1 / 36
Říká se, že vrchol Monte Pirchiriano si pro stavbu kláštera vybral sám archanděl Michael. A je snadné tomu uvěřit. Monumentální dílo skutečně působí jako brána mezi světem nebeským a pozemským. Věž mezi temnotou a světlem. Jméno růže, pohanský zvěrokruh? Objevit mystiku i hluboké duchovno tu může každý.
Autor: Cristian Buda, Creative Commons
K nepřehlédnutí. Italský klášterní komplex, který ční nad údolím Val di Susa, prostě nejde nevidět. A nejen proto, že si dopomáhá k vizuální dominanci tím, že stojí na vrcholku 960 metrů vysoké Monte Pirchiriano.
Autor: SamR26915, Creative Commons
Svou výšku ještě umocňuje o dalších šestadvacet metrů podkladového soklu, vyvýšeného suterénu. Je jako skalní hnízdo, místo ztracené ve vrcholcích, kam ani orli už nelétají. A též monumentální bod v krajině, který odděluje údolí řeky Pádu od hřebenů Alp.
Autor: Elio Pallard, Creative Commons
Kontrast mezi tou masivní a přitom vznosnou sakrální architekturou a tím dramatickým alpským horizontem na pozadí nutí i nevěřícího člověka uctivě pozvednout oči k nebesům. To, co spatří, totiž vypadá neuvěřitelně.
Autor: Elio Pallard, Creative Commons
Když okolní scenérii zarámuje oblačnost nebo se po úbočí Monte Pirchiriano plazí podzimní mlhy, zůstane klášter na vrcholu kopce jediným výrazným prvkem okolí. Jako místo, které už nepatří zemi, ale Bohu.
Autor: Elio Pallard, Creative Commons
Klášter se díky tomu stává přirozeným majákem víry, které se chcete přiblížit, protože na vás ta kamenná koruna Alp mocně promlouvá. A stát za jasného dne na jejím vrcholu, to znamená mít pod sebou široké pláně Pádské nížiny a rozhlížet se až k Turínu.
Autor: Zairon, Creative Commons
Co to tedy je za dílo? Předně je to odkaz více než tisícileté historie. Klášter svatého Michala neboli Sacra di San Michele byl totiž vystavěn roku 982. Už mnohem dříve však sloužil, ze své strategické pozice, jiným účelům.
Autor: Cristian Buda, Creative Commons
Říct, že ještě před klášterem na vrcholku Monte Pirchiriano stála „odnepaměti“ pevnost, přeháněním není. První valy a terasy tu vystavěli Ligurové v 5. století před naším letopočtem. Po nich se tu zabydlely keltské kmeny Taurinů.
Autor: Cristian Buda, Creative Commons
Pro ně hora naplňovala rituální i strážní funkci jako opevněná kultovní svatyně pod širým nebem. A když sem přišli Římané? Ti zde, v časech Hannibalova tažení, vybudovali své castrum. To střežilo cesty údolím, které tehdy bylo jedním z mála průchodů Alpami.
Autor: Gianni Careddu, Creative Commons
Pod horou Pirchiriano vedla tzv. Via Francigena. Cesta do Francie, dalo by se říct. Po staletí bylo pro Římany opevnění stráží před tím, co by sem mohlo napochodovat z Galie. Z hor sem totiž často mířila jen zhouba, nájezdy barbarů.
Autor: Elio Pallard, Creative Commons
Víru, že z pásma hor sem nemůže přijít nic dobrého, sdíleli i jejich nástupci v 6. století. Langobardi. Ti vrchol hory opevnili kvůli obavám z invaze Franků. Tehdy tu byla vystavěna první kaple. Nebylo těžké v ní uvěřit, že před vámi leží nepoznaná temnota.
Autor: Elio Pallard, Creative Commons
Monte Pirchiriano samotná působila jako vizuálně výrazný předěl v krajině, z jedné strany zaplavená slunečním světlem a z druhé se přibližující zlověstně tmavému horizontu Alpi Cozie, Kottických Alp. Proto sehrála tak velkou roli v náboženském kultu sv. Michaela.
