Na cestu vyrážím s kamarádkou, která si na americký „zlatý okruh“ brousí zuby už mnoho let. Chceme si půjčit obytný van: ušetříme starosti s hledáním ubytování a road tripu to dodá pravé hipísácké grády.
Auto si zamlouváme na přelom října a listopadu kvůli menší koncentraci turistů v exponovaných lokalitách. Volíme společnost Van Love Travel, kterou vlastní Čech, s nímž se domlouváme už v Praze.
Mohavskou pouští do Las Vegas
Lehce omšelý, ale stylový van Dodge RAM 1500 přebíráme ve městě Costa Mesa, které je součástí aglomerace desetimilionového Los Angeles. Necháme si dvakrát vysvětlit systém automatické převodovky a „Černý Petr“ padá na mě. Ze sedadla řidiče působí auto veliké, připadám si jako autobusák, neustále šlapu do prázdna na spojku a šátrám rukou po řadicí páce.
Stavím po třech mílích na parkovišti supermarketu a stírám si pot z čela. Automobily typu Dodge RAM a jejich deriváty jsou zde standardem a parkoviště s tím počítají. Během celé dovolené se nestane, že bychom se musely pasírovat do úzkého vjezdu či parkovacího stání. Velká bílá dodávka je navíc dostatečně vidět a vždy dostane přednost.
Nakoupíme a za chvíli už se vezeme po freeway (rychlostní mezistátní dálnici) číslo 15 do města, které nikdy nespí. Cestu si prodlužujeme přes Mohavskou poušť.
Las Vegas nás mile překvapilo. Bydlíme v hotelu kousek od Stripu, legendárního bulváru neřesti, obžerství a všech divů světa na jednom místě.
Večeříme v newyorském baru na Brooklynském mostě, popíjíme šampaňské ve francouzské kavárně pod Eiffelovkou, procházíme se umělými Benátkami i Římem. Absurdita tohoto města je příjemným odreagováním a přípravou na druhý den.
V deset dopoledne pojídáme v potemnělém kasinu vydatnou snídani, po které by člověk mohl trhat asfalt holýma rukama, zatímco kolem nás sedí za automaty gambleři, kteří nemají pojem o čase. Je to také jediné místo v Americe, kde se smí kouřit uvnitř.
Hranice Nevady a Arizony překračujeme u přehrady Hoover Dam, vodního díla ve stylu art deco z roku 1931, které na řece Colorado vytváří umělé jezero Lake Mead. Přehradu lze přejet a vychutnat si krásné výhledy na industriální památku, dodávající nezbytné megawatty lasvegaským neonům.
Po Route 66 do Grand Canyonu
U jezera se rozhodneme „pálit to tak daleko, jak to půjde“. Pokračujeme tedy po highway 93 a freeway 40, kterou průběžně střídáme s původní Route 66, na niž jsou z dálnice značené odbočky. Nejzajímavější úsek je mezi městečky Seligman a Ash Fork – historické motely, benzinky, služebny šerifa a poštovního úřadu, neony…
Je to trošku skanzen pro turisty, ale atmosféru to má. Dáváme si kafe z konvice a apple pie, chvíli váháme s přespáním, ale nakonec se rozhodneme táhnout káru dál. Celý náš výlet je protkaný hláškami z kovbojek, country písničkami a parafrázemi amerických klišé, které mnohdy přecházejí z nadsázky v realitu. Tady to tak prostě chodí.
Na zbylý, notně nudný úsek arizonské dálnice ladíme mix country muziky z YouTube a Garfunkela bez Simona, protože nám v autě hraje pouze jeden reproduktor.
Když se signál za městem Williams začne ztrácet, dojde nám, že se blížíme k národnímu parku. Z původního vtípku, že nám zbývá jen sto yardů, se klube ještě hodina cesty, ovšem zakončená satisfakcí v podobě kempu s volnými místy.
Budíme se nad ránem zimou, omylem spouštíme alarm u auta a nevíme, jak ho vypnout – nakonec se zadaří. Nepozorovány sousedy mizíme na vycházku po jižním okraji kaňonu. Pro výhledy, které stezka nabízí, se hodí otřepaný výraz dechberoucí.
