Celou oblast můžeme prozkoumat během víkendu na kole nebo pěšky a zkrátka nepřijdou ani motorizovaní turisté, kteří se mohou vydat na ta nejzajímavější místa.
První bigos
Pokud bychom se rozhodli pro dvoudenní přejezd na kole po polské straně Krkonoš, díky nedávno otevřenému hraničnímu přechodu se k našim severním sousedům můžeme dostat hned na několika místech, aniž bychom museli využívat starých pašeráckých stezek. Kousek od obce Jizerka, nejvýše položené osady Jizerských hor, (861 m) sjedeme k údolí Jizery, kde leží hraniční přechod Jizerka – Orle.
V hlubokých lesích na soutoku potoka Jizerka s Jizerou se dnes nachází nová lávka; dříve tu ale dokonce stával betonový most a hraniční ruch tu pravděpodobně panoval již od 17. století. Za mostem zahneme vlevo a proti proudu řeky dojedeme po široké lesní cestě za několik minut na mýtinu s několika domy. Ten nejzajímavější z nich v sobě ukrývá restauraci a malé muzeum barevného skla, které se tady, v osadě Orle, v minulých staletích vyrábělo.
Pan Stanisław Kornafel před deseti lety zrekonstruoval polorozpadlou budovu a dnes tu poutníkům nabízí občerstvení i úkryt před špatným počasím. Tady si poprvé můžeme dát polské národní jídlo bigos, který se nejlépe dá asi připodobnit husté zelňačce s masem. Čechy má pan Stanislaw rád a podle jeho slov jsme už před otevřením přechodu tvořili přes polovinu všech jeho hostů.
Turistický přechod Jizerka
K nejvyššímu vodopádu polských Krkonoš
Náš krátký „výpad“ do Jizerských hor ale rychle končí, neboť lesní asfaltová cesta vedoucí od osady Orle po několika kilometrech ústí na hlavní silnici mezi Harrachovem a polským městem Szklarska Poreba. Sedlo oddělující zaoblené Jizerky od mnohem vyšších Krkonoš opustíme po hlavní silnici a pokračujeme po ní asi 4 kilometry směrem k horskému středisku Szklarska Poreba.
Jedeme opatrně, abychom nepřehlédli odbočku k vodopádům Kamienczyk. Cyklisty i pěší dovede k vodopádu lesní cesta, automobiloví turisté to od parkoviště mají asi 2 km pěšky a svézt se dokonce můžete i na povoze taženém koňmi.
U vodopádu najdeme turistickou chatu s bufetem a v sezoně i relativně luxusní restauraci „Koliba“.
Ač Kamienczyk nedosahuje ani zdaleka rekordních výšek stometrových vodopádů na naší straně, voda se tu z výšky 27 metrů řítí ve třech fotogenických kaskádách do hluboké skalní štěrbiny široké pouze 3 až 5 metrů. V prostředním stupni vodopádu se za proudem vody ukrývá jeskyně (Zlota Jama), která byla v minulosti uměle rozšířená hledači ušlechtilých kamenů.
Za vstup přímo k vodopádu uhradíte mírný poplatek a jako povinnou výbavu dostanete i plastovou helmu. Jejich bezpečnostní význam ovšem na železném chodníčku ukotveném ve skále zůstává záhadou a asi je tu spíše používají jako regulaci počtu lidí, kteří se v jednu chvíli k vodopádům vydají.
Sněžka z druhé strany
Vracíme se po stejné cestě na hlavní silnici a sjíždíme do Szklarske Poreby, jednoho ze dvou polských krkonošských středisek (tím druhým je Karpacz, vzdálený necelých 20 km na východ). Když jsem se místních ptal, které z nich je tím hlavním turistickým centrem, odpovědi se různily podle toho, kde jsem se zrovna nacházel. Asi tu panuje rivalita, jakou známe od nás mezi „Pardubičáky“ a „Hradečáky.“
Městečko Szklarska Poreba žije dnes především z cestovního ruchu a jeho slavnou sklářskou minulost připomíná už jenom jeho jméno. Zdejší lyžařské středisko je co do rozsahu největší na polské straně Krkonoš a jedna z lanovek jezdí i v létě na vrchol Szrenica, ležící nedaleko naší Vosecké boudy.
