Já jsem původně vyučený knihkupec. Asi by bylo načase začít psát svůj vlastní dobrodružný román.
O rok dřív by bylo moc brzo, o rok později zase moc pozdě. Všechno má svůj správný čas, ten pravý moment. A tak jsem ji koupil. Přes sto let starou dřevěnou polární plachetnici. Bývalou tuleňářskou loď.
Nikdo ji nechtěl, byla v dost špatném stavu. Palubou teklo, trupem teklo, vlastně se potápěla. Pumpy pumpovaly z lodě vodu co pár minut. Motor byl zaplavený slanou vodou a pravděpodobně zadřený. Vybavení žádné, očesaná až na kost, tedy až na dřevo. Čtyři roky přivázaná u mola. Kontrakt jsme podepsali v baru.
Kdyby tahle loď nebyla v Norsku, asi by si mě našla někde jinde, v jiné zemi. Žádnou jinou loď jsem nehledal, na žádné jiné jsem se nejezdil koukat. Viděl jsem jeden inzerát, koupil letenku a letěl se na ni v zimě podívat. Jmenuje se Anna, Anna z Tromsø.
Vzpomínky na válku
Anna byla postavená do polárních krajů. Aby mohla proplouvat mezi ledovci. Ručně tesaná žebra, jedno vedle druhého, silné fošny na obšívce. Tvar trupu je dělaný tak, aby ji led vyzdvihl a nerozdrtil. Přezdívali jí „Krangle Anna“ – buď proto, že se dva bratři na lodi hádali, nebo že Anna kličkovala mezi krami.
Je postavená jako čistá plachetnice. První motor do ní umístili až ve třicátých letech. S Annou vyplouvali na sever na Špicberky lovit tuleně a lední medvědy. Osm mužů se několik měsíců tísnilo v přídi, dokud loď nenaplnili kůžemi.
Skákali z kry na kru, stříleli tuleně a dobíjeli je nástrojem zvaným hakapik. Plavat neuměli. Občas se někdo nevrátil. Ale za podíl na lovu si mohli klidně koupit po návratu farmu. Jednu výpravu se prý Anna dostala nejseverněji ze všech norských lodí ten rok.
Anna poblíž souostroví Lofoty. Snímek z třicátých let
Také se mi dostal do ruky novinový článek ze začátku okupace Norska. V dubnu 1940 po několika soubojích s německými letadly přistálo ve Skogsfjordu poškozené britské letadlo. Místní lidé si napřed mysleli, že se jedná o německé letadlo – to když před přistáním odhodilo nálože. Posádka Anny se zrovna vracela z rybolovu na Lofotech. Piloty odvezli k místnímu učiteli, který trochu uměl anglicky, a druhý den je na palubě Anny odvezli do Tromsø k britskému konzulovi.
Loď „Krangle Anna“Rok výroby: 1907 |
Jsem zvědavý, jaké další příběhy o Anně ještě vypátrám. Když jsem ji pořídil, nevěděl jsem o ní nic, ale tušil jsem…
Norsko je nám souzeno
Když jsem odjížděl před pár lety nahoru na sever, plné auto věcí, součástek a nářadí, můj děda mi dal staré zažloutlé papíry, několik stránek ručně psaného česko-norského slovníku. A pár vzpomínek, když jako malý kluk, těsně po druhé světové válce cestoval sám z Čech až do Norska přes zničené Německo na ozdravný výměnný pobyt pro děti, jejichž rodiče byli v koncentračním táboře.
„Je nám to Norsko souzený,“ říkal mi. Asi ano. Když se tam jel s rodinou podívat v šedesátém osmém, bydleli u té stejné rodiny. Říkali mu: „Nevracejte se do Čech, jedou k vám Rusové. Zůstaňte tady, můžete bydlet v naší chatě!“ Děda se s rodinou vrátil a Rusové přijeli.
Jedna z prvních plaveb. Bergen – ostrov Fedje.
Annu postavili v roce 1907. Když jsem na ni vstoupil, bylo to jako přenést se v čase. Amundsen vyplul na cestu Severozápadním průlivem kolem Arktidy do Ameriky v roce 1906 a proplul. Na expedici k jižnímu pólu vyrazil až v roce 1910. Jack London se plavil po jižním Pacifiku se svojí plachetnicí Snark v roce 1907. Peary vyplul pokusit se dobýt severní pól v roce 1908. Joshua Slocum, první člověk, který sám obeplul Zemi, se ztratil na moři v roce 1909.
Mohl bych hledat dál data a události, ano, třeba Titanik se potopil až v roce 1912, ale je lepší v tom příběhu s Annou pokračovat dál. Je to jako psát další kapitoly románu. Jako psát dobrodružnou knížku.
Tušil jsem, do čeho jdu. Nebyla jiná možnost než dřít. Když budu padat na hubu, tak si ještě přidám. Pamatuju si to z Aljašky, z rybářských lodí. Když jsem už opravdu nemohl, ruce byly jako dva balvany a sotva jsem stál na nohou, tak jediné, co pomohlo, bylo zrychlit. Nasadit dvojité tempo, i když už by člověk řekl, že to nepůjde. A to pomohlo.
Někde jsem nedávno četl, že tohle hnalo Zátopka k dalším vítězstvím. Když nemohl, zrychlil.
S převodovkou do letadla
Napřed Anna ukázala všechny ty špatné věci. Kolikrát mě polil studený pot, s čím vším se musím rvát. Ale stálo to za to.
