Kigali. Znovu ve Rwandě, znovu spíme v hotelu Mille Collines, Tisíc pahorků. Přijde mi to skoro jako svatokrádež.
Kdysi to bylo něco jako koncentrační tábor naruby. Rozdíl byl jen v tom, že zabíjení neprobíhalo uvnitř plotu, ale všude za ním. A bylo to zabíjení ve velkém, osm set tisíc mrtvých za tři měsíce. Osvětimská výkonnost.
Všichni ti lidé byli rozsekáni mačetami a ubiti holemi. „Měl jsem dřevěný kyj, jehož konec jsem probil velkými hřebíky,“ řekl Mathias Sendegeya, který se podílel na genocidě. „Zabíjení nebylo těžké. Myslel jsem, že dělám správnou věc.“
Hotel Mille Collines byl v tomhle masakru záchranou i pastí, azylem i čekárnou na smrt zároveň.
Koukám z hotelového okna, jak blízko je plot. Dvacet metrů? Víc ne. Jen ozdoba, ne překážka. Představuju si, jak za ním jako pirani u brodu tři měsíce čekaly zástupy zabijáků, pořvávaly a mávaly mačetami. Viděli bychom si do očí.
V hotelu se namačkalo asi tisíc lidí, kteří sem prchli. Mille Collines není moc velký. Nechápu, jak se sem vešli. V zemi masového vraždění to byl křehký útulek, jehož přežití často záviselo na šampaňském a francouzském víně, jímž ředitel hotelu podplácel čekající muže s mačetami. Když ráno vlezu do bazénu, musím myslet na to, že v něm tehdy měli jedinou vodu k pití, na splachování, mytí. Napůl zkaženou, ale aspoň byla. Nakonec vyvázli.
Hotel Mille Collines
Už je to třiadvacet let, co rwandští Hutuové povraždili sedmdesát procent Tutsiů, svých krajanů, ale když se ještě dnes řekne Rwanda, svět automaticky dodá: řež, mrtví a mačety. Image nejrychlejší genocidy v historii lidstva se přebíjí těžko. Ty jedeš do Rwandy? hrozili se známí, jako by tam pořád zabíjeli lidi ve velkém. Tohle je však jiná Afrika, než by člověk čekal.
Zářivé město na kopci
Po přistání zní sice v letadle varování, ale je úplně jiného druhu: „Jestli máte igelitové tašky, nechte je v letadle.“ Ve Rwandě jsou zakázané. Ekologie.
Když jsem si při první cestě před šesti lety začal přepočítávat vyměněné peníze, průvodce mi řekl: „To je zbytečné, ve Rwandě nemusíte.“ Bylo to za noci v centru města, trochu temná ulička, zajeli jsme tam kvůli výhodnějšímu kurzu. Zeptal jsem se ho, jestli je to bezpečné. Vytřeštil na mě oči. „Ve Rwandě můžete jít po setmění, kam chcete, a nic se vám nestane.“
Rwanda chce být Singapurem Afriky, dokonalým, výkonným, asepticky čistým, bohatým a zdravým. Mluví se o ní jako o modelu pro černý kontinent. Je to totiž úplně jiná země. Policisté ani úředníci neberou úplatky, opravdu se tady měří rychlost, bez pásu v autě dostanete pokutu a špízy se smějí grilovat jen na dřevěných špejlích, protože kovové by mohly škodit zdraví. Silnice jsou nové, tudíž perfektní, a stavějí se tempem, při němž se Čechovi svírá srdce.
Ve vnitrozemí opět vidím děti, které místo mačet nesou bytelné laptopy. Dostávají je zdarma, za tři roky by ho měl mít každý školák. Je to sice spíš sen než realita, ale postupuje to. Maturanti budou příští rok psát a odesílat písemky on-line, už žádný papír. Protože Rwanda nemá ropu, uran nebo coltan, má se stát hi-tech srdcem Afriky.
Kigali. Nahoře bohatství, dole chudoba
To vše třiadvacet let poté, co po celé zemi ležely statisíce mrtvol a nikdo nevěřil, že Rwandu dá někdo ještě někdy dohromady. Byl to stát na odpis. Teď tady krev, pokud je potřeba ji dodat rychle, dopravují do vzdálených vesnic drony.
Obrovský zvrat nejvíc bije do očí, když přecházíme hranice z Konga. Na jedné straně dravý chaos, byrokracie a záchody, kam byste neposlali snad ani Heinricha Himmlera, na druhé řád, rychlost, výkonnost, čistota, úsměvy. Evropa v srdci Afriky. Sotva přejdeme hranici, rozdávají nám zbrusu nové mapy turistických oblastí Rwandy.
Průměrná délka života se za sedmnáct let prodloužila o patnáct a půl roku (teď je to 64 a půl roku), v Kigali zahradníci zavěšení jako akrobaté sekají trávu rostoucí z betonových výztuží na svazích podél silnic (to jsem viděl), v noci tady prý myjí palmy (to jsem fakt neviděl, jen slyšel) a Kigali se v žebříčku OSN dostává na úroveň New Yorku, pokud jde o snadnost žití. No, musel ho sestavit baron Prášil, i když Kigali, krásné město na pahorcích, je kombinace klidných ulic, zeleně a moderních staveb ze skla.
Při první cestě před lety přišel šok ještě dřív, než jsem sedl do letadla. Žádal jsem o vízum a proběhlo to, jako když jedete do Ameriky nebo Austrálie. Vlastně Amerika tehdy trochu ještě haprovala. Na internetu jsem vyplnil krátký dotazník, a sotva jsem ho odeslal, přišla mi obratem odpověď, že ho zpracovávají a že do tří dnů dostanu e-mailem vyrozumění.
V odpovědi bylo také číslo mé žádosti, s jehož pomocí jsem mohl sledovat, jak můj případ postupuje. Protože se za tři dny nic nestalo, byl jsem stále „vyřizován“, a za další tři dny také ne (moji přátelé už vízum měli v kapse), napsal jsem na e-mailovou adresu, která byla v odpovědi, a přidal jsem číslo své žádosti.
Druhý den mi přišla podepsaná odpověď s omluvou a dodatkem, že vše bude vyřešeno během nejbližších hodin. Následující den jsem dostal kladnou zprávu. E-mail končil slovy, že jsem „co nejsrdečněji vítán v zemi tisíce pahorků a milionu úsměvů“, a ujištěním, že „naší povinností je vaše spokojenost“. To mě vyplašilo. Říkal jsem si, jestli vůbec jedu do Afriky.
Centrum Kigali
Teď jsem v nákupním centru, kde nakupují místní. Je jako v Evropě. Mají tam i vinotéku. „Chcete platit kartou?“ zeptají se automaticky na tržišti se suvenýry. Korupce je nulová, dotace z ciziny nemizí jako jinde, projekty se vždy plní a všude je neuvěřitelné čisto. Ani kus papíru. Jak by ne, každou poslední sobotu v měsíci tady mají pravidelné tříhodinové brigády. Říkají jim umuganda. Chodí všichni. Povinně. Umuganda je pro někoho metafora rwandského úspěchu, pro jiné symbol temné pasti.
Diktátor? Spasitel? Nebo obojí?
Umuganda nemůže Čecha nezarazit. Až příliš připomíná subotnik za komunistů. Umuganda je součást širší pochybnosti. Nedávno měli ve Rwandě prezidentské volby, kde už dopředu bylo jasné, že vyhraje nečekaný muž. Výsledek byl přesto dopředu jasný. Vítěz byl nečekaný jen proto, že se jich původně nesměl zúčastnit. Jmenuje se Paul Kagame. Už byl prezidentem dvakrát, teď měl hladit v penzi vnoučata, protože víc už ve funkci být nemohl.
Jenže před dvěma lety se najednou vyloupla petice a národ skoro unisono vyzval Kagameho, aby do toho šel znovu. Přepsala se ústava a Kagame může být teoreticky ve funkci do roku 2037.
Další africký doživotní prezident, říkají lidskoprávní organizace a média v Evropě. S gustem na něj ukazují prstem, protože podle nich toho má na svědomí víc. Říkají, že drží Rwandu pod krkem, omezuje svobodu slova, vyhání a někdy pronásleduje opozici (kolují i obvinění, že někteří jeho protivníci byli v exilu zabiti).
Rwandský prezident Paul Kagame
Prezident Rwandy Paul Kagame při slavnostním uvedením do třetího funkčního období v srpnu letošního roku.
Měřeno evropskými vzorečky lidských práv a demokracie mají pravdu, ale současně jsou to hraběcí rady. Kagame řídí zemi ocelovou rukou a netoleruje skutečnou opozici, Rwanda opravdu působí poněkud kasárensky. Ale taky se z jednoho z nejšílenějších míst Afriky stala jedním z nejbezpečnějších a nejspořádanějších. To se nestalo náhodou.
Případ Kagame ukazuje, že je někdy ošidné automaticky přikládat západní pravítka dokonalosti. Kagameho velká většina lidí skutečně chce, protože je drží, aby se zase nemasakrovali, jak to opakovaně dělali v minulosti. A jako bonus je, že z Rwandy udělal příběh úspěchu. Poradce mu dělá Tony Blair, se zdravotnictvím mu pomáhá Bill Clinton a platí to Bill Gates. Hodně Afričanů v něm vidí svůj vzor.
