Swakopmund, málo vhodný jako přístav, místo lodí láká turisty. Koupat se však nemohou, vždyť voda je příliš studená, mátlo mě při pohledu na zimomřivé postavičky ve svetrech. Inu, právě proto: domorodec, pečen sluncem jak je rok dlouhý, sem jede za opakem, radovat se z kontrastu. Oáza, enkláva se studeným oceánem na jedné a horkou pouští na druhé straně. A až sem politické nepříjemnosti ve střední Evropě zavály našince. Josef Koníček, tehdy čtyřicátník zdobený krásným vodorovným knírem předprvoválečného typu, je vlastně Zimbabwan, dříve zaměstnanec u Air Rhodesia.
Nyní se věnuje ušlechtilému kamení, nakoupil lexikony, pustil se do soukromého podnikání. Kde se mám pustit do pátrání po drahokamech? Znalec doporučil začít s inspekcí nejbližšího příkopu. Ve Swakopmundu, bez přístavu či továren, hlavním chlebodárcem byl Brity vlastněný gigant Rossing, největší naleziště uranu s největší jámou tohoto druhu na světě. Obrovité nákladní vozy z více než stometrové hloubky vyvezou milion tun materiálu za týden, pracuje se 24 hodin denně. Mezi třemi tisíci zaměstnanci jsou Češi v rolích úřednických, údržbářských a kuchařských. Ke chlebodárci však musí dojíždět do vnitrozemí směrem, odkud my jsme přijeli. Přepravu do vzdálenosti 70 kilometrů obstarává podnikový autobus.
Tamtéž dojíždí mladá vdova, jejíž manžel nedávno zahynul při dopravní nehodě. Svěřila se s touhou po návratu do vlasti a s rychlým vyléčením této touhy. Napsala do Zambie, kde tehdy bylo nejbližší velvyslanectví ČSSR, že by se ráda vrátila. Z Lusaky obdržela odpověď tak nepříjemnou a málo gramotnou, že před očima měla důkaz černé na bílém, co to znamená normalizace. To raději poušť a dojíždění za uranem. Krátce před cestou do Afriky jsem v Rakousku zajel do uprchlického střediska Traiskirchen Při odchodu jsem u budovy číslo pět potkal pěknou blondýnku. Přijela z Brna a míří k tetě - do Walvis Bay, do končiny, o níž neměla vůbec žádnou představu. Dala mi adresu a já slíbil, že tetu případně navštívím. Ze Swakopmundu se tam jede podél tzv. Skeleton Coast - Pobřeží koster, pohřebišti zčásti trvale trčivších tuctů lodí vyvržených zrádným oceánem. Cesta podél pořádných písečných dun. Duna číslo sedm je prý ta největší a nejvyšší na světě - inu hora. Za žlutou záplavou se konečně objevil kýžený přístav Walvis Bay, kdysi největší, ale nyní již zdaleka neprosperující zásluhou bojkotu OSN. Z deseti rybárenských továren nevalně přežívaly už jen tři. Deset tisíc lidí se už odstěhovalo. Pusto, prázdno. V docích místo chvatu a vzruchu se jen občas pohnul člověk podél nečinných skladišť. V hezky česky zařízené vilce strýc a teta potvrdili smutný stav věcí. V dopisech se snaží tlumit záměr neteře. I oni musí dojíždět za prací do uranového superkombinátu Rossing. Tisíc kilometrů týden co týden. Pouštní písek u oceánu jistěže je pěkná podívaná pro novice, ale brzo se okouká. "Ježiš, sníh, to musí být ale krása!" zavzdychali bývalí Pražáci.
 Swakopmund, namibijský přístav. |
