V Rumunsku samozřejmě nemají Himálaj, ale Karpaty. Přirovnání k Asii vzniklo v dobách, kdy Češi směli cestovat leda v rámci bývalého východního bloku.
„Drákulova země“ pro nás tehdy představovala jedinou dostupnou divočinu s vyššími horami, kam jste mohli vyrazit. I když tam vládl rudý diktátor Ceaušescu, v kopcích byla cítit svoboda.
Přes pusté karpatské hřebeny jste táhli celé dny a potkali jste jen pár bačů. Kdekoli jste si mohli zapálit oheň a přespat pod hvězdami. Směli jste cokoli, daleko od dusné reality normalizačního Československa.
Výkřik: „Husák je vůl!“ se nádherně odrážel od skal, až zanikl ve větru.
Nejlepší psychoterapie
Ty doby jsou naštěstí dávno pryč a jezdit smíme, kamkoli si usmyslíme. Prolezl jsem Alpy, Himálaj, Karákóram, Ťan-šan, Pamír a další světová pohoří, ale do Rumunska se každý rok vracím.
Když se po průjezdu plochou a úmornou maďarskou pustinou krajina zašmodrchá a na obzoru se objeví vzdálený stín Karpat, pookřeju. S těžkým batohem supět do prudkého kopce – větší slast snad neznám.
Rumunská města se změnila a z někdejšího chudého skanzenu komunismu je dnes čistý, upravený a dobře zásobený Západ. Hory však zůstaly pořád stejné.
Rumuni jich mají tolik, že v nich – na rozdíl od Krkonoš nebo Tater – nezískali absolutní moc ochranáři. Chodit se dá všude a proti Česku do kopců nepronikly ani halasící víkendové rodinky, šílení bikeři v pestrobarevných overalech, ani lomozící čtyřkolkáři.
Kde jinde si ještě můžete dopřát luxus být sami se sebou a se svými myšlenkami? Ale hlavně jsou Karpaty hned u nosu. Kdykoli vás doma něco naštve, unaví, vytočí nebo otráví, zabalíte a vyrazíte.
Za pár hodin jste v ráji kombinovaném s tělocvičnou a ordinací psychologa. V Karpatech vypotíte přebytečný tuk, omrzelost i pracovní stresy. Je to bič na líné tělo a kartáč na zaneřáděnou duši.
„Jdeme do hor,“ napsal před sto lety Franz Kafka. „Ovšemže do hor, kam jinam? Jdeme si jen tak, bez obleku, a vítr profukuje štěrbinami mezi našimi stíny. Hrdla se na horách uvolní. Je to div, že nezpíváme!“
V horami posetém Rumunsku by člověk nejraději zpíval pořád. S výjimkou masivů Fagaraše, Bucegi a několika málo dalších „profláknutých“ míst jsou tamní kopce skoro bezcestné a pusté, takže je budete mít jen sami pro sebe.
Velké turistické komplexy s lanovkami a hotely tu chybějí, občas narazíte snad jen na útulnu (cabana) horolezeckého klubu Salvamont či pasteveckou salaš. Po hlavních hřebenech ale vede poměrně hustý a spolehlivý systém turistických značek.
Hory „na míru“
Každé z rumunských pohoří má odlišný charakter. Paring je vysokohorsky rozeklaný a skalnatý, Trascau je bělostně krasově vápencový, Caliman divoce sopečný, Suhard krkonošsky zaoblený, v lesnatém Maramureši se můžete svézt parní úzkorozchodnou železnicí... Desítky pohoří, ze kterých si můžete vybrat sobě „na míru“.
„Himálaj za rohem“ asi nejlíp popsal Miloslav Nevrlý v knize Karpatské hry: „Nalezl jsem hory, ve kterých dosud celé dny nepotkáš člověka, jejichž vody jsou sladké a lesy bezcestné a na jejichž pastvinách a skalách můžeš hrát dávné hry...
„Tam v Sedmihradech čas dosud líně míjí za dlouhých uherských měsíců a o půlnoci nevidíš z hor jediné lidské světlo, jen černé lesy a nekonečné pláně... Dokola pod tebou jen sedmihradské lesy, oko se nikde nezachytí.“
„Z hor stékají zelené prameny hřbetů a hřbítků, samota je úplná. Kam se vydáš? Nikde pro tebe není předem uchystáno lože, není objednáno jídlo. A přece se vždycky vyspíš a ani hlady nezahyneš. Na kterou stranu půjdeš? Můžeš jít kamkoli, jsi svobodný...“
Může se hoditNejrychlejší a nejpohodlnější je přímý let do Bukurešti (www.csa.cz). Pokud máte víc času, jeďte autem (z Prahy do prvního většího rumunského města Aradu 7 hodin), případně autobusem nebo vlakem. V Rumunsku jsou všude bankomaty a v obchodech mají to samé co u nás. I bezpečnostní situace je srovnatelná s tou v Česku. O pohořích se nejvíc dozvíte na www.rumunskehory.cz. |
