Přirozená, chcete-li přírodní radioaktivita je všude kolem nás a není to žádný důvod k panice. Na život v nízkých dávkách radioaktivního záření jsme všichni dobře evolučně adaptováni. Ovšem zmíněná pláž s černým pískem, Praia Da Areia Preta u Guarapari, je trochu jiný případ. Pískavé tikání Geiger–Müllerova počítače měřícího radioaktivitu tu nabízí opravdu pořádný důvod ke zneklidnění.
Hodnoty ionizujícího záření jsou tu zhruba ve 400krát větší koncentraci, než je běžný limit pro typické radiační pozadí. Během jedné procházky tu snadno nasbíráte takové ozáření, jako byste se vydali na zdravotní procházku uzavřenou zónou kolem Černobylu. Nebo pokud byste trávili víkendy tím, že se budete rentgenovat bez ochranných pomůcek.
Pláž, která vás zahřeje |
Co za tím stojí? Tentokrát nečekejte žádné sudy s radioaktivním odpadem ani testování nukleárních bomb. Praia Da Areia Preta je navzdory extrémním hodnotám opravdu přirozeně radioaktivní.
Příčinou je onen černý písek, jehož charakteristickou barvu dotváří drť fosfátového minerálu zvaného monazit. Odkud se bere? Příboj rozrušuje podmořská monazitová skaliska, nacházející se v hlubinách u pobřeží. Skaliska, která obsahují i stopy prvků thoria a uranu. Uvolněný radioaktivní písek ze dna pak vynáší vlny na pláž. Na místech, kde je monazitu víc, se pak může detektor ionizačního záření zbláznit.
Měřené hodnoty tu kolísají mezi 20 a 55 mikrosieverty za hodinu. Mořský příboj se stará o to, že se masa černavého písku z podloží na pláži průběžně obnovuje. Toto „horké“ radioaktivní místo tak vlastně nemá kdy vychladnout.
Jen pro porovnání, v Česku jsme běžně vystaveni záření okolo 0,3 mikrosievertu za hodinu. A rentgen zlomeniny na chirurgii vás jednorázově vystaví jednomu mikrosievertu. Koncentrace záření na pláži Praia Da Areia Preta tedy skutečně nelze označit za střídmé, bezpečné a už vůbec ne zdraví prospěšné.
Energie, která měla léčit
Bohužel, přesně opačného názoru byl v roce 1972 Antonio da Silva Mello, tehdy velmi respektovaný lékař. Ten usoudil, že radioaktivní pláž představuje vítanou pobídku cestovního i terapeutického ruchu a odpočinek na tomto místě by měl být předepisován lékaři, podobně jako třeba se třeba doporučují lázeňské pobyty v Evropě.
Nikdo se s ním přít nechtěl. Snad proto, že byl ředitelem Brazilské lékařské akademie, nebo kvůli tomu, že o rok později zemřel stářím. Každopádně celé městečko Guarapari velmi ochotně na nový trend lázeňské módy přistoupilo.
O pláži Praia Da Areia Preta se pak v nejrůznějších bedekrech a katalozích cestovních kanceláří psalo s nadšením jako o místu, kde se do těl pacientů i znavených lidí vlévá netušená energie. Což svým způsobem pravda byla a je. Když se zahrabete do zdejšího písku, pocítíte prý příjemné narůstající teplo.
Zajímavé je, že ačkoli je přímo na pláží míra záření opravdu enormní, město samotné vykazuje jen mírně zvýšené hodnoty – okolo 0,6 mikrosievertů za hodinu. Na ulicích tedy nebezpečno není. I proto tu byznys s radioaktivní senzací přetrval dlouhá desetiletí.
Prostě tam nechoďte
To už ovšem k neradosti místních podnikatelů sílily varovné hlasy odborníků. V roce 2002 byla publikována studie, která pobyt na tomto cípu souše u moře jednoznačně označuje za riskantní a nebezpečný. Pro dobrou pověst místa – Zdravého města Guarapari – to bylo naprosto zničující. Psalo se o tom, že hodnoty záření gama jsou tu totožné jako ve vzdálenosti jednoho kilometru od jaderné elektrárny v Černobylu. A minimálně na dvou místech pláže pak záření dosahuje limitů, které by si v zájmu zdraví žádaly ochranný oblek.
Autoři studie dále varovali, že povalování se ve zdejším písku zvyšuje šance na rozvoj rakoviny kůže a vdechnutí částeček radioaktivního písku se může výletníkům postarat o rakovinu plic. O takový suvenýr z dovolené asi nikdo nestojí. Přisadila si i brazilská Agentura pro jadernou bezpečnost. „Turistům se na pláži doporučuje trávit méně než žádný čas,“ zněl tehdy její vzkaz.
Úspěšný výlet za jižním sluncemJak jde dohromady monazit a žárovky? Přítomnost monazitového písku na pláži Praia Da Areia Preta zaznamenal a pro vědu popsal v roce 1880 rakouský chemik Carl Auer von Welsbach. Muž, jehož jméno si spojujeme spíše s žárovkami značky OSRAM, tu pátral po nových zdrojích vzácných zemních minerálů. Jeho prospektorská mise do Jižní Ameriky byla víc než úspěšná, a na jeho popud se monazit stal jedním z klíčových předválečných vývozních artiklů Brazílie. Kromě toho, že pan von Welsbach později objevil čtyři chemické prvky a zužitkoval princip kovového vlákna v žárovce – věděli jste, že objevil princip škrtacích kamínků do zapalovačů? |