V brzkých ranních hodinách před odjezdem jsem si v zaplivaném celonočním výčepu poblíž Masarykova nádraží v centru Prahy povídala s vlasatým a vousatým, ne zrovna nažehleným pánem jménem Pepa. Když jsem se omlouvala, že už budu muset domů, protože za rozbřesku pojedu do Rakouska vstřebávat protičeské nálady, zamyslel se, zkrabatil čelo a tragickým hlasem odvětil: "Jo, to máš blbý, vole. V Rakousku, tam ti nikdo přes držku nedá, vole." Doufala jsem, že se nemýlí.
Není vůbec těžké pochopit, proč se obyvatelé Horního Rakouska tak bojí Temelína. Stačí vylézt na kopeček u přechodu v Dolním Dvořišti - právě toho, který po takovou dobu úspěšně a s posvěcením rakouské vlády blokovali odpůrci atomové energie. Krajina, i když se topograficky příliš neliší, vypadá na severu docela jinak než na jihu.
Na rakouské straně je poseta úpravnými zelenými políčky, občas proloženými až příliš krásně omítnutým, až příliš úhledným statkem, pevně ukotveným v žírné půdě, uvážlivě obdělávané generacemi prapradědečků. Na české straně uvidíme něco docela jiného. Jsou tu dlouhé širé rodné lány s mezemi slavnostně rozoranými už někdy v padesátých letech, nedlouho po vyklizení Sudet. Země nezdravě světlé barvy s ornicí zničenou "intenzivním" socialistickým hospodařením, posetá otlučenými stavbami a betonovými zbytky státních statků. U smrkového lesíka, na kterém se - soudě podle nahnědlé barvy jehličí - podepsaly sirné deště a spad popílku, je možné spatřit pár metrů ostnatého drátu. Ten tu byl nejspíš z piety zanechán jako památka na železnou oponu.
Povznesme se na okamžik nad historické souvislosti, které tohle všechno způsobily. Zapomeňme dokonce i na to, že sirné deště a spad popílku jsou právě těmi problémy, které by zapojení atomových elektráren pomohlo vyřešit. Zadívejme se na českou krajinu jako takovou. V tom okamžiku porozumíme hrůze Hornorakušanů z elektrárny v Temelíně.
Česká krajina v porovnání s tou, kterou vidí na své straně, v očích mnohých z nich vypadá jako po výbuchu atomového reaktoru... S tímhle pohledem na věc je možné nesouhlasit. Ale není těžké jej pochopit.
Jsme proti Temelínu, nejsme proti Čechům
Silnice od hranic do Freistadtu, městečka, v němž nechvalně známou petici vůdce strany Svobodných Jörga Haidera podepsalo asi třicet procent obyvatel (což je zhruba dvaapůlkrát vyšší procento než jinde v Rakousku), je lemována protitemelínskými nápisy v němčině a docela dobré češtině, i s háčky a čárkami. Nezvládli snad jedině výzvu NE K ELEKTŘINĚ Z ČECH. Nejsou to jen transparenty malované na prostěradlech nesmývatelnými fixkami, jako ekonomicky poněkud pochybené konstatování PLATÍTE ROZDÍL CENY PRODUKCE A EXPORTU, vyvěšené na stodolách a stozích.
Jsou to festovní, profesionálně vyrobené cedule, připomínající dopravní návěští přišroubované na lucerny. Muselo být dost nákladné je vyrobit a vypadají, jako by tam měly zůstat ještě hodně dlouho. Ale ani na jedné z nich není nápis, který by se dal označit za protičeský.
Na náměstí ve Freistadtu, před historickou radnicí (právě tou, kde se ještě před několika dny prý lidé strkali, jen aby petici mohli podepsat co nejdřív), visí plakát "PROTI TEMELÍNU, ALE TAKHLE NE". I když přijíždíme do Rakouska v autě s českou značkou, nikdo se ani nezamračí, natož aby zahrozil či na nás cosi křičel. Dokonce ani v místních hospůdkách se nám nepodaří narazit na podnapilého domorodce, ochotného prohlásit alespoň "Češi jsou špinaví" nebo "Čechy v unii nechcem".
Když zabloudíte, každý vám ochotně a trpělivě poradí, a to nejen pokud hledáte cestu zpátky k české hranici. Zdá se, že Pepa z výčepu měl pravdu. Jedeme dál ve směru na Vídeň a protitemelínské nápisy řídnou. Ale já si nemohu nevzpomenout na červen 1993 v Banské Bystrici. Nedlouho předtím si Slováci zvolili Mečiara - v okresu Banská Bystrica získal až šedesát procent hlasů. Přitom jsem tam tenkrát nenašla jediného člověka, který by přiznal, že ho volil. Volby byly koneckonců tajné a vypadalo to, že tenhle politik pro své voliče představuje jakýsi utajený hřích.