Do „Marlboro Country“ kolem Navahů
V kempu Mather u Grand Canyonu trávíme ještě jednu noc. Ze zmrzlého jaru na nádobí ráno usuzujeme, že noci zde bývají chladné a je dobře, že jsme si přibalily teplé spodní prádlo. Chceme i další den za volantem zvládnout něco přes tři sta mil a jako cíl cesty si vytyčujeme Monument Valley.
Přes poušť, prérie a kolem chudých domků indiánů v rezervaci Navaho nás vede highway 160. Jak se blížíme, máme pocit, že to tu známe: plochá rudá krajina se stolovými horami a takzvanými svědeckými vrchy si zahrála snad v každé kovbojce a v bezpočtu reklam.
Projížděli tu na chopperech Henry Fonda a Dennis Hopper v Bezstarostné jízdě, rodinka ve ztřeštěném filmu Bláznivá dovolená se tady prohnala osmdesátkovým Fordem Family Truckster, Forrest Gump tu běžel po svých. Marlboro Man si zde připaloval cigaretu sedě na koni a československá JAWA si pozadí rudých skal vypůjčila pro reklamní plakát na modely ze 70. let.
Legendární údolí monumentů si vychutnáváme z vyhlídky na silnici 42 i z celé hlavní silnice 165. Pokračujeme do města Moab, centra outdoorových sportů, kde v motelu přespíme a ráno navštívíme národní park Arches, plný přírodních pískovcových oblouků. I když postarší dodávka s automatem není zrovna auto, které umocní zážitek ze serpentin, klikatou horskou silnici s novým asfaltem si vychutnávám.
Stíháme malý pěší výlet a vydáváme se na zatím nejdelší úsek trasy – 400 mil jižním směrem, pustou vrchovinou po silnici 62 do městečka Page za hranicemi s Arizonou.
Stíháme to velmi rychle a žertujeme, že pospícháme za vínem (v Utahu se dá alkohol koupit pouze v několika státních obchodech). Po cestě ještě děláme zastávku s výhledem na monumentální „skalní město“ Bryce Canyon.
Nadivoko pod hvězdami Utahu
V Page spíme v městském kempu a ráno máme zamluvenou prohlídku v Lower Antelope Canyon kousek od města. Zkušení indiánští průvodci nás zavedou do podzemí s neskutečně tvarovanými rudými pískovcovými skulpturami, které vybrousila voda při pravidelných deštích a záplavách. Útvary jsou známé třeba z legendárního spořiče obrazovky Windows 10.
Po prohlídce pokračujeme zpět do Utahu, do národního parku Zion, kde to vypadá úplně jinak – jehličnaté lesy, vysoké skály, řeka, spousta zeleně a městečko Springdale, které trošku připomíná alpská střediska.
Kempy jsou plné, protože místo je oblíbeným výletním cílem rodin, horolezců i hipsterů z města. Pražák si zde konečně dává normální kávu a také hledá místo k přespání.
Nakonec se to daří na soukromém pozemku s motokrosovou dráhou, který majitel nechává motorkářům k volnému užívání. První noc spíme za neutuchajícího zvuku motorů, druhou zuří menší písečná bouře a já hledám na internetu, proč se městečko opodál jmenuje Hurricane. Erastus Snow, mormonský osadník a duchovní, ho tak pojmenovat poté, co mu tady silný vichr strhl střechu dostavníku.
Když se vítr uklidní, vidíme, proč se říká, že nejkrásnější hvězdy jsou v Utahu. Minimální světelný smog zaručuje podívanou jako v planetáriu.
Country koncert v Údolí smrti
V Utahu jsme potkaly bezpočet amerických vlajek, farmářů v kostkovaných košilích a kovbojských kloboucích a v rádiu se nám podařilo naladit jenom country. Ještě jsme ani nestačily nacvičit ležérní kovbojskou chůzi a už jsme zase v Kalifornii. Ze Zionu to máme do Údolí smrti opět tři sta mil.
Cedule v obávané poušti radí vypnout klimatizaci, aby se nepřehřál motor. Je tady ale příjemných dvacet stupňů. Ubytováváme se v samoobslužném kempu, podnikneme výlet autem do oblasti Badwater, solné planiny a nejnižšího bodu Spojených států, na silnici potkáme kojota, snažícího se vyloudit od řidičů něco lahodnějšího než pouštní hlodavce, a cestu zakončujeme v kempu, kde u legendárního hliníkového karavanu Airstream probíhá komorní country koncert. Tak chutná Amerika!
Údolí smrti, USA
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz