Pověst o rytířích, kteří spí v nějaké hoře a v krutých časech zachrání svůj národ, mají v mnoha zemích celého světa. Ilustrační snímek
Je někdo doma? Ťukám ukazováčkem. Klepu klackem. Buším špičkou trekové hole. Nic. Bodejť by se někdo ozval, uvnitř totiž žádná jeskyně být nemůže: Blaník je z žuloruly, v té se jeskyně netvoří. Kde není jeskyně, logicky nejsou ani spící rytíři. Ale – vadí nám to?
Blaník je nenápadný, oblý a úplně obyčejný kopec, jehož jméno však zná snad každý, od dětí po kmety. Všichni také VÍME, že uvnitř spí rytíři, ať si říká, kdo chce co chce. Blanickou historku milujeme, opakujeme do omrzení, s pověstí na rtech se drápeme malebným bukovým lesem vzhůru na kopec a žertujeme přitom, že svým dupáním a supěním rytíře probudíme a bude malér. Protože momentálně přece není až tak zle a rozhodně už bylo hůř.
Pavučina pověstí
Kolem Blaníku je spředena řada legend a mají různou podobu. Některé jsou roztomilé a mírumilovné. Třeba ta o děvčeti, které hledalo ztracenou ovci. Jiné i s ponaučením, jako ta o dívce žnoucí trávu na svahu, kterou rytíř ve zbroji požádal o pomoc při úklidu stájí, a když odcházela, nasypal jí zametené smetí do zástěry. Což ji pochopitelně rozezlilo a hned ho venku vysypala – aby doma z uvízlých snítek zjistila, že se smetí proměnilo ve zlato. Marně chvátala zpátky, vstup do hory ani zlato nenašla.
Blaník z dálky
To kovář, který byl pozván dovnitř naostřit meče, si vedl lépe: jeho odměnou byly mouka a chleba, jež mu podal sám svatý Václav. Doma zjistil, že ani jednoho neubývá, a mohl nakrmit nejen rodinu, ale i široké okolí. Další pověst vypráví o vozkovi. Všichni tito obyčejní lidé se dostali do hory, prokázali laskavost, byli odměněni a následně vyprávěli o spící ozbrojené záchranné jednotce.
Blaničtí rytíři jsou s námi už hromadu let, od počátku 15. století, kdy byl bájný Blaník několikrát použit v rámci církevních půtek. Tehdy vzniklo i krvavé proroctví, jež se stalo prapočátkem všech blanických legend: mluví o bitvě tak drsné, že se při ní nedaleký rybník naplní krví, načež z Blaníku vyjede vojsko, které nepřátele vyžene z Čech.
Zajímavý pohled na Velký Blaník z hrany Křížovského lomu
Pověsti se šíří, ale pak musí přijít někdo, kdo jim dá punc a zaštítí je svým jménem. U nás to byl Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých. I Jirásek je krvavý: z Blaníku vyjede vojsko v čele se svatým Václavem na bílém koni, poženou nepřátele a krev poteče od Strahova až ke Karlovu mostu.
Jirásek nebyl jediný, Blaník byl velkým tématem v době národního sebeuvědomování v 19. století a mnozí velcí básníci i výtvarní umělci se mu ve své tvorbě věnovali, včetně např. Boženy Němcové, J. V. Sládka, Jaroslava Vrchlického, Svatopluka Čecha či malířů Mikoláše Alše a Antonína Slavíčka, sochaře Václava Levého nebo Leoše Janáčka a mnoha dalších. Poslední ze symfonických básní cyklu Má vlast Bedřicha Smetany se jmenuje Blaník. Blanické rytíře najdete dokonce i ve výzdobě Chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
