Krajina to byla krásná, jenže jako po výbuchu neutronové bomby. Mrtvý ráj. Žádní lidé, dokonce žádná zvířata. Když jsme projeli bránou národního parku Akagera, za ní to bylo stejné jako před ní. Jen kopečky, tráva, akácie. „Co tady budu dělat, když tady nic není?“ říkal jsem si.
Pak tam přece jen něco bylo. Několik lidí. Myslel jsem, že strážci. Jeden nesl oštěp s kovovým hrotem. Ach jo, tak s tímhle tady hlídají, pomyslel jsem si. Zastavili jsme u nich. Byli to strážci parku, kteří vedli právě chycené pytláky. Oštěp byl jejich. „Co tady můžou lovit, když tu nic není?“ divil jsem se.
Když jsem se poprvé dostal do rwandského parku Akagera, bylo to v roce 2011, moc tam toho opravdu nebylo. Občas jsme míjeli impaly, krásné, vznešené a hloupé. Z veliké dálky jsme viděli buvoly.
Když jsme potkali dvě žirafy, málem jsme to oslavili. Občas nějaké vodušky, ve vodě byli prý krokodýli a vyprávěly se pohádky, že přes tanzanskou hranici se sem prý před časem zatoulal lev – než zase radši utekl zpátky.
Na obloze kroužil sup. Byl perfektní metaforou života na zemi pod sebou. Takže nám hlavně zbyly jen ty impaly. Mají ocas vždy stažený mezi nohama, to budí dojem velké nervozity, což tady bylo vzhledem k minulým rokům případné. Akagera totiž byla park po masakru. Ještě v roce 1990 to bylo místo, na jaká jezdí zmlsaní turisté. Hodně zvěře, málo lidí.
Akagera byl utajený poklad v srdci Afriky. Bylo tady například tři sta lvů. A desítky nosorožců. Pak tady místo matky přírody začali osudy míchat lidé. Nejdřív ti v maskovacích uniformách.
Válčili mezi zvířaty
V roce 1991 sem vtrhla občanská válka, která o tři roky později vyvrcholila nejrychlejší řezničinou v dějinách lidstva, když rwandští Hutuové během tří měsíců pozabíjeli na osm set tisíc Tutsiů.
Chycení pytláci - epizoda z Akagery v roce 2011. Dnes už je pytláctví téměř vymýceno, strážci vypadají spíše jako elitní vojáci.
Když válka vtrhla do parku, musel to být pohled jako z nějakého bizarního filmu. Četl jsem v místních novinách The New Times vzpomínky jednoho kapitána, jak se s armádou původního režimu ostřelovali těžkými minomety, jak se tam vojáci přesunovali divočinou v autobusech a jak tam všechny honili buvoli. Jen si to představte: mnohahodinové bitvy uprostřed plání a kopečků plných zvířecích stád, výbuchy a střepiny létající mezi pakoni a žirafami, vojáci tiše postupují křovím a koukají na ně zebry.
Válka v parku skončila v roce 1994. Spousta zvířat byla postřílena, protože vojáci žili jen na fazolích a chtěli maso. Spousta zvěře moudře utekla přes řeku do Tanzanie. Pak přišel mír. A bylo to ještě mnohem horší.
Válčili i se zvířaty
Vítězové potřebovali někam umístit desítky tisíc rwandských Tutsiů, kteří žili léta v exilu za hranicemi. Jejich půda už byla dávno rozdělená, neměli se kam vrátit. A tak vláda odřízla z Akagery dvě třetiny a dala je lidem. Ti přišli se 700 tisíci kusy dobytka.
Jenže zvěř žádné rozdělení nechápala, chodila pořád na stará místa. Ale tam byla pole a pastviny. A lidé je bránili. Zabíjeli zvířata oštěpy, puškami i jedem na krysy.
Otráveno bylo všech 300 lvů, poslední v roce 2002. Zmizeli sloni a nosorožci. Do jednoho. Zní to hrozně, ale nedivte se: jedna sežraná kráva pěkně nabourá rodinný rozpočet majitele a jediný slon dokáže během jedné noci zničit tolik úrody, kolik vesničan vypěstuje za rok. Mezitím krávy taky spásaly trávu zebrám a antilopám. Sčítání v roce 1999 ukázalo, že v parku se pase přes 22 tisíc kusů skotu.
Nosorožci černí původem z Jihoafrické republiky byli vypuštěni v národním parku Akagera v roce 2017.
Navíc divoká zvířata lovili pytláci, jaké jsem tam potkal, Akagera byla masna pod širým nebem. Ještě v roce 2013 tady našli dva tisíce drátěných ok.
Řadu let tam bylo bezvládí. Ale v roce 2010 udělala Rwanda šťastné rozhodnutí. Najala si jihoafrickou firmu African Parks, která řídí více parků po celé Africe. Rwanda se snaží řešit věci profesionálně. Je zemí, kde školáci dostávají levný notebook, silnice jsou obvykle perfektní, bezpečnost v ulicích taky a země je bez jediného odhozeného papírku, protože to tak chce silná ruka státu.
Profíci, psi a plot
„Nebylo tady nic,“ řekl šéf African Parks o Akageře. Jihoafričané za to pořádně vzali. Nahnali vrtulníkem zvířata do parku, obklopili ho elektrickým plotem, vyházeli staré strážce zvyklé dívat se jinam, vycvičili nové, sehnali hlídkový vrtulník a nasadili v divočině čipy a kamery.
Taky přivezli čtyřicet psů naučených hledat drátěná pytlácká oka. První rok jich našli dva tisíce. Loni šest.
Strážci z národního parku Akagera
A tak je Akagera se svou savanou, vlnícími se kopečky a mokřinami dnes úplně jiná. Zase má „velkou pětku“ – lvy, buvoly, slony, leopardy a nosorožce. V roce 2015 tam dovezli sedmnáct lvů, teď je jich už pětadvacet. Z šesti set buvolů jsou tři tisíce, s hrochy je to podobné.
Rwanda ví, co dělá. Zvířata vydělávají nejvíc. Stát na nich získá více než na kávě a čaji, dvou nejdůležitějších položkách vývozu. Turisté jezdili jen za gorilami do hor Ruwenzori, ale teď zajedou ještě do Akagery. Je to kousek, z hlavního města Kigali jsme tady byli za tři hodiny.
Transport pěti vzácných nosorožců černých ze Zoo Dvůr Králové nad Labem do středoafrické Rwandy. Chystaný převoz je největším transportem nosorožců z Evropy do Afriky. (20. června 2019)
Nosorožci putovali na nákladních autech z Kigali do národního parku Akagera.
Teď je to stejně nádherný pohled jako vždy. Kombinace savany s vlnícími se pahorky, jedna strmá neuvěřitelná stěna, jak se tady kdysi země zvedla, jezera, říčky a mokřiny. Něco je tady však už jinak. Je vidět spousta zvěře. Mezi ní i nosorožci.
Před dvěma lety jich sem přivezli prvních sedmnáct. Dva se tady už narodili. Teď přiletělo pět ze Dvora Králové. Tři „čeští“, jeden z Dánska, jeden z Británie. Jsou to černí nosorožci, na světě jich je už jen asi tisíc. Z toho v Akageře pětadvacet.
Už pětadvacet. Nebo jen pětadvacet? V zemi, která se snaží být africkým křížencem Švýcarska a Izraele, však mají větší šanci než kdekoli jinde.
Národní park Akagera ve Rwandě
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
