterou je přechod mezi ostrovy Föhr a Amrum. Za přílivu je od sebe dělí asi 4 kilometry široká mořská úžina. Když moře na chvíli ustoupí, mořské dno se obnaží do té míry, že lze mezi ostrovy přejít (relativně) suchou nohou.
Z osady Dunsum na západním pobřeží Föhru vyrážíme krátce po šesté. To už máme za sebou cestu autem napříč ostrovem a taky si v pobřežním kiosku půjčujeme gumáky. Před sezonou je totiž voda ještě pěkně chladná a i když půjdeme většinou po rozměklém písku nebo bahýnku, místy nezbývá než brodit mělké „wattové potoky“. K tomu se galoše hodí více než dobře.
Je sice nevlídno, ale vidět je poměrně dobře, nízkou linku pobřeží na Amrumu máme vizuálně stále před sebou. Cesta přechodu, která z důvodu morfologie mořského dna nesleduje nejkratší spojnici mezi ostrovy, navíc vyznačují tyče. Stejně nám to ale jde neporovnatelně pomaleji než pochod po opravdové suché zemi, „půda“ pod nohama se boří a musíme obcházet větší deprese plné vody.
Tímhle spotem láká na watty turistická centrála:
Spolu s námi vyrazilo vstříc wattovému dobrodružství několik menších skupinek, i podle nich odhadujeme nejlepší směr přechodu. Kdo by si na tohle dobrodružství netroufl sám, tak je možné využít služeb akreditovaných průvodců po wattech „wattführerů“.
Watty samozřejmě nejsou bez života, právě naopak. Během asi tříhodinového přechodu jsme viděli tisíce ptáků, kteří z obnaženého mořského dna vyklovávali různé červy. V chladnější části roku se tu běžně objevují také lachtani, a to na větších písečných lavicích, takovým místům Němci roztomile říkají Seehundbänke.
Zpátky z Amrumu na Föhr se vracíme lodí. Pěšky bychom to už nestihli, protože voda se v úžině pomalu začala zavírat. Lodní linky jezdí samozřejmě jinudy, jižněji, a to pečlivě udržovanou a prohlubovanou plavební dráhou.
Pláž u osady Utersum na ostrově Föhr, v pozadí je vidět špice ostrova Amrum.
Osada Wittdün s majákem na ostrově Amrum
Velký svět na Syltu
I přes nemalý počet letních návštěvníků zůstává prostředí na Föhru příjemně vesnické. S povděkem kvitujeme množství „chlupatých“ venkovských domů, jejichž střechy pokrývá tlustá vrstva rákosu, do prostředí pěkně zapadá i několik strohých kamenných kostelů.
To Sylt, největší z Fríských ostrovů, je docela jiná káva. Přístup na něj je snadný, s pevninou ho totiž spojuje 11 kilometrů dlouhá, umělá hráz. Jezdí po ní ale jen vlaky – kdo by si chtěl na Sylt přivézt vlastní automobil, musí využít autovlaku.
Když vystupujeme na nádraží ve Westerlandu, chvíli si připadáme málem jako někde v Paříži. Obchody světových značek, jeden taxík vedle druhého a venkoncem velkoměstský ruch. Sylt je již po desetiletí místem, kam jezdí na dovolenou německá smetánka a struktura služeb tomu odpovídá.
Watty za odlivu u pobřeží ostrova Sylt
Pláže jsou ale na Syltu překrásné, to musíme uznat. Navzdory tomu, že teplota vody tu i v létě jen výjimečně dosáhne dvaceti stupňů. Pohled na stovky a tisíce barevných ochranných košů, za nimiž se dovolenkáři schovávají proti větru, je jako z jiné planety.
Nakonec bereme zavděk taxíkem a necháváme se odvézt k tzv. Červenému útesu (Rotes Kliff) u obce Kampen. Útes je možná silné slovo, spíše bychom řekli strmější úsek pobřeží, ale načervenalé zbarvení svahu vytváří v kombinaci se světlým pískem pláže půvabný kontrast. Rotes Kliff je vystavený západnímu příboji a je na první pohled znát, že se jedná o krajinu v pohybu. Na mnoha místech vidíme, že kus „útesu“ se odlomil docela nedávno.
Rotes Kliff neboli Červený útes na ostrově Sylt
Pláž u vesnice Nieblum na ostrově Föhr. Nechybí pro Severní moře typické ochranné koše proti větru.
Spusť si svůj příliv
Model zábavně šplouchá, jeden sektor se napouští, v druhém zase voda klesá. Děje se to podobně jako ve skutečnosti, jen mnohonásobně rychleji. Muzeum wattů (Multimar Wattforum) v přístavu Tönning je zčásti interaktivní a mimořádně zajímavé.
Jádro muzea je v přírodovědných expozicích, ale část se zabývá také lidskou přítomností v těchto citlivých pobřežních krajinách. Vlastně až tady si naplno uvědomujeme, že krajina daleko do vnitrozemí za wattovým pobřežím je většinou zcela umělá, spoutaná komplikovaným systémem hrází. Ty jednak brání mořským zátopám, které v minulých staletích měly nejednou katastrofický charakter, dnes však také zajišťují přírodě blízké podmínky poblíž wattů. A tak zatímco děti i někteří dospělí s vervou strkají hlavu to rozevřené tlamy kytovce, největšího zdejšího exponátu, my na modelu studujeme propusti, hráze a periodicky se měnící úroveň hladin.
Návštěvu Tönningu zakončujeme klasicky, když odcházíme z muzea, zvedá se vichr a za pár minut přichází déšť. Starý přístav se halí do vodní tříště, i tak z něj prosvěcují malebně barevné fasády historických domů. To abychom nezapomněli, že jsme na severu. Vždyť k dánské hranici je to jen pár desítek kilometrů, zato do střední Evropy docela daleko.
Může se hoditDoprava
Informace
|
Severofríské ostrovy
