To nejlepší z lidského umu. Proč stavíme přehrady a jaké to má následky

Stoupají nad hladinu, jsou to katedrály řek, vrcholy lidského inženýrství. Přehrady krotí divoké toky, chrání před povodněmi i suchem, ale také v nich mizí města a příroda. Redaktor magazínu Víkend DNES vám přiblíží osudy nejzajímavějších přehrad světa. Začneme pochopitelně u vltavské kaskády.

Král Orlík. Přehrada se začala napouštět už v roce 1960, oficiálně byla uvedena do provozu v prosinci 1961. Poslední ze čtyř turbín se rozběhla v dubnu 1962.

Peřeje hučely, voda divoce a nespoutaně přeskakovala kameny. Údolí Vltavy bylo vyhledávaným rekreačním místem oddechu od městských starostí. Vysoko nad hladinou se tyčily hrady Zvíkov a Orlík. Už jen málo pamětníků si ten pohled dovede vybavit. A už vůbec nikdo si nepředstaví varovné výstřely děl, které duněly nad Prahou ve čtyři hodiny ráno 3. září roku 1890. Ne, neútočilo cizí vojsko. Na hlavní město se valila velká voda. Nepřítel, kterého nešlo zbraněmi zastavit.

Ještě před svítáním zemřely desítky lidí, proud a trosky strhly tři oblouky Karlova mostu. Zničeno bylo na čtyři tisíce domů, vyplavena třetina tehdejší rozlohy metropole. Špatně to dopadlo i jinde, roztrhla se hráz rybníku Svět.

Tajemství přehrad

Jen málokteré dílo lidských rukou v nás vyvolává takový úžas jako právě přehrada. Kdo ji vyprojektoval, jak je hluboká, co se ukrývá v nitru hráze, zkrátka jaká jsou její tajemství? Se seriálem iDNES.cz Tajemství přehrad odhalujeme záhady nejdůležitějších přehrad v Česku.

To všechno je pryč. Historie. Pohledy od řeky i povodně, které se nedají ani zmírnit. Díky vltavské kaskádě, díky Orlíku, jehož stavba začala před sedmdesáti lety 4. ledna 1955 Písní práce na rtech téměř dvou tisícovek dělníků.

Nedokázali jsme naše toky zcela ochočit, ale jistě alespoň zkrotit. K přehradám vzhlížíme především během povodní, ale slouží nám každý den. Zaplatili jsme za to svou cenu, nenávratné změny přírody i pohnuté osudy vystěhovaných.

Král Orlík

V objemu zadržené vody v Česku nemá Orlík konkurenci.

Mnozí dělníci tu stavbu nenáviděli. Budovali hrob vlastních domů. Ale co mohli dělat? Hráz nádrže Orlík byla reklamou na socialistický režim Československa. Po Slapech a Lipnu vrcholným dílem přehradního inženýrství a zásadním stupněm vltavské kaskády.

Z obyčejné vísky Solenice se najednou stalo centrum všeho dění. Vyrostlo sídliště pro dělníky, jeho pokoje o velikosti 4,2 krát 4,2 metru byly všechny rychle obydleny po čtyřech nájemnících. Nevešly se jim do nich ani skříně, ty zůstaly na chodbách, stejně jako toalety, sprchy a kuchyňky.

Poslední voraři na střední Vltavě se blíží k rozestavěné hrázi VD Orlík.

Povlečení se měnilo jednou za čtrnáct dní, pravidelně probíhala dezinfekce všech prostor zabraňující šíření pandemií. Pro téměř dvě tisícovky na směny fungujících pracovníků vyrostlo kino, pro jejich děti mateřská i základní škola.

Otevřela se dřevěná jídelna pro 600 strávníků. Měla nevalnou pověst a první vedoucí Jan Neruda byl brzy odsouzen na šest let vězení za kupčení s masem. Plno bylo v restauracích a hospodách, kde se náročná práce zapomínala v půllitrech piva.

Tajemství přehrad: Orlík má spousty funkcí, při povodních nezklamal

První rok nefungovalo téměř nic. Vše se topilo ve všudypřítomném bahně, byl nedostatek pitné vody i zmíněného jídla. „Vývoj v naší republice je tak prudký, že věci tak brzy zastarávají,“ postěžoval si uznávaný ředitel stavby inženýr Alois Kraus.

Byl tím, kdo dokázal problémy řešit. Překonávat. Nastavil logistiku, rozdělil role a v roce 1960 předával hotové dílo se slovy: „Přehrada Orlík je připravena zadržet tok Vltavy.“ O dvanáct měsíců dříve, než se plánovalo, s vyznamenáním na prsou.

Tajemství přehrad

Sledovat další díly na iDNES.tv

Žádná jiná česká hráz nezadržuje takový objem vody, stejně jako každá jiná se i tato potýkala s kontroverzemi. Padlo čtrnáct zbořených mlýnů a více než šest stovek dalších budov v obcích na břehu, jejich obyvatelé byli vytrženi ze svých rodových kořenů.

Přípravné práce také zahrnovaly zajištění dvou historických památek, zámku Orlík a hradu Zvíkov. Románský kostel sv. Bartoloměje byl dokonce rozebrán a ze zaniklé Červené nad Vltavou přenesen o šest desítek výškových metrů nad řeku.

Záplavy, pitná voda i energie

Každá hráz znamená oběť. Vždycky něco zmizí pod hladinou. I proto se kaskáda stavěla až za režimu, který se nemusel ptát na názor svých občanů. Plány na přehrady existovaly už dříve, jakkoliv jejich hlavním účelem měla být lepší splavnost řeky pro lodní dopravu. Vždycky se někdo postavil proti. Dnes bychom bez nich fungovali stěží.

Nejviditelnějším úkolem nádrží je regulace toků při hrozících povodních, ale už dávno mají vliv na náš každodenní život bez ohledu na rozmary počasí. Zásobují naše vodovody, je díky nim dostatek kapaliny na chlazení jaderných reaktorů Temelína a Dukovan, z vodních elektráren získáváme nezanedbatelnou porci elektrické energie.

Stovky lidí přišly 7. listopadu 1954 na slavnostní zahájení provozu slapské přehrady.

Kaskáda také mimoděk způsobila, že v Praze už Vltava nezamrzá, její teplota v zimě v létě kolísá jen málo. Bývá studená na koupání, příliš teplá na bruslení. A v korytě je vody většinou tak akorát, aby neolizovala náplavky a zároveň odnášela odpadní vody z města ven.

Ministerstvo zemědělství má v současné době vytipovaných dalších 65 potenciálních míst k budování přehrad, zadržování životně důležité vody. Zda a kdy budou některé z nich realizovány, je znovu podmíněno ochotou obětovat jim něčí obydlí i přírodní ekosystémy.

Zajímají vás osudy unikátních hrází z celého svět? Na následujících stránkách si představíme sedm přehrad se silným příběhem.