Shánění stanu
Trek jsme si rozvrhli na několik dní (i když se teoreticky dá urazit za jediný, velmi hektický den) a tak jsme s sebou museli mít stan.
Protože jsme během cestování po Peru a Bolívii přespávali v levných turistických hotelech a ubytovnách a stan jsme nevlastnili, využili jsme nabídky jedné místní cestovní kanceláře s přiléhavým názvem Bolivia Trek a stan si půjčili. Urputně jsme museli odolávat přemlouvání výřečného šéfa, který nám neustále vnucoval organizovaný výlet s dopravou až na místo, jídlem, průvodcem a snad i nosičem - ovšem za 100 - 115 dolarů na osobu!
Většinu věcí jsme si nechali v našem hotýlku Illampu u recepčního, který nám velmi ochotně nám poskytl místo ve svém prostorné kanceláři, a vyrazili shánět zásoby.
Přípravy na cestu
Oproti peruánským městům nám La Paz připadalo čistší, příjemnější i jaksi komfortnější. Rozhodně se zde lépe nakupovalo: na trhu jsme sehnali všechno, od čokolády a sardinek přes polévky Knorr až po luxusní pytlíčkové balení čaje z koky (Maté de Coca)! Ten jsme si oblíbili už pro jeho příjemnou chuť (kromě povzbuzujících účinku a zahánění únavy při chůzi ve velkých nadmořských výškách). Ještě k čerpací stanici pro benzin do našeho vařiče a byli jsme připraveni.
V cestovce jsme si vyzvedli stan (na zálohu 10 dolarů a pas) a vydali se k autobusu. Obsazený mikrobusek už čekal na rohu ulice, naštěstí jsme se do něj ještě vmáčkli a vyrazili na tříhodinovou cestu do vesnice Ventilla, začátku treku. Tam jsme si v místním krámku nakoupili zbylé potraviny - pomeranče, banány, housky a dvoulitrovku koly (kteroužto zátěž jsme pak během výstupu svorně proklínali).
První noc je za námi
Stezka začínala asi sto metrů nad vesnicí a strmě stoupala. Šli jsme po ní necelé dvě hodiny, téměř do sedmi, kdy se stmívalo, a pak si za mírného deštíčku rozdělali stan v poli. Po příjemné, nepříliš chladné noci (díky pozdnímu startu jsme nestačili vylézt příliš vysoko) jsme ještě před sedmou vstali, posnídali kokový čaj s piškotovými koláčky a vyrazili vzhůru směrem k dolu San Francisco.
Kordillery ukrývají zásoby zlata a stříbra
Bolívie je velmi bohatá na nerostné suroviny, proto se tu nachází bezpočet dolů - mnohdy už opuštěných -, především v hornatých oblastech Kordiller. Omezená těžba probíhala už v předkolumbovských dobách, obrovského rozmachu však zaznamenala po příchodu Španelů v polovině 16. století. Ty zajímalo především zlato a stříbro.
|
Zlato zde dobývají ještě dnes, od velkých důlních společností až po prospektory a rýžovače. Jedním ze smutných následků jsou rtutí znečištěné vodní toky v širokém okolí. |
Důl v Potosí, jižně od La Paz, obsahoval jedno z nejbohatších ložisek stříbra na světě (k jehož dobývání Španelé používali otrocké práce jak místních, tak i za tím úcelem dovezených Indiánů). Oblast Yungas, do níž jsme směřovali, naopak proslula zlatými nalezišti.
Minuli jsme vesnici (kolem nás spěchaly ovce a děti s plecháčky v rukou, směřující do školy) a po třech hodinách došli k rozcestí. Těsně před ním nás v terénním autě předjel šéf Bolivia Treku, ale ani nezamával - zřejmě nelibě nesl, že jsme nejeli s ním.
Na incké stezce
Po další hodině chůze se z vozové cesty konečně oddělila incká stezka - Camino Precolombino -, která začala velmi strmě stoupat po úbocí horského masivu. Tam někde vysoko nad námi leželo kýžené sedlo, jež nás mělo propustil hradbou pohoří Cordillera Real. To se pak postupně svažuje do údolí Yungas, jež se přes další hřebeny táhnou dál na východ do džungle.
Supěli jsme námahou, stan těžkl na zádech. Zdánlivě bez většího úsilí nás předešlo několik dvojic, hovořících německy (později se ukázalo, že členové jedné velké skupiny Rakušanů). Téměř z povinnosti jsme zuřivě žvýkali listy koky, ale kromě znecitlivělých dásní jsme výrazný účinek nezaznamenali.
Jak žvýkat koku a co to s vámi udělá
Žvýkání koky je v Andách tradicí, jež rovněž sahá hluboko do předkolumbovských časů. Správný postup je takový, že se do úst vkládají listy jeden po druhém, řádně promísí se slinami a přidají k rostoucí mase, uložené v dásni (velmi výrazně si přitom připadáte jako kráva).
|
Povzbuzující účinky koky se bohužel vždy projeví až po značném, obvykle několikahodinovém časovém intervalu, což je poněkud matoucí, než si člověk zvykne na správné načasování. Rozhodně se dřív dostaví jiný, výraznější efekt, jímž je koprnění až znecitlivění dásně. |
To ovšem není všechno. Velmi důležité je přidání zásadité látky, obvykle jedlé sody (Indiáni údajne používají popel z kakaových slupek), jejímž působením se teprve uvolní alkaloidy, obsažené v listech.
Výsledný stav, takzvaná cocada, je tudíž směsicí anestezie a euforie (čímž se v podstatě podobá pocitu po úspešně absolvovaném zubařském zákroku - než vám zub přijde zase k sobě). Je tudíž zřejmé, a zároveň bych rád zdůraznil, že se naprosto liší od účinku kokainu (kdyby snad někdo chtěl srovnávat tuto drogu se zcela neškodnými listy koky, které pokud jde o působení nemají s kokainem nic společného).
Konečně u Kamenné svatyně!
Kolem druhé odpoledne jsme konečně dorazili k vytouženému sedlu Apacheta (název znamená Kamenná svatyně - která tam skutečně byla) ve výšce 4650 metrů. Nad námi na skále se tyčil velký kříž, ztrácející se v mlze. Ta se vznášela i všude kolem nás, takže jsme spíš tušili než viděli šestitisícový štít hory Nevado Mururata vpravo vpředu a strmě spadající údolí pod námi.
Hned za sedlem jsme objevili vchod do důlní šachty, kde jsme v závětří pojedli rybičky v konzervě, přičemž jsme velmi rychle vychládali, až jsme začali pěkně klepat kosu. Navlékli jsme se úplně do všeho, co jsme měli a jali se radostně sestupovat.
Roztrhanou mlhou jsme zahlédli dva kondory, pak jsme prošli kolem krásného jezírka k dalšímu sedlu a odtud začal pravý sestup po zachovalých stupních incké stezky.
Pokračování Putování po incké stezce - Takesí Trial II. - najdete ZDE.
 Sedlo Apacheta ve výšce 4650 m.n.m. |
 Při putování po Takesí Trial jsme vysoko v horách viděli ovce a alpaky |
