| Prohlédněte si bohatou FOTOGALERII z Ekvádoru |
Historický střed města se rozkládá kolem náměstí Plaza de la Independencia s katedrálou a prezidentským palácem. Na sever od něj cestovatel nalezne moderní a bohatou čtvrť s bankami, velvyslanectvími, cestovními kancelářemi, kancelářemi leteckých společností, lepšími hotely, restauracemi, bary a letištěm. Naproti tomu jih oddělený od centra kopcem Panecillo s Pannou Marií na vrcholu je chudší dělnická čtvrť. Celým městem se jako tepna táhne moderní trolejbusová linka.
|
Quito bylo založeno 6. prosince 1534 Sebastiánem de Benalcázar na troskách staršího předkolumbovského sídla. Město má protáhlý nudlovitý tvar daný terénními podmínkami a leží na východním úpatí činné sopky Pichincha, která čas od času, když se probudí, přidělává jeho obyvatelům vrásky na čele. Dělí se na tři části: historický střed, severní a jižní předměstí. |
To, co návštěvníky z ciziny v Quitu nejvíce přitahuje je jeho krásné takřka neporušené koloniální centrum. To sestává z bílých jedno nebo dvoupatrových domů s balkóny a prejzovými střechami. Četné jsou stejnou barvou omítnuté honosné kostely. Úzké ulice jsou bez ustání ucpány auty a autobusy a po chodnících skoro nejde pro různé stánky a pouliční prodejce projít.
Společenský život se soustřeďuje na tři hlavní náměstí: Plaza de la Independencia, Plaza de San Francisco a Plaza de Santo Domingo. Každému z těchto náměstí vévodí kostel, na Plaza de la Independencia je to katedrála zabírající celou jižní stranu. Kromě bohaté výzdoby je v ní i monumentální náhrobek maršála Sucreho, Bolívarova spolubojovníka za svobodu jihoamerických kolonií, který se sice narodil stejně jako jeho učitel ve Venezuele, ale v Quitu se oženil a Ekvádorci jej adoptovali a přijali za svého.
Jako správný revolucionář zemřel mlád a hrdinskou smrtí. Když se vracel z návštěvy u Simona Bolívara, počíhali si na něj v jižní Kolumbii jeho nepřátelé a sestřelili ho s koně. Ekvádor na jeho počest pojmenoval svou měnu, letiště v Quitu a nesčetné ulice a náměstí. Vedle Sucreho spočinul také konzervativní prezident Gabriel García Moreno, na kterého jeho nepřátelé ušili boudu, a když vyšel z prezidentského paláce, atentátník ho postřelil a pro jistotu i posekal mačetou. Osobní stráž ho stačila přenést do katedrály, kde skonal. Vedoucí celého komplotu liberál Eloy Álfaro se poté stal prezidentem a o necelých čtyřicet let později i on skončil rukou vraha.
Severní stranu Plaza de la Independencia zaujímá prezidentský palác. Je to nízká jednopatrová hezká budova se sloupořadím a strážemi oděnými do uniforem z doby válek za nezávislost. Uprostřed pěkně upraveného náměstí se tyčí sloup - pomník hrdinům nezávislosti. Hlavní dominantou náměstí Santo Domingo je kostel s klášterem zasvěceným tomuto patronovi, svatému Dominikovi. Před klášterem stojí socha maršála Sucreho a dívá se směrem na blízké úbočí sopky Pichincha, kde 24. května 1822 zvítězil v bitvě, která rozhodla o ekvádorské nezávislosti.
Toto náměstí je ze všech tří nejrušnější, protože právě jím projíždějí v pravidelném taktu trolejbusy a procházejí davy lidí z blízkého autobusového nádraží. Náměstí svatého Františka se mírně svažuje směrem k východu. Na jeho vyšší západní straně se tyčí mohutný komplex kostela a kláštera zasvěcený asketovi z Assisi. Tento kostel začali Španělé stavět jako první v celém městě a s jeho dokončením nikterak nespěchali. Náklady na stavbu nakonec dosáhly takové výše, že to začalo znepokojovat i samotného krále, který jednoho dne upřeně hleděl z oken paláce Escorial západním směrem, a když se dvořané osmělili zeptat, kam že se to Jeho Veličenstvo dívá, odvětil jim: „Snažím se zahlédnout věže kostela svatého Františka v Quitu. Za ty peníze, co stavba už stála by měly být vidět až odsud.“ Netřeba dodávat, že krále nestála stavba ani groš, protože veškeré náklady byly placeny z pokladů uloupených v Americe.
Ke stavbě kostela se váže i jiná neméně zajímavá pověst podobná některým českým bájím. Stavba kostela se neplánovaně protáhla a tak si jeho indiánský stavitel Cantuña pozval na pomoc ďábla. Uzavřel s ním smlouvu, podle které musel pekelník dokončit stavbu během jedné noci do prvního kohoutího zakokrhání výměnou za Cantuñovu duši. Ďábel si pozval na pomoc kolegy a dílo jim šlo pěkně od pařátů. Stavba se pomalu rýsovala proti noční obloze a Cantuñovi došlo, že jeho hříšná duše bude navždy zatracena. Padl na kolena a začal se vroucně modlit. Nebesa se nad ním slitovala a první kohout se probudil ve chvíli, kdy už rohatým zbývalo usadit poslední kvádr. Od těch dob se traduje, že k kostele chybí jeden kámen, ale nikdo neví kde. Možná proto, že vnitřní stěny kostela jsou obloženy polychromovanými a bohatě zlacenými dřevěnými deskami se spoustou soch.
V rohu náměstí se skromně schovává budova nikterak významná ani po stránce historické ani z hlediska architektonického. Jedná se o hodinový hotel Sucre, kde jsem přespal. Možná se někdo pohorší nad tím, že na těchto stránkách propaguji peleše hříchu, ale ujišťuji vás, že při cestách po Latinské Americe se cestovatel nevyhne občasnému noclehu v podobných podnicích. Hodinové hotely jsou velmi lukrativní a poměrně vytížená zařízení navštěvovaná jak páry nesezdanými, tak i manželskými toužícími po změně nebo trpícími doma nedostatkem soukromí.
V hotelu Sucre bylo těmto hostům vyhrazeno první a druhé patro a nás batůžkáře, stálé hosty, ubytovali v přístavbě na ploché střeše. Pokoje byly vybaveny velmi sparťansky a ve sprše tekla jen studená voda, ale celá ta sranda stála pouhých čtyřicet korun za noc. Nejen že jsem byl obklopen příjemnou společností cestovatelů z celého světa, ale také jsem měl z pokoje krásný výhled na náměstí a z terasy na Panecillo s bolestně se tvářící sochou Panny Marie. V Praze by mi na podobně situovaný hotel nestačil ani stonásobek této částky, nehledě na to, že by mi asi nedali k dispozici kuchyňku a jistě by tam nebyla taková zábava.
Ačkoliv Quito leží pouhých dvacet kilometrů na jih od rovníku, díky své nadmořské výšce v něm panuje mírné klima silně připomínající české aprílové počasí. Zlí jazykové tvrdí, že v Quitu se vystřídají čtyři roční období za jediný den. Ráno se vzduch pomalu prohřívá a vymrzlý cestovatel se lačně nastavuje jarnímu slunci. Kolem desáté hodiny teploty stoupnou a v dlouhém rukávu začíná být teplo, to přišlo léto. Vydrží tak do půl druhé odpolední, kdy se obloha zatáhne, začne pršet a teplota klesne. To odpovídá asi tak říjnu. A po setmění, které přichází pravidelně v šest a je rychlé, se vůkol rozhostí zima, před níž nelze utéci, poněvadž topení se ve zdejších domech nevyskytuje. Po první noci, kterou jsem projektal zimou pod tenkou dekou, jsem si přestal hrát na hrdinu a vytáhl z batohu teplý spacák.
Průchodnost ulic zhoršují stánkaři a prodejci všelijakého občerstvení. Někteří nabízejí ovoce, jiní nanuky, cukrovou vatu, čerstvé ovocné šťávy, ražniči nebo grilovaná hovězí střeva tripamyšky. Ta se připravují na malých přenosných grilech s žhnoucím dřevěným uhlím a zdaleka nechutnají tak hrozně, jak to zní. Ba naopak, dle mého názoru jsou delikatesou. Jejich jedinou nevýhodou je jistá gumovitost, proto je třeba řádně žvýkat.
Kousek od Quita leží rovník. Ekvádorci si z něj udělali turistickou atrakci, jíž hrdě pojmenovali Mitad del Mundo, tedy Střed světa. V osmnáctém století jej tam geografové přesně vyměřili a ve století dvacátém postavili pomník s muzeem, restaurace, obchůdky se suvenýry, malou býčí arénu a na dlažbu nakreslili dlouhou žlutou čáru. Trochu mi to připomínalo Disneyland, ale za pocit vtipně vyjádřený Cimrmany: „Jdu na sever, jdu na sever a už jdu na jih!“ to rozhodně stojí, ačkoliv v tomto případě spíš platí: „Stojím na severní a na jižní polokouli zároveň.“ Ani vstupné nebylo nikterak krvavé.
Quito nejen uspokojí, ale i nadchne každého návštěvníka. Proto by jej neměl vynechat nikdo, koho osud zavane do tohoto koutu modré planety.
 V říjnu 1999 se probudila sopka Guagua Pichincha tyčící se nad městem a obyvatelům dělala velké starosti. |
 |
 Pohled na rajský dvůr kostela San Francisco s klášterem, jeho založením byla započata výstavba koloniálního Quita. |
 Mitad del Mundo neboli Střed světa leží asi 20 kilometrů na sever od Quita. Žlutá čára procházející mezi našima nohama je rovník. Stojíme tedy jednou nohou na jižní a druhou na severní polokouli. |
 Pohled z věže novogotické katedrály na střechy starého města a vrch Panecillo v pozadí. |
 Plaza de la Independencia s pomníkem hrdinům bojů za nezávislost a prezidentským palácem v pozadí. |
 Pohled na náměstí svatého Františka z okna mého hotelového pokoje. Vzadu se pod provizorní střechou z plechu krčí právě opravovaný kostel Tovaryšstva Ježíšova, na jehož výzdobu prý Španělé spotřebovali sedm tun zlata. Vzhledem k tomu, že byl pro veřejnost uzavřen, nemohu potvrdit. |
 Pohlednice severní moderní čtvrti bank, hotelů a luxusních restaurací. Na obzoru se vypíná zatím klidná sopka Guagua Pichincha. |
 Podobizna zakladatele Quita Sebastiána de Benalcázar na dnes již neplatné desetisucrové bankovce. |
 Na bankovce je otec jihoamerické nezávislosti: Simón Bolívar. |
 Na bankovce je konzervativní prezident Gabriel García Moreno, který skončil rukou atentátníka. |
 Na bankovce je maršál Antonio José de Sucre, po němž se v Ekvádoru jmenuje kdeco. |
 Průčelí kostela San Francisco. Rohový dům vlevo je hodinový hotel Sucre. |
 Ulice Mamacuchara, v pozadí kostel svatého Dominika. |
 Ulice Flores s projíždějícím trolejbusem. V pozadí dole je vidět náměstí svatého Dominika a nahoře socha Panny Marie na vrchu Panecillo. |
