Ráno všechny nemile překvapil déšť. Chvílemi přecházel ve slabounké mrholení a tak to vydrželo celé dopoledne, zatímco jsme pochodavali. Hned po startu jsme po krátkém stoupání přišli do malé vesničky. Maličké přístřešky z bláta a klacků byli obydlími sice moc moc nuznými, přesto bylo možné ve dvou nebo třech z nich dostat Coca colu nebo zubní pastu. Ovšem za kosmickou cenu. Zisk z tohoto obchodu ovšem určitě mezi místní lidi nešel.
Na cestě jsou nyní spolu s česku výpravou tři další expedice a jedna mezinárodní skupina trekkařů.
Po sedmi hodinách celkem dost ostrého pochodu podél řeky Braldo jsme dorazili do campu Jola. Je ve výšce 3100 metrů a na rozdíl od nepálských campů, je překvapivě čistý. "Campy tu uklízejí a dokonce jsou tu stálé a čisté!!! záchody. A nejen to. Loni jsme těsně před Jolou museli přelézt dvousetmetrovou skálu a dnes jsme prošli po úbočí strmé skály - Pákistánci tu kvůli trekařům a expedicím dynamitem vystříleli ve skále cestu," kroutil potěšeně hlavou vedoucí týmu Zdeněk Hrubý.
Drobným nedostatkem sobotní etapy tak bylo výrazné opoždění nosiče, který nesl tyčky k jídelnímu a kuchyňskému stanu. A tak horolezci seděli dvě hodiny na kamenech pod deštníky a čekali na jednoho ze čtyřiceti porterů. Po prvním dni pochodu jsou všichni ve vynikající kondici a v dobré náladě. (I mě, když to píši to zní jako hloupá fráze, ale opravdu to tak je. Uvidíme dál. Držte palce.)
Konečně sami
Kdo by čekal, že se celá výprava vydala na pochod jako jeden muž a šlapala soudržně až do cíle, mýlí se. Po jednom se všichni trousili po stezce. Nesvědčí to ale rozhodně o tom, že by se všichni ve výpravě navzájem pohádali a nemluvili spolu. Bylo to naopak tím, že od srazu na letišti v Ruzyni až po příjezd do campu v Askole byli všichni pořád spolu. V hotelu, v autobuse, u snídaní i večeří... Teď konečně mohl každý sám vyšlápnout. Chvíli mlčet a koukat po okolních kopcích a poslouchat hučení řeky.
Přibližování styčného důstojníka
Jedenatřicetiletý Chalid je sice vyslancem pákistánské vlády do středu českého týmu - aby nedělal v horách neplechu - ale také člověkem, který s námi bude skoro dva měsíce bydlet, chodit i jíst. A s tím vědomím se horolezci, ale i Chalid sám, moc snaží o vzájemné porozumění. Snaží se!
Tak například v sobotu, když přisedl ke stolu mezi nás ke snídani, okoukl, jak ty vajíčka vlastně všichni kolem dlabou. Vidličkou! (Pákistánský zvyk je jíst rukama.) Chalid tedy uchopil vidličku do levačky, pravačkou ukroutil kousek placky a po místním zvyku - rukou - odžďoubl na placku kousek volského oka z nerezového talíře a strčil do pusy. A tak to dělal furt. Ale vidličku měl!
 |
