Obklopen davem zpocených domorodců oběma rukama svírá bachratou píšťalu, mohutně nadouvá tváře a vyluzuje z ní zvuky ne nepodobné jekotu dud. Zprvu tiché,pak stále hlučnější rytmické tóny. Na proutěném koši, jenž mu leží u nohou, se znenadání nadzdvihne víko a na světlo boží vykoukne statná kobra královská, jeden z nejjedovatějších hadů vůbec. Okamžitě vztyčí své popelavě šedé tělo s černými proužky, roztáhuje kápi v zátylí a začíná se půvabně vlnit ze strany na stranu. Po produkci sebere fakír ve špinavém turbanu z prachu ulice pár drobných, hodí si koš s hady na rameno a pospíchá na další štaci. Obrázek, který stále patří k Indii stejně neodmyslitelně jako majestátní T ádž Mahal. Kdo však opravdu jsou oni tajemní muži s flétnou a prapodivnou profesí, kteří dokážou laškovat se smrtelně jedovatým hadem, jako by to byla obyčejná užovka? Jak vlastně žijí tito mágové,o nichž se šíří přehršle legend i snůška nesmyslů? Zjistit to dá pekelně zabrat. Říkají si hadaři a považují se za zvláštní kastu. Pouličními žebráky z Dillí, kteří občas předvádějí s hady několik jednoduchých triků, tito profesionálové ze srdce pohrdají. Traduje se,že zaklínači hadů nemají domov,jen se bez ustání toulají od města k městu. Ale není to tak úplně pravda. Po dlouhé túře se vždycky vracejí do rodné vesnice,o níž vám jen málokdo řekne, kde se vlastně nachází. Jednou z nich je i zaprášený Molarband nedaleko Dillí, základna několika set rodin, které se od nepaměti živí hadařením. Tam žije i Somvir, mezi svými považovaný za mistra nad mistry. »Být opravdovým hadařem, to je umění vyžadující výcvik už od dětství,« prolomil stařík dlouhé mlčení, zatímco kárka tažená pohublým koníkem drkotala po kamenité cestě. Teprve po několikadenním přemlouvání se uvolil k návštěvě své vesnice. »Kromě zručnosti je nezbytná přísná životospráva. Hadař m usí být zbožný a ctít tradici, ne jako ty dillíští šarlatáni, co se za nás jen vydávají,« stáhne pohrdavě ústa. Skuteční hadí kouzelníci mají k hadům až mystickou úctu. Kdo s nimi špatně zachází, tomu se dovedou mstít, říkají zaklínači. »Když někdo zabije třeba mládě kobry, matka nebo další z rodu jej dříve nebo později najde a usmrtí. Lidem, kteří jsou k nim laskaví a dávají jim misky mléka před dveře,se ale dovedou odvděčit a ochraňují pečlivě jejich příbytky,« vypráví. Přes zjevné stáří a vrásčitý obličej z něho vyzařuje jakási vnitřní síla a sebejistota. Během po vídání vyloví z koše syčící kobru a zálibně si s ní pohrává. V idlička jazyka několikrát zlov ěstně vystřeluje sem a tam, ale stařík se jen usmívá. »Moje nejoblíbenější,« zdůrazňuje a ukazuje,jak se jí na zátylí rýsuje blahodárný znak svastiky v polovičním provedení, takzvaný svastikárdha. Somvirova rodina patří k Sarsórům, jedné z dvanácti podkast hadařů. Zaklínačem hadů byl jeho otec i děd a mnoho dalších pokolení před nimi. »Je to můj osud, také syn je hadařem a jeho syn jím bude také,« říká přesvědčivě. Tady na vesnici běží čas svým vlastním tempem. Je snadné si představit, že stejně jako dnešní Sarsórové i jejich praotci šlapali po stejné prašné cestě do města, brali vodu ze stejné studně, sedávali ve stejném chladivém stínu fíkovníku a večer