Trošku to drcne, ale ne moc, a přistáváme na letišti Inčchon v Jižní Koreji. Vyjdu z letadla, ale vyhráno nemám. Čeká mě něco ještě mnohem horšího než dvanáctihodinový let, který mám za sebou.
Dvakrát tak dlouhé čekání na letišti.
Než odletím k protinožcům, strávím tam skoro čtyřiadvacet hodin. Mám svůj plán.
Mám zálusk na letištní lázně, kde je možné na lehátku i přenocovat.
U vchodu zaplatím necelých dvacet amerických dolarů. Už se nemůžu dočkat, až se dám po dvanáctihodinovém letu trochu dohromady.
Útlá šikmooká kráska mi podává hnědé plandavé trenýrky, které se podobají fotbalistickým.
K tomu fasuju bílé triko. "Tohle si oblečte a tady máte ještě ručníky," zavelí dívka. V první chvíli mě napadá, že jsem omylem zabrousila do pánské části lázní. Ale ne, tenhle pohodlný úbor mají všechny přítomné ženy. Nikoho v něm sice neokouzlím, ale to je to poslední, co by mi tady vadilo.
Koukám, že stejný nápad jako já měla spousta lidí. Je tady skoro plno.
Lázně, ve kterých trávím celou noc, jsou pro Jižní Koreu typické. Říká se jim džin-džil bang a najdete je v každém větším městě. Někde jsme četla, že mladí Korejci se nijak nestresují, když jim v noci ujede třeba poslední metro. Přespí v lázních, kde vstupné na čtyřiadvacet hodin málokdy přesáhne v přepočtu sto padesát korun.
S klíčkem od šatny vcházím do místnosti plné zrcadel, kartáčů, hřebenů, fénů a krémů. Vše k volnému použití.
K relaxaci slouží několik bazénků s různě teplou vodou. Nejteplejší má dvaačtyřicet stupňů, což je až až i na mě teplomila. Je tu i pára a sauna. Z největšího bazénku s vířivkou čouhají dvě hlavy Asijek.
"Ale co teď, vždyť s sebou nemám plavky," bleskne mi hlavou. Jedna z žen jako by četla mé myšlenky: zrovna vstává z vody, a tak pochopím, že tady v sektoru pouze pro ženy není žádná textilie potřeba. Paráda. Nohy ztuhlé z jedenáctihodinového letu, které již začaly otékat, se probírají k životu.
Jsou tu skoro samé Asijky. Ubíjím čas tím, že je pozoruji. Některé i hodinu prosedí u velkého nízkého umyvadla. Pouštějí na sebe sprchu a hrubou žínkou si pečlivě prokrvují každý kousek těla.
Mě automasáž neláká, oči mi žádostivě utíkají k lůžku, na kterém energická masérka zpracovává silnější ženské tělo. Dělá to hbitými rychlými pohyby a se značnou intenzitou, jako by si na klientce vybíjela nějakou chmuru. Tohle bych brala. Hodinová masáž však přijde na tisícovku, což by v mých očích narušilo efekt levného přenocování.
Napadne mě, kolik je vlastně hodin. Je večer, anebo ráno? Čas v lázních běží nevyzpytatelným rytmem, tlumené světlo je pořád stejné. Pro jistotu jdu spát.
Areál má několik samostatných kabinek s lůžky, ale sotva na jedno ulehnu, někdo buší na dveře.
"Za tuhle kóji se připlácí a vy ji navíc nemáte rezervovanou," suše upozorňuje pracovnice lázní a nasměruje mě do společné noclehárny. V temné místnosti na jedné ze zhruba patnácti žíněnek na zemi upadám na pár hodin do mrákotného stavu. Zbytek noci dorazím v pohodlném polohovacím křesle s opěrou na nohy v jakémsi obýváku. Ten už je společný s muži.
V jihokorejských lázních se prý většinou můžete připojit i na internet, půjčit si knihu v knihovně, tady ale nic takového nevidím. Tiše tu běží televize a člověk si může koupit občerstvení.
