O půlnoci jsem vyrazil ze stanu. Po deseti minutách jsem se ale vrátil zpět. Vítr je tak silný, že se neudržím na nohách. Zima je strašná. Věděl jsem, že v takovém stavu bych přeži venku jen pár hodin.
Ve čtyři ráno jsem vyrazil znovu. Krizi jsem překonal. Ale dlouho jsem se neradoval. Zdálo se mi, že jdu celkem správně, ale kašel se zhoršoval. Nedovedl jsem si představit, že v tomhle stavu zvládnu takovou fyzickou námahu.
Vzdát se? To nejde!
V poledne jsem jsem se už dostal do výšky 7900 metrů. Byl jsem na konci sil. Vsadil jsem na jednu kartu.
Shodil jsem batoh a doufal, že posledních 400 metrů do třetího výškového tábora zvládnu. Žene mě mužská ješitnost, to není přeci možné, že 8000 m.n.m. nezdolám.
V úseku mezi 8100 až 8200 metry už vím, že tady jde skutečně o život. Nepřál bych to zažít nikomu. Věděl jsem, že tohle si musím prožít sám, nikdo mi nepomůže. Ve výši 8200 metrů jsem naposledy zakopal železa do sněhu. Pravou rukou jsem nahmatal chyt nad hlavou a věděl, že je po všem.
Je to k vzteku
Byl jsem ve 100 výškových metrech od třetího výškového tábora, ale já věděl, že do něj nedolezu. Musel jsem totoiž myslet taky na cestu dolů.
Od prvního výškového tábora mě dělí 1200 metrů. Začal jsem setup. Batoh jsem našel. Ještě jsem uplácal malého sněhuláka pro štěstí a ozdobil ho vším, co jsem našel po kapsách. Je pěkný. Loučím se tak s horou. Je to k vzteku.
Do základního tábora jsem dorazil jen tak tak. Byl jsem kriticky dehydrovaný. Stan jsem měl vedle Francouzů, kteří mně řekli, že s jejich kolegy leze na vrchol zřejmě i Míra Caban. Půjčujeme si dalekohled a za chvíli vidíme, že Míra na Everest dorazil.
