Je to moment lehké sobeckosti. Nechal jsem dole drahou ženu i dvě děti. Jenže já tam nahoru musím. Kvůli sobě. I kvůli nim. Ke kříži, který zdobí Seefelder Spitze. Napoprvé to nevyšlo. Po cestě začala červnová sněhová přeháňka. A já to vzdal.
Ale dneska to zvládnu. Je krásně. Zatím to vnímám hlavně díky vůni vzduchu. Je v ní snad víc přírodního parfému než kyslíku. Voní les, voní louky, na kterých se pasou koně a krávy. I jejich vůně k tomu všemu patří. Cítím i paprsky slunce, které mě hladí po tváři a ještě víc po duši.
Cesta je strmá, ale nádherná. Ne, není to žádné horolezectví. I tak mám pocit, že jsem v místech, jež nám lidem tak docela nepatří. Nám lidem z města a nížiny, dlužno dodat. Nemůžu si tu dělat, co chci, neodvážím se sem za každého počasí.
Turisté na cestě ze Seefelder Joch na Seefelder Spitze.
Mám to tu pro sebe. Opatrné „Servus“ prohodím jenom ke kamzíkově rohaté hlavě, která mě sleduje zpovzdálí. Zbývá mi posledních pár metrů, hřebenovka v tom nejkýčovitějším provedení. Projdu se zbytky sněhu, o pár metrů dál se kochám kvetoucími modrými zvonky i symbolickou stříbrnou protěží alpskou.
A pak jsem pod ním. Pod ocelovým křížem. Sklopím oči i hlavu, protože mi to tady v blízkosti nebe přijde patřičné. Chvíli si užívám emoce, dojmu se vlastní vděčností k tomuhle momentu. Protože pak se konečně rozhlédnu do dáli a můžu poděkovat.
Krásy města i hor
Začalo to ve stínu štíhlé gotické stavby nádherného kostela sv. Oswalda. Ten je ikonou nejen Seefeldu už od 14. století. Interiér nechal vyzdobit i císař Karel IV. Kostel se stal dějištěm zázraku a ukázky, že lidská chamtivost vede jen jedním směrem. Do pekel.
Rytíř Oswald Milsner se roku 1384 dožadoval pro své postavení větší hostie než ostatní, od kněze ji dostal, jenže následně se před oltářem propadl do země. Oplatka zčervenala a stala se z ní opečovávaná svátost. O pár století později byl Seefeld dvojnásobným dějištěm zimních olympijských her (1964, 1976), lyžařským nebem pro vyznavače běhu ve stopě i mimo ni.
Městečko leží na náhorní plošině ve výšce 1 200 metrů nad mořem. Je to opravdové alpské náměstí. Můžete si libovolně vybírat, které z jeho lákadel je vám v daný moment nejmilejší. Seznámení se zvířaty? Lezení po jištěných cestách? Běh, nebo snad loudací procházka? Koupání? Všechno je možné.
Seefeld je nádherný sám o sobě. Toulka kolem jezera je romantikou i dobrodružstvím. Kavárny a restaurace nejen v centru se umí postarat o spontánní výkřiky nadšení nad lahodností tradičních tyrolských pokrmů kombinovaných s moderním přístupem kuchařů.
A pak je tu přírodní krása. Pohltí vás, jakmile ulice opustíte. Je úplně jedno, jakým směrem se vydáte. Pěšky, na kole, s kočárkem. Vždycky to bude pohodlné a především odzbrojující. Vždy jsme se sotva nabažili krásy hustého lesa a najednou jsme stáli na vyhlídce.
Jezero Möserer See
Nebo třeba na břehu zrcadla jménem Möserer See. V létě se teplota jeho vody vyšplhá k 25 °C a není mnoho hezčích míst, kde si člověk může jít zaplavat a nechat odpočinout túrou unavené svaly.
Kolejový klenot
Soutěska Leutasch zase vypráví pověst místních duchů, které mají děti okamžitě za své kamarády. S nadšením hltají jejich vyprávění o zdejší přírodě, běhají po visutých chodnících a mostech. Pro rodiče slast. Pro trošku delší výlet se nabízí železniční klenot v podobě trati vedoucí do Innsbrucku.
Absolutním skvostem je ovšem pozemní lanovka vedoucí na Rosshütte. Tady se podává káva a kulinářské speciality s výhledem na celé širé okolí. Součástí je velké dřevěné hřiště a stanice pro další dvě lanovky, které už tak nadšené turisty vezmou ještě blíž k onomu nebi. K místu, kde teď stojím já. Ke kříži na Seefelder Spitze. Právě od něj se dívám na město a právě kvůli tomu jsem sem šel. Sám, s jedinou touhou. Poděkovat. Za každý den, který jsme tu mohli strávit. Protože každý znamenal nové dobrodružství.
