Recepce v Sydney

Do města, které bude dějištěm letošních olympijských her, jsem připlul před čtvrt stoletím na palubě polské nákladní lodi Pekin. Polští krajané považovali za svou povinnost postarat se o své námořníky, aby jim po několikaměsíční cestě daleko od domova nechybělo rodinné prostředí.

I když jsem byl na lodi jediným Čechem, a kromě oblíbeného kuchaře Vlastíka také v celé polské flotě, jako cizinec jsem se necítil a brzy o mě začalo pečovat několik rodin. Uvítací výbor Poláků, kteří čekali na svého námořníka, zaplnil nábřeží nákladního přístavu. Od nich jsme se dozvěděli, že přijíždíme právě včas. Nadcházející sobotu se totiž pořádal krajanský ples, kde pro posádku Pekinu již rezervovali čestný stůl. O tanečníky z Polska, a k tomu pořádné chlapy, byl velký zájem. Docela rád jsem rozšířil jejich řady. Celý večer jsem byl v jednom kole, ať už u baru s otcem, nebo na parketě s jeho dcerou. Během večera se nasbíralo tolik pozvání, že bych musel být v Sydney aspoň tři měsíce, a ne jen plánovaných deset dní na vykládku zboží. Již následující den jsem ještě s asistentem radistky měl připravený celodenní výlet za město. Cílem byla historická vesnice Old Sydney Town, kde údajně založili Angličané svou první osadu v A ustrálii. Cesta podél zátoky Botany Bay,jedné z nejmalebnějších na jižní polokouli, byla okouzlující. Na co však nelze ani po tak dlouhé době zapomenout, byl pan Mietek a jeho žena. Po dlouhé době jsem měl možnost mluvit česky, a navíc se sympatickou mladou dámou. Podobná konverzace však v polovině sedmdesátých let mohla pořádně zkomplikovat další studia v Polsku. Alena, jak se naše krajanka jmenovala, totiž přiletěla do A ustrálie krátce po roce 1968 z utečeneckého tábora. Nikoho tu sice neznala, ale na letišti potkala Mietka a ten se jí ujal a nabídl střechu nad hlavou. Dnes se mohu přiznat i k tomu, že jsem do svého lodního pytle přibalil pár dárků od Aleny pro její rodiče a sourozence. V Praze jsem pak s obavami před prozrazením vyhledal jejich byt ve Strašnicích a při krátké návštěvě dárky předal jako výraz vděčnosti za krásné zážitky v Sydney. Poslední průvodkyní po Sydney byla krásná Gražyna. Stačilo několik svižných tanců na bálu, včetně tehdejšího hitu "Moja droga ja Cie kocham" na melodii známé polky Škoda lásky od Jaroslava V ejvody, a do vyplutí ze Sydney jsem měl o program postaráno. Zapadla do toho i recepce generálního konzulátu v Sydney, našeho jediného úřadu na celou A ustrálii, při příležitostí státního svátku ČSSR, kam jsem se nechal pozvat naším konzulem. Byť z mé návštěvy měl konzul trochu obavy,ať již politické nebo společenské, okouzlující partnerka v koktejlových šatech a moje námořnická uniforma z nás udělaly docela pohledný pár. Kromě toho Gražyna, coby aktivistka Polského klubu, znala řadu přítomných dam přijatelných pro naši tehdejší garnituru na generálním konzulátu, takže jsme si nakonec vysloužili pozvání od konzula na krátkou soukromou návštěvu do jeho rezidence, která byla nedávno kupodivu zastavena k podnikatelským aktivitám českého konzula. Protože polští námořníci jsou ve své vlasti označováni za ambasadory na moři, tak jsme se i m y s Gražynou mohli trochu považovat za diplomaty, byť jsme zastupovali jen sami sebe. Když jsem po sametové revoluci chtěl mj. tuto zkušenost zhodnotit v konzulární službě, při navrženém obnovení činnosti námořních konzulátů znám ých z první republiky,ministr zahraničních věcí se ani neobtěžoval reagovat na mou nabídku. Mé zřejmé nediplomatické jednání se projevilo téměř o deset let později při účasti v posledním kole přijímacího řízení nových diplomatických pracovníků, kde jsem si dovolil před sborem ředitelů odborů MZV kritizovat některé skutečnosti, mj. jejich neznalost navázání diplomatických styků ČR se zeměmi jejich působnosti.

* * *

Autor je bývalým námořním důstojníkem. Navštívil více než 100 zemí 5 kontinentů. V žebříčku našich cestovatelů Zeměpisného sdružení obsadil 6. místo a získal symbolick ý titul velmistr světových cest. Další příběhy ze svých cestovatelských deníků poskytuje e-mailem: [e-mail]