Cykloturistická trasa ER-2 vede z centra města na východ po úbočí krkonošských svahů směrem na Karpacz. Krkonoše však na polské straně vypadají úplně jinak než u nás – spadají prudce dolů a téměř ihned přecházejí v nudnou placatou krajinu, která pokračuje stovky kilometrů až k Baltskému moři. Teprve teď můžeme ocenit naše Krkonoše plné postranních hřebenů a údolí, které přecházejí v široký pás podhůří.
Ale v něčem nás přeci jenom Poláci předstihli – díky severní orientaci svahů tu najdeme mnohem více ledovcových karů a jezer. Sněžné jámy (v polštině Sniezne Kotly) leží sice nedaleko cyklotrasy, ale velké převýšení nás asi od jejich návštěvy odradí. Koneckonců, mnohem lépe dostupnější doliny Malého a Velkého Rybníka (Maly a Wielki Staw) můžeme navštívit následující den.
Pokračujeme tedy po lesních cestách, a pokud se zajímáme o literaturu, můžeme zhruba na polovině cesty mezi oběma horskými středisky sjet z trasy k domu, v němž bydlel význačný německý poeta Gerhard Hauptmann (1862–1946), nositel Nobelovy ceny za literaturu z r. 1912.
Cyklotrasa poté projede podhorskými vesnicemi Przesieka a Borowice, kde najdeme mnoho možností levného ubytování – v nedalekém Karpaczi budou totiž ceny o poznání vyšší.
Jizera poblíž Jizerky
Norský unikát s čínským názvem
Ráno se cyklotrasa opět zanoří do lesa a vystoupá do Karpacze, přímo k nejvýznamnější památce kraje, dřevěnému kostelíku Wang. Nemusíte se ale bát, že jej tu postavili Číňané, jak by jeho název napovídal – kostel byl postaven na konci 12. století v norském městečku Vang a do Polska byl přenesen v 19. století.
Tento dřevěný architektonický unikát měl ale původně skončit neslavně – to když roku 1841 obyvatelé rybářské vesnice Vang usoudili, že si postaví větší a výstavnější kostel zděný. Aby získali peníze na novostavbu, rozhodli se starý kostel prodat jako dřevo na otop. Shodou okolností se na dražbě objevil norský malíř J. C. C. Dahl, profesor Akademie výtvarných umění v Drážďanech, který zařídil přesun kostela na vorech do Legnice a odtud již na vozech přes Jelení Goru do Karpacze.
Kostel je v širokém okolí turistickou atrakcí č. 1, ale i přes davy turistů stojí za to si jej prohlédnout alespoň zvenčí. Nejcennějšími díly svatostánku jsou vyřezávané původní portály a sloupové hlavice. Fenomenální výzdoba střechy nebyla vyřezána z norského dřeva, ale byla zhotovena až na místě podle původní předlohy.
Kolem uranových dolů na Pomezní Boudy
Pokud máme dost sil, můžeme si od kostela zajet k ledovcovým jezerům Maly a Wielki Staw s 60 metrů vysokou morénovou hrází. Z Karpacze pokračujeme po cyklotrase ER-2, jež míjí poslední polskou vesnici Kowary, než definitivně začíná stoupat k hraničnímu přechodu u Pomezních Bud.
Poslední zajímavostí na polské straně jsou opuštěné uranové doly, které najdeme u hotelu Jelenia Struga. Během hodinové prohlídky nejenom že si prohlédnete sbírky minerálů a průvodce vám změří radioaktivitu, ale také ochutnáte léčivou vodu „potencialku,“ jež vám dozajista pomůže v posledním stoupání k hranici. A za ní už to známe...
Podzemní štoly u Kowar
Může se hoditNa kole i se zastávkami u zajímavých míst počítejte s jedním velmi dlouhým dnem, spíše ale na cestě strávíte dny dva. Většina trasy vede po cyklostezkách nebo po málo frekventovaných silnicích. Trasu lze také absolvovat pohodlně autem – nejvhodnější přístup je z Harrachova, z opačné strany od Pomezních Bud. Ubytování Peníze |