Autor: Mongolo1984, Creative Commons
Archanděl Michael měl svým plamenným mečem oddělit světlo od tmy, a to tady s trochou fantazie a náboženského zápalu „vidět“ skutečně jde. Mezi prvními k tomu přispěl poustevník, který se v ruinách zdejších pevností usadil v první polovině 10. století. Vzniklo zde poutní místo.
Autor: Cristian Buda, Creative Commons
Krátce na to zde nechal hrabě Hugo z Montboissier vystavět malý benediktýnský klášter, řeholi pečující o ty, kteří se po staré Via Francigena vydávali do Říma. Klášter zažil střídavá období růstu slávy i hlubokého úpadku.
Autor: Claudio Didero, Creative Commons
V 16. století si například vypomáhal k větší prestiži tím, že zdejší představení rozdávali „čestné tituly“ různým církevním hodnostářům. Zdejší opati výměnou za finanční podporu „pochválili“ na šestadvacet kardinálů a biskupů.
Autor: Cristian Buda, Creative Commons
Papeže Řehoře XV. však asi zapomněli pochválit, a ten klášter Sacra di San Michele na oplátku roku 1622 nechal zrušit. Obnovy se dočkal až v roce 1835 z popudu savojského krále Karla Alberta. Od té doby jej také spravuje kongregace bratří rosminiánů.
Autor: Elio Pallard, Creative Commons
Majestát klášterní hory, stojící mezi světlem a temnotou – anebo světlo navenek vyzařující a přitom vnitřně postižené temnotou – velmi mocně inspiroval spisovatele Umberta Eca. Když sepisoval své fenomenální dílo, Jméno růže, měl před očima právě obraz Kláštera svatého Michaela.
Autor: Maurizio Moro5153, Creative Commons
Stejnojmenný film z roku 1986 se zde však nenatáčel. Il nome della rosa vznikal v hessenském horském klášteře v Eberbachu a římských kulisách. Kniha i film se vám však budou lépe „prožívat“, pokud ji proložíte obrazy ze Sacra di San Michele.
Autor: Cristian Buda, Creative Commons
Nemálo míst v klášteře totiž na tu literární předlohu navazuje. Množství zdejších pověstí, stále výrazný kult archanděla Michaela, to vše posiluje nevšední vyznění místa už tak silně působícího na lidské podvědomí.
Autor: Luce61, Creative Commons
Klášter pod nebesy pořád vyvolává dojem uzavřené pevnosti, nedobytného hradu. Vytvarovaná skaliska tu přecházejí do reliéfu zdí, stavby tu rostou ze země samé. Textura hrubých skal místy přechází přímo do interiérů.
Autor: Elio Pallard, Creative Commons
Co je tu k vidění? Především mohutný románsko-gotický kostel svatého Michaela, který stojí na samém vrcholu. Dojít k němu obnáší mimo jiné 243 strmých schodů. A předchází mu procházka klikatící se křížovou cestou.
Autor: Federico_Milesi, Creative Commons
Křížová cesta vrcholí mohutnou branou, zdobeným portálem. Říká se mu Porta dello Zodiaco, protože odráží znamení zvěrokruhu. A též alegorické postavy, biblické motivy, fantastická zvířata. Bez nadsázky, úplně „sakrálně“ nepůsobí. Spíš hermeticky, mysticky.
Autor: Zairon, Creative Commons
Tu bránu vybudoval na konci 11. století jistý Nicolao. A pokud fandíte nejrůznějším zkazkám o magickém učení a utajených spolcích, je pro vás tento záhadný italsko-francouzský kamenosochař ideální adept. Jeho dílo i inspirace jsou totiž často mnohovýznamové, opředené záhadami.
Autor: Mongolo1984, Creative Commons
Proč je před křesťanským kostelem v klášteře „pohanský“ zvěrokruh? To je právě zajímavé. V raném středověku byl chápán jako symbol kosmického řádu, uspořádání vesmíru. Bůh byl vnímán nejen jako stvořitel lidí, ale i hvězd a ročních cyklů.