odpočívali ve stejné doškové chatrči. Ne b ýt čer padla ve studni a džínsů visících na prádelní šňůře, nic by nenasvědčov alo tomu, že se blíží sklonek 20. století. »Právě tady mě před lety učil otec jak zacházet s hady a na stejném místě jsem i já vyučoval svého syna,« vypráví. Pak odkudsi vytáhne dýmku a zapálí si gáňdžu, mazlavou opiovou hmotu. Synovi dovolil poprvé se dotýkat hadů až ve věku šesti let. Do té doby se k tajemně zakrytým košům, v nichž hady drží, nesměl ani přiblížit. Brzy poté pak dostal i vlastní malou flétničku. »Hadí flétna« pungi je píšťala zhotovená z tykve,dvou bambusových trubic a měděné rourky. Hra na ni vyžaduje velkou trpělivost a praxi. V ezmeteli ji do úst poprvé,vydá jen neumělé skřeky. Staré zmínky o umění hadařů vždy spojují »tanec« hada s hudbou. »Kouzelník dokáže kobru zhypnotizovat nesouzvučnou melodií,« napsal jeden britský pozorovatel v roce 1835. Pohádka, říkají ti, kteří věci rozumějí. Jak může had tančit v rytmu hudby? Vždyť nemůže nic slyšet, nemá totiž uši! Hadaři vám přesto budou tvrdit, že zvuk flétny činí plaza šťastným. Skutečnost je však prostá: celé umění hadařů je založeno na strachu z baňaté píšťaly. Pungi je vlastně karabáč a až potom hudební nástroj. Kobra tedy během představení netančí, ale pokouší se utéct a je jí v tom bráněno píšťalkou. T u had neustále pečlivě sleduje a na každý její pohyb reaguje úhybným manévrem, obávaje se rány. Pro hadaře je rovněž typické, že nebezpečnost svých hadů rádi přehánějí. Koneckonců, jsou to vlastně kejklíři a základem jejich úspěchu je vytváření dramatické atmosféry při představení. Spoléhají na lidskou nevědomost a strach ze svých miláčků. Jen málo zaklínačů dnes vystupuje s kobrami nezbavenými jedu. Takové vystoupení představuje značné riziko i pro sebezkušenějšího hadaře. Vyžaduje maximální soustředění, pevné nervy a bleskurychlé reakce. Jakákoli chyba by byla chybou poslední. Ani samotní fakíři nevěří báchorkám o vlastní imunitě vůči jedu. »Ovšem m y Sarsórové bychom se nikdy nesnížili k tomu, abychom kobrám vytrhali jedové zuby,« tvrdí Somvir. »K něčemu takovému sáhne jen břídil, had potom totiž vadne a rychle umírá.« Nebezpečí smrtelného uštknutí zabraňují v Molarbandu starodávným chirurgickým řezem: provádí se po obou stranách hlavy asi centimetr za každým jedovým zubem. T ímto zákrokem se přeruší trubice,která spojuje jedovou žlázu se zubem. Faktem je, že hadařské řemeslo v Indii dnes rapidně upadá. Jeho úroveň snižují nejrůznější podvodníci bez stavovské cti, a tak už není mnoho lidí, které by produkce hadařů zajímala. A ještě méně je těch, kteří by za ni dobře zaplatili. A fakírům navíc vyrůstá další silný nepřítel - ochránci zvířat. Ti tvrdí, že jejich vystoupení není nic jiného než týrání zvířat a jsou rozhodnuti dosáhnout zákazu staletého řemesla. Co pak bude s hadaři, m uži žijícími životem, který by jim asi nikdo nezáviděl, pro něž je to však jediný možný způsob existence. »Nebudu-li moci chovat nágy (hady), zemřu, tak jako i naše řemeslo,« tvrdí Somvir.
 Nezasvěcenému pozorovateli připadá, že kobra tančí. |
 Při tomto pohledu každého spolehlivě zamrazí. |
 Hadí představení pro turisty i místní může začít. |