Skoro by se chtělo věřit, že se třicet procent obyvatel Freistadtu podpisem petice odreagovávalo ze svých utajených neřestí. Ptát se neznámých lidí, zda petici podepsali, bylo jako ptát se jich, zda jsou pravidelnými návštěvníky peep show. Jistě, i nenávist, která se navenek nijak neprojeví, může být za jistých okolností nebezpečná. Ale nevěřím, že by současná politická situace v Rakousku takové podmínky splňovala.
Vídeň je české město
Ve Vídni stačí otevřít telefonní seznam a vyvalí se na vás česká jména, některá bez diakritiky, jiná zkomolená tak, aby se německy dobře vyslovovala, ta nejčerstvější mnohdy v "původním znění" včetně háčků, čárek a -ová na konci ženských příjmení. Bez emigrace z Čech a Moravy do Vídně (ale i z Vídně do Čech) si historii prostě neumíme představit.
Češi - čerství přistěhovalci, mluvící německy s přízvukem, jsou v Rakousku vesměs považováni za cizince, a tudíž o odstín nižší kastu. Ale jejich děti už ne. I když si nechají slovanská jména, stačí, že mluví "rakousky", a automaticky se zařadí mezi "pravoplatné" obyvatelstvo. Tím se liší třeba od tureckých přistěhovalců druhé či třetí generace, kterým jejich cizinectví nikdo neodpáře, třebaže mluví dokonale "rakousky".
Upřímní Vídeňané vám prozradí, že s Čechy, kteří v Rakousku bydlí teprve pár let, mají občas trochu problém. Uvažují prý jinak. Jsou buď příliš průbojní v podnikání, anebo by nejraději zneužívali rakouské sociální zabezpečení. Zvykli si na to za socialismu v Čechách, právě tak jako si zvykli krást. Ne všichni, samozřejmě, ale celkově. Tohle se však už v příští generaci odrolí jako pomyslná sláma z bot.
Potomci českých emigrantů jsou Rakušané se vším všudy, přestože jejich kořeny sahají za severní hranici země. Snad není třeba dodávat, že ani ve Vídni se nám nepodařilo najít jediného člověka, který by přiznal, že Haiderovu petici podepsal.
My jsme Zwentendorf odstavili, vy odstavte Temelín
Narazili jsme zato na řadu liberálních Rakušanů - těžkých odpůrců Temelína, kteří petici nepodepsali jen proto, že by tím zároveň stvrzovali svůj souhlas s politickým programem, který jim připadá xenofobní. Většina dotázaných soudí, že se Haider spojením těchto dvou věcí připravil o řadu podpisů. Lidé, kteří jsou proti Temelínu, a ti, kteří jsou proti vstupu Česka do EU, pocházejí z docela jiných částí politického spektra. Když Rakousko v roce 1995 vstoupilo do Evropské unie, dalo si jako jednu z podmínek, že si každý stát bude sám rozhodovat, z jakých zdrojů získávat elektřinu. Ale teď Rakušanům vůbec nepřipadá divné plést se do toho České republice.
Když to některému z přesvědčených odpůrců Temelína připomenete, vytáhne na vás Zwentendorf. Zwentendorf na Dunaji leží asi padesát kilometrů severozápadně od Vídně, stejně daleko od české hranice jako Temelín od rakouské. Je to plně funkční atomová elektrárna, kterou se však Rakušané rozhodli nezapojit. V roce 1978 proběhlo referendum, v němž se 50,5 % obyvatel vyslovilo proti a 49,5 % pro. To stačilo.
Zwentendorf je dnes "zakonzervovaný", kdykoli by jej bylo možné uvést do chodu. Ale jeho údržba prý nestojí o mnoho méně, než by stál jeho provoz - až na to, že nevyrábí energii, o to se stará tepelná elektrárna asi o tři kilometry dál. Do objektu zwentendorfské elektrárny je snadné proniknout - nikde žádný zákaz vstupu. Stačí projít kolem opuštěné vrátnice a dostanete se do administrativní budovy plné zamčených dveří. Všechno je čisté a nablýskané, nechce se věřit, že to takhle zůstalo už více než třiadvacet let. Tohle byste měli udělat s Temelínem, radí Rakušané. Nebo ho přetvořit na muzeum a od cizinců, třeba těch z Rakouska, vybírat dvojnásobné vstupné - tak jako to Češi dělají prakticky ve všech historicky pozoruhodných objektech.
 Kolem padesáti odpůrců atomu se v rakouském Freistadtu zúčastnilo protestního shromáždění proti jaderné elektrárně Temelín. Účastníci demonstrace předali rakouskému ministru životního prostředí Williamu Moltererovi seznam požadavků, na nichž se 26. ledna v Salcburku dohodli zástupci všech hlavních rakouských protiatomových organizací. (30. ledna 2002) |