Autor: sailko, Creative Commons
Portál tak symbolicky říká, že vstupujete do prostoru, kde se spojuje nebe, země a věčnost. To pojetí, v němž je Bůh zdůrazněn a nazýván „velkým konstruktérem všehomíru“ se pochopitelně moc líbí těm, kteří vidí zednáře za každým rohem.
Autor: Mongolo1984, Creative Commons
A klášter svatého Micheala, který byl po tisíc let centrem vzdělanosti, kosmologie i teologie, se příliš nesnaží ten mystický opar rozptýlit. Naopak ho posiluje. Zvěrokruh, odraz lidského kalendáře, je cyklický. A čas boží je věčný. Což pocítíte uvnitř kostela.
Autor: Gianni Careddu, Creative Commons
Kostel je velmi dobře zachovaná kamenná trojlodní stavba v přechodném románsko-gotickém slohu s malou kryptou. Loď je zaklenuta čtyřmi poli křížové klenby s žebry a navazuje na románský presbytář. Na stěnách jsou cenné raně renesanční fresky.
Autor: Elio Pallard, Creative Commons
Kromě jiného tu můžete projít Scalone dei Morti, Schodiště mrtvých. Monumentální kamenné schodiště, podél kterého dřív byly vystaveny kostry zesnulých mnichů. Podtrhuje to duchovní význam místa, které není jen turistickou památkou, ale stále „živým“ svatostánkem.
Autor: Carlo grifone, Creative Commons
V kostele se konají mše, které se počítají k opravdu mimořádným zážitkům. Vyrazit musíte ještě za tmy, abyste stoupali do výšek nebeských. Postupně se před vámi odkrývá celé panorama a s rozbřeskem – které uvede lom světelných paprsků na úbočí hory – dorazíte do cíle.
Autor: Rolandph78, Creative Commons
Než se však k té nádheře doberete, bude vás to něco stát. Fyzickou námahu, například. Z vesničky Chiusa di San Michele anebo městečka Sant’Ambrogio, dvou možných výchozích bodů, je totiž třeba zdolat převýšení šesti stovek metrů.
Autor: Zairon, Creative Commons
Dojít sem můžete i po hřebenovce, Cestě princů. Anebo ferratou Carlo Giorda, pokud se na to cítíte. To už ale není půlhodinová vycházka od parkoviště. Do cíle na vrcholu však dorazíte utahaní tak, jak se na opravdové poutníky sluší a patří.
Autor: Cristian Buda, Creative Commons
U fádních popisných informací je třeba zohlednit skutečnost, že tu 24. ledna 2018 došlo k velkému požáru. Ten poškodil významnou část střechy kláštera. Kostel a původní románsko-gotické objekty z kamene naštěstí zůstaly netknuté.
Autor: Rolandph78, Creative Commons
Ohnivá tragédie z ledna 2018 se naštěstí obešla bez ztrát na lidských životech. Sacra di San Michele byl vystavěn tak, aby něco vydržel. A protože jde o prvořadou památku, symbol regionu Piemont, rekonstrukce a opravy tu probíhají ve zrychleném tempu.
Autor: Massimo Trabaldo Lena, Creative Commons
Pověstmi klášter svatého Micheala nešetří. Jako stavba, která se pokouší být co nejblíže nebi, je učiněným magnetem legend. Hovoří se o stínech postav, které tu v mlze můžete zahlédnout. I o ochranné ruce archanděla, který bdí nad poutníky procházejícími pekelnou branou Alp.
Autor: Perpaulo40, Creative Commons
Jiné nenechává v klidu, že Sacra di San Michele údajně „leží na přímce“ spojující několik významných svatyň zasvěcených archandělu Michaelovi. Irský Skellig Michael, anglický St. Michael’s Mount a francouzský Mont-Saint-Michel skutečně protnout lze. Ale spíše krejčovským zakřiveným pravítkem.
Autor: Mongolo1984, Creative Commons
A samozřejmě, v odkazu na dílo Umberta Eca, se tu „pátrá“ i po tajemné knihově plné skrytých vědomostí. Zdejší mniši prý střežili vědění, které nemělo opustit zdi kláštera. Věřit tomu pochopitelně můžete, protože podlehnout kouzlu tohoto místa je opravdu snadné.
Autor: Elio Pallard, Creative Commons