Je Kagame vizionář a zachránce, nebo bezohledný autokrat? Nebo obojí? Udělala Rwanda takový skok a žije bezprecedentní dobu bez masakrů navzdory tomu, že prezident odstrkuje lidská práva na druhé místo, nebo právě proto?
Ptal jsem se lidí, co si myslí o Rwandě. Odpovídali zhruba stejně: „Jsem konečně hrdý, že jsem Rwanďan.“ Nezdálo se, že se bojí Kagameho, ale toho, co by bylo bez Kagameho. Rozhořčení zvenčí nad jeho třetím prezidentským obdobím totiž zakrývá mnohem těžší problém. Co bude, až Kagame jednou nebude. To je totiž rwandská otázka dne už třiadvacet let od chvíle, kdy Kagame ovládl zemi a zastavil krveprolití.
Pod pokličkou to bublá
Otázka, která opravdu přivede Rwanďana do rozpaků, zní: „Jste Hutu, nebo Tutsi?“ Dvě etnické skupiny, které si šly po krku. V roce 1994 vyvraždili Hutuové statisíce Tutsiů, kterých je teď v zemi jen patnáct procent. Kagame je Tutsi.
A tak odpověď vždy zní: „Jsem Rwanďan.“ Slova Hutu a Tutsi jsou tabu. Stát se snaží přesvědčit obyvatele, že jsou jeden národ. Má na to dokonce zákon. Otázka je, nakolik je přesvědčil opravdu.
Oficiálně je minulost mrtvá. V modelových vesnicích smíření žijí vedle sebe záměrně vrazi a potomci jejich obětí. Doslova. Ve vesnici Mbyo u Kigali se spolu přátelí Jacqueline Mukanamová a Mathias Sendegeya, onen muž s palicí, do níž si nabil hřeby. Ona je Tutsi, on Hutu. Už před genocidou byli sousedé. On byl ve skupině, která zabila jejího otce a čtyři sourozence. „Odpustila jsem mu z celého srdce,“ říká ona.
Navenek to vypadá, že všechno je už pryč. Ale když náš průvodce, chlap jako hora, vypráví, že jako dítě musel sledovat, jak mu Hutuové před očima rozsekali otce mačetami, tečou mu pořád slzy. Je to v něm.
„Ne, nemám proti nim dnes nic,“ říká. Ale kdo ví, co si lidé opravdu myslí. Příkop byl hlubší, než se zdá. Když Hutuové vraždili Tutsie, soused souseda, učitelé své žáky, lékaři pacienty, někteří kněží své farníky, často je pak svlékali, aby se podívali, jestli mají opravdu ocas. Věřili, že Tutsiové nejsou lidé, ale inyenzi, švábi.
Památník v keňské metropoli Kigali zdobí fotografie obětí rwandské genocidy. Během 100 dní zemřelo před dvaceti lety nejméně 800 tisíc lidí. (7. dubna 2014)
Zdá se, že vláda kopíruje cestu vyšlapanou zeměmi jako Jižní Korea či Tchaj-wan. Nejdřív se musí mít všichni lépe, demokracie až pak. Do krásného světa ideálů to nepasuje. Ale ideály ignorují bolestnou realitu Rwandy. „Vláda říká, že potlačuje svobodu slova o etnických rozdílech, aby se časem vygumovalo napětí. Západní lidskoprávní organizace nesouhlasí,“ napsal americký znalec Rwandy Stephen Kinzer. „Ale pokud demokracie znamená konec vládních omezení, výsledkem by mohl být další výbuch vražedného násilí.“
Když do učesané vymydlené Rwandy člověk přijede na pár dnů, zdá se to přehnané. Ale vždy potká pár cizinců, kteří zachmuřeně říkají: „Není to dobré. Pod pokličkou to bublá.“
V památníku genocidy na jednom z kigalských pahorků plane věčný oheň. Pozůstalí sem nosí květiny, přicházejí novomanželé. Uvnitř je to hodně osobní. Například fotka hezké holčičky jménem Francie Muregenzi. Dvanáct let. Oblíbené jídlo: vajíčka. Oblíbený nápoj: mléko a fanta. Příčina smrti: rozsekána mačetou. Podobných dětí jsou tady desítky.
Rwanda pořád běží svůj závod s minulostí. Kagameho místo v historii nebude záležet na tom, kolikrát byl prezidentem, ani na tom, že krevní konzervy za jeho vlády rozvážely drony, ale na tom, co se stane, až jednou skončí.
