Modré moře za zelenou stěnou stromů doráží na kamenité břehy Rhodu. V troskách antického Kamiru, jednoho z nejstarších měst ostrova, ho však člověk téměř nebere na vědomí.
Od chrámu bohyně Athény, který se tyčí nad městem, je vidět ta neklidná, nebezpečná modravá pláň, ale jinak se zdá, jako by dávní obyvatelé města chtěli žít bez té spousty vod, jež obklopuje ostrov - anebo jako by si ji chtěli držet co nejvíce od těla. Kamiros nebyl výjimkou. Ještě větší odstup si udržoval Ialyssos, jeden ze dvou hlavních soupeřů Kamiru na ostrově, který vyrostl pořádný kus cesty od moře.
Obyvatelé Lindosu, posledního ze tří původních městských států Rhodu, byli se světem spjati nejvíce, a tak asi nebylo náhodou, že apoštol Pavel se při své první cestě na ostrov vylodil údajně právě zde.
Ale i Lindos si potrpěl na určitý "distanc". Jeho akropole se sice vypíná přímo nad mořem, ale z vrcholku skály, kde dnes znovu vyrůstá chrám Athény Lindoské, je to k mořské hladině více než sto metrů volným pádem. Piráti a cizí dobyvatelé, kteří se pokoušeli ovládnout toto skalní hnízdo, měli asi co dělat.
Vybělené ruiny Kamiru a Ialyssu i trosky lindoské akropole jsou vzpomínkou na dobu, kdy moře bylo pro obyvatele Rhodu spíše hrozbou než příležitostí, a tak si je lidé drželi raději od těla.
Dnes je něco takového nepředstavitelné. Z malých přístavů skrytých mezi pobřežními skalami neustále vyplouvají menší i větší lodě. Břehy a pláže ostrova jsou roubeny hotely i nekonečnými řadami slaměných stříšek, kde se davy turistů ukrývají před vyčerpávajícím sluncem. Lidé tu žijí u moře a s mořem, které je živí a otevírá světu.
Cesta na moře
Trosky Monolithu, Kastellu a dalších středověkých hradů, které se tyčí vysoko nad rhodským pobřežím, ukazují, že ostrované se už před dávnými věky přestali vzdalovat mořskému živlu.
Bylo to společné dílo Lindosanů, ale také obyvatel Kamiru a Ialyssu, tedy lidí, kteří dlouho nechtěli mít moc společného s nekonečnými vodami, v nichž se utápí rhodský obzor. Těmto třem soupeřícím ostrovním státečkům se podařilo něco, co i dnes se stává zřídka: dobrovolně se domluvily na vytvoření společného města (a státu) Rhodos, které od roku 408 před naším letopočtem vládne ostrovu i jeho osudům.
Ostrované, kteří dokázali spojit své síly, se už nemuseli tolik bát moře a hrozeb, které z něj mohou přijít. Symbolem jejich nového sebevědomí byla nejen poloha Rhodu, který je snadno dostupný z lodě obchodníků i válečníků. Totéž sebevědomí možná ztělesňovala i obří socha Hélia, boha Slunce, která se několik desetiletí tyčila nad městem a pak zde tisíc let ležely její trosky, než je arabští dobyvatelé prodali do "starého železa". Bronzový kolos byl totiž ulit z peněz, které Rhodští získali, když v nepokojných dobách po smrti Alexandra Velikého odrazili hrozbu přicházející přes nevinně modré vody.
Tou hrozbou byl vojevůdce a později makedonský král Démétrios, kterému dala jeho doba přídomek Poliorkétés - Dobyvatel měst. Stroje, jimiž se Démétrios marně snažil zničit rhodské hradby a přimět město ke kapitulaci, šly po jeho porážce docela dobře na odbyt a vynesly Rhodským na tu dobu obrovskou sumu 300 talentů, což by dnes bylo asi 10 milionů dolarů. Ostrované tak získali dost peněz na vytvoření jednoho ze sedmi divů světa.
Město, nad nímž se vypínal kolos rhodský, už dávno zmizelo pod jinými městy: pod římským, byzantským a johanitským Rhodem. Zůstala jen vzpomínka na bohatý přístav, který byl ve své době jedním ze středisek podnikání i vzdělanosti a také hlavním starověkým tržištěm s otroky.
Dnes se lze už jen dohadovat, zda Héliova kolosální socha stála tam, kde benátská pevnůstka dodnes uzavírá vstup do přístavu Mandraki, nebo zda se tyčila v místech, kde nyní stojí palác johanitských velmistrů.
Svět Řeků, svět cizinců
Řád johanitů ovládal ostrov po dvě staletí, kdy Čechám vládli Lucemburkové, husitští hejtmané a Jagellonci. Byla to jen dvě staletí, ale ta dodnes dávají starému Rhodu jeho vojácky přísnou tvářnost pevnostního města s mohutnými hradbami, válcovitými věžemi a úzkými uličkami, které se daly tak snadno bránit proti každému, kdo do města vstupoval s ohněm a mečem.
Křižáckou strohost Rhodu zmírňují štíhlé minarety nad kupolemi mešit, staré lázně a kašny, zdobené orientálními motivy. Připomínají Turky, poslední "cizí" pány ostrova, po nichž tu zbyl i bazar kousek od johanitských hradeb a hřbitov s rozkymácenými pohřebními stélami.
Janované, Benátčané, johanité, Turci - cizích vlivů je ve Rhodu hodně a stále přicházejí nové, jak se sluší na velký přístav, který už po čtyřiadvacet století otevírá ostrov kupcům, dobyvatelům i návštěvníkům přicházejícím zdaleka.
Je to jiný svět než bílá řecká městečka, která se skrývají v průrvách pobřežních skal. Nejznámějším z nich je Lindos. Když jej během dne obsadí davy turistů, kteří táhnou okolo domků s modře olemovanými okny a s dveřmi, na nichž visí roztodivná mosazná klepátka, připomíná Lindos hlučné tržiště, kde se všichni někam ženou a strkají.
Po ránu je to však klidné řecké městečko, kde se pomalu otevírají kavárny, lidé na trhu kupují to, co skutečně potřebují, a v otevřené maštali kousek od místního kostela se pomalu shromažďují oslíci, kteří budou celý den vynášet cizí návštěvníky nahoru k akropoli, přestavěné na středověkou pevnost.
V ranním tichu nabývají na majestátu hranaté "kapitánské" domy, jejichž výzdoba připomíná nebezpečné cesty i velké zisky zdejších plavců. V jemném světle stoupajícího slunce, které ještě nebodá do očí, získávají kouzlo i drobné bílé kostelíky a rozervaná skála s hradem-akropolí. Tak nějak možná působil celý Rhodos v dobách, kdy si jeho obyvatelé ještě drželi větší odstup od moře a od širého světa, který se za ním skrývá.