Když to cestující na letišti Inčchon přestane bavit v hale, mohou se třeba vykoupat v bazénku.
Na letišti Inčchon si cestující třeba mohou poslechnout typickou místní hudbu.
Nemocnice na kraji letiště
Když vylezu ven, jsem na známém místě. Zdravotní středisko. Byla to vlastně moje první atrakce na tomhle letišti. Jedna Češka letěla s malým chlapcem na dovolenou do Sydney. Chlapci dlouhý let nějak nesedl, takže jsem oba doprovodila k lékaři sem, do medicínského centra.
Uvnitř vše svítilo čistotou. Akutní pacienti v nevelké místnosti leželi na lůžkách oddělených plentami. Mladý lékař byl s vyšetřením chlapce hotov jedna dvě. Matka zaplatila pětadvacet amerických dolarů, dalších patnáct pohltily předepsané léky na nevolnost. Lékař jí pak ještě vystavil potvrzení, že dítě může bez rizika pokračovat v cestě do Austrálie. Vzápětí mi zmizeli z očí.
Oni už jsou skoro tam, já pořád tady. Co budu dělat teď?
Čekání na letišti v Inčchonu zkrátí návštěva zimní zahrady.
Supermoderní letiště v Inčchonu v Jižní Koreji
Borovice pod střechou
Zprvu jsem v pokušení vydat se autobusem do města, ale Soul je sedmdesát kilometrů od Inčchonu. "Má taková rychloprohlídka vůbec smysl? A co když se něco přihodí, třeba se ztratím a letadlo mi uletí?" pomyslím na katastrofickou variantu, zřejmě noční můru mnohých pasažérů.
Letiště tyhle výlety přímo organizuje. Potkávám tu českou rodinu se dvěma dětmi, která plesá nad prohlídkou nedalekého buddhistického chrámu.
"Moc jsme si to užili. Tenhle nejkratší hodinový výlet byl docela zadarmo," jásá hlava rodiny.
Ale ani ostatní výlety nevyjdou nijak draho. Riskovat to však nebudu. Mám sice čas až do odpoledne, ale na letišti je tolik lákadel a já si ještě neprohlédla vyšší patra. V čistých elegantních vzdušných prostorách letiště se vzdor jejich rozlehlosti svižně orientuju i já, která jsem s to zabloudit v řídkém hájku.
Takže co podniknout? Protože se mi po těch hodinách uvnitř klimatizované budovy stýská po troše zeleně, vyrazím na procházku zimní zahradou. Jinde mají i borovicový minilesík.
Adrenalinově založení (a movitější) cestující asi zamíří do kasina. Koukám, že je tady i prádelna pro cestující.
Já si vybírám něco příjemnějšího.
Supermoderní letiště v Inčchonu v Jižní Koreji
Jak jsem byla kreslířkou
S palubním lístkem v ruce vcházím do salonku Hub lounge. Jsou tu lehátka, internet, bohaté občerstvení formou švédských stolů. A samozřejmě sprchy... Za pobyt zaplatím něco přes dvacet amerických dolarů, což se mi bohatě vyplatí.
Pak jdu o patro níž. Zdola si prohlížím halu letiště, která mi připomíná vesmírnou loď z nějakého sci-fi filmu. Je vysloveně futuristická. Ale já mám schůzku v Muzeu korejské kultury. Není to ale muzeum, jaké byste si asi představovali.
Zatímco na malém pódiu hraje sličná dívka na flétnu, její dvě kolegyně v typických úborech učí zájemce tradičním řemeslům. Jedna z nich právě vede ruku postarší německé turistce, která se pokouší štětcem namalovat ornament. Nebo spíš znak. Jde jí to ztuha, ruka neuměle klouže po papíru. "Uvolněte trošku víc zápěstí," radí vlídná lektorka, která osvědčuje při výuce andělskou trpělivost.
Když dojde řada na mne, ukáže se, že si s Němkou nemám co vyčítat. Určitě bych se zlepšila, ale už musím běžet, nebo letadlo na Nový Zéland odletí beze mne. Vlastně by mi to ani nevadilo.
