Přestože se na Island jezdí především za úchvatnými přírodními krásami, jako jsou mohutné vodopády, horké gejzíry či ledovce, ostrov je nesmírně zajímavý také z kulinářského hlediska, protože tamní gastronomické dědictví je ve srovnání s kontinentální Evropou značně odlišné a mnohé islandské pochoutky nikde jinde na světě nenajdete a neochutnáte.
Tak si zavažme kolem krku ubrousek, nabrusme vidličky a nože a usedněme za stůl k pozoruhodné islandské hostině.
Jak pozřít žraloka
Největší specialitou Islandu je hákarl, fermentované žraločí maso, což je kulantní výraz pro proces, který probíhá následovně. Žralok bez hlavy a vnitřností je na pět měsíců zakopán do země, aby se maso zbavilo amoniaku, který je jedovatý.
Pak se žralok vykope, maso se nakrájí na proužky a suší na vzduchu. Teprve poté je připraveno ke konzumaci, tedy když se vám podaří překonat odpudivý zápach močoviny či čpavku, kterým je tato „pochoutka“ pověstná. Pokud si člověk zacpe nos, jde to zvládnout, přesto spousta gurmetů tvrdí, že hnusnější věc v životě nejedli.
Ryby se běžně sušily na vzduchu. Sušená treska je dodnes na Islandu oblíbeným pamlskem.
Hákarl se obvykle zapíjí brennivínem, což sice v překladu znamená pálené víno, ale jedná se o kmínku, destilát z brambor ochucený kmínem (populární nápoj má přezdívku černá smrt).
Vařená ovčí hlava
Také skopová hlava představuje značný „hardcore“. Přestože u nás pomalu stoupá obliba jehněčího masa, hlavně lahodných kotletek, skopové chutná i voní úplně jinak a hlava je tradičně nejvýraznější.
S jehněčím se setkáte téměř v každé restauraci.
Na Islandu se však dlouho jehněčí nejedlo, neboť ovce musela nejprve posloužit jako zdroj vlny, ze které se vyrábělo teplé oblečení a do hrnce se její maso dostalo až po několika letech. A to už mělo výraznou skopovou chuť. Vedle vařené hlavy, které stále patří pozice jednoho z národních jídel, se na Islandu připravovala také klobása z ovčích jater, loje a ovesné mouky či beraní varlata, která se vařila a poté nakládala do syrovátky.
Pstruh s chutí ovčího trusu
Dalším specifikem islandské kuchyně je uzení masa nad sušeným ovčím trusem. To mělo své důvody. Na Islandu chyběly stromy a dřeva byl obrovský nedostatek, v domech se obvykle netopilo a k vaření či k uzení často sloužil jen ovčí trus.
Dodnes je možné, třeba v oblasti jezera Mývatn, ochutnat pstruhy uzené na ovčím truse, v jejichž chuti je způsob uzení jasně znát. Podobným způsobem se udilo také skopové maso a další ryby. Island byl po staletí velmi chudou zemí, lidé měli obvykle jen jednu misku, ze které jedli všechno jídlo, navíc se nejedlo u stolu, ale každý jedl v sedě na své posteli, kde během dne v zimních měsících také pracoval.
Z pohlednice na talíř
Ale zpátky ke gastronomickým specialitám. Velmi oblíbenou delikatesu představují papuchalkové, malí, jen půl kilogramu těžcí vodní ptáci s krásnou hlavičkou a barevným zobákem.
Island je díky své uhrančivé krajině mimořádně oblíbenou turistickou destinací. Na poznávání národní kuchyně však musíte mít silnou náturu.
Ochránci zvířat však v posledních letech bojují za zákaz jejich lovu, neboť populace papuchalků se na konci prvního desetiletí propadla na historicky nejnižší úroveň. Ročně se na Islandu uloví kolem 50 až 100 tisíc papuchalků, kteří se připravují grilovaní nebo uzení. Současně jsou však papuchalkové symbolem ostrova a najdete je na mnoha reklamních fotografiích.
Steak z velryby
Dalším kontroverzním gastronomickým tématem je lovení a konzumace velryb, celosvětově zakázaná, na Islandu však stále platná a tolerovaná (vedle Islandu loví velryby také Norsko a Japonsko). Steak z velryby je na Islandu velmi populárním, rozšířeným a poměrně levným jídlem, neboť v restauraci za něj zaplatíte zhruba 300 až 400 českých korun, což v porovnání s dalšími cenami není moc.
Výlety za velrybami jsou oblíbenou turistickou atrakcí. Islanďané však velké kytovce nejen pozorují, ale také loví a konzumují.
A takto vypadá velrybí steak připravený z masa Plejtváka malého. Cena steaku se pohybuje kolem 400 korun.
Ve vodách kolem Islandu se většinou loví plejtvák malý, jehož červené a a šťavnaté maso je chuťově mnohem jemnější než třeba hovězí. Tato specialita rozhodně stojí za ochutnání.
Nízkotučné pivo
Zajímavou kuriozitou jsou „nízkotučná“ respektive málo alkoholická piva s obsahem pouhých dvou procent alkoholu, která se běžně prodávají v obchodech a supermarketech. Naopak klasická piva typově naší desítky či dvanáctky se společně s ostatním alkoholem prodávají ve speciálních obchodech s licencí, kterých je relativně málo a mají omezenou prodejní dobu.
V 19. století byl Island velmi chudou zemí a jeho obyvatelé dokonce nejedli u stolu, ale ve své posteli, kde také přes zimu v sedě pracovali.
Jenom připomeňme, že prodej a konzumace běžného piva byl na Islandu nelegální až do roku 1989 (na rozdíl od tvrdého alkoholu či vína). A ještě jedna drobnost. Rozšířenou chuťovkou, která se jí k pivu nebo se třeba „zobe“ u televize, je sušená treska, kterou místní konzumují na místo kreker či brambůrků.