Práce na motoru Mercedes-Benz
Třeba jsem dva dny povoloval nejspodnější šroub pod motorem. Po milimetrech, v neuvěřitelně zkřivené poloze, s rukou v oleji. Vlekl jsem za bouřky ve dvou kufrech rozloženou převodovku na letadlo, abych ji doma mohl opravit. Už ani nevím, kolik dní jsem brousil a natíral celou palubu. Dva měsíce jsem mrzl v zimě, když jsem dodělával vnitřek, a pak plul s lodí na vytažení z vody.
Na všechno těžké stejně vždycky brzo zapomenu, tak je mi to jedno. A Anna se začala odměňovat, když jsem ji vytáhl z vody – ani jedno špatné prkno pod vodou, jen staré jizvy – škrábance po ledu.
Rozebereš motor a pár týdnů na něm děláš, v noci o tom přemýšlíš, opatrně povoluješ šrouby a vstřiky a hadičky, abys ho pak zase složil – a on běží. A ty sedíš na podlaze vyčerpaný a díváš se na ten zázrak.
Postupně a pomalu jsem si získával její náklonnost. Věděl jsem, že jediný, kdo to ocení, bude ona. Začal jsem si toho všímat na drobnostech.
Na šroubech, které šly najednou lehce povolit a neutrhly se. Na tom, že když jsem vyměnil, co se dalo, začala poslušně startovat. Na tom, že ten starý motor po poladění nádherně vrčí a já vím, že takhle bude vrčet dalších dvacet let. Na tom, že když jsme ji za tři dny vyspravili a natřeli trup, přestala téct a zatáhla se jako zamlada. Pak jsem s ní vletěl do vln, do dlouhých, táhlých swellů. A jí se to líbilo. A mně taky.
Začaly přicházet takové ty náhody, které v běžném životě nefungují. Ale v románu? Že když potřebuji malý člun dinghy, objeví se kamarád a jednu krásnou starou mi nabídne. Když hledám už asi měsíc místo na vytažení, najednou se najde někdo, kdo mi jen tak po pár minutách poradí skvělé místo. Najednou všechno do sebe zapadá jako dílky puzzle. Všechny moje zkušenosti, Anna, moře…
Plavba ze Stavangeru do Lysefjordu
Jednou vyplouvám s Annou z přístavu. Couvám, je tam spousta lodí a mně zbývá jen myší díra (Anna je široká pět metrů) mezi naleštěnými jachtami. Najednou vím, že je něco špatně. Vleču kus mola s sebou. Mají tam lajnu pod vodou! Je mi hned jasný, co se děje, protože na Aljašce jsme pár lajn od sítí taky chytili. Tak se z toho klidně dostanu.
Jako malovat obraz
S touto lodí se opravdu dá psát dobrodružný román. Francouzským klíčem, šroubovákem, kladivem, kormidlem a plachtami.
Neleštím zábradlí, nenosím námořnické oblečky. Na svojí lodi se nemusím zouvat. Můžu štípat dříví do kamen, pít dobrou whiskey u dubového stolu, co měl táta mého kamaráda v obchodě, než mu ho sebrali komunisti. Hodit klece na kraby, chytit si pár ryb, vytáhnout plachty, jen tak stát na palubě a koukat do dálky, zaplavat si v chladném moři, co je čisté jako křišťál.
Můžete ztrácet čas povídáním si s lidmi, kteří vás neposlouchají, nebo plachtit na Anně. Na pár dní mít čas sedět u stolu, dívat se ven lodním okénkem a starým plnicím perem psát deník a nové myšlenky a nápady.
Anna ve fjordu
Opravovat starou dřevěnou loď, to je námaha jako malovat obraz, jako tvořit. Neumím malovat ani dělat sochy. Ale když rozebereš motor a pár týdnů na něm děláš, v noci o tom přemýšlíš, opatrně povoluješ šrouby a vstřiky a hadičky, abys ho pak zase složil – a on běží. A ty sedíš na podlaze vyčerpaný a díváš se na ten zázrak.
Po čtyřech letech, co neběžel, a ty ho zprovozníš, zase žije. Pak chodí kamarádi Norové a poklepávají ti na rameno a říkají: prý jsi nastartoval loď, gratulujeme. A loď už není jen nepohyblivý přízrak v přístavu, už můžeš odvázat lana a vyplout.
Dobrodružství nečeká
Plán byl opravit starou loď a brát lidi na výlety po Norsku. Dát jim skoro to samé, co jsem zažil na lodích na Aljašce. Krásnou přírodu, dostat se lodí tam, kam se autem nebo pěšky nedá. Kormidlovat loď, tahat plachty pěkně postaru rukama. Tábořit v opuštěných zátokách, veslovat na staré pramičce. Vařit čerstvě ulovené ryby.
Vydělat na provoz a opravy lodí a pak se pustit do vlastních plánů na expedice. Doplout s Annou na Lofoty, do Tromsø a na Helgoy, tam odkud pochází a kde žijí stále potomci původního majitele Anny. Vydat se na Špicberky, na Island, na Faerské ostrovy…
Korona to všechno zazdila. Vypadalo to, že po dvou letech práce se tento můj projekt rozeběhne. Jenže to celé zkolabovalo.
Ostrov Fedje, bývalé centrum velerybářských lodí
Byl jsem pozvaný zúčastnit se s Annou dvou přeplaveb na Shetlandské ostrovy. Jednou s replikou vikingského drakaru a podruhé na výročí konce druhé světové války se stejně starou lodí, jako je Anna – Erknou, která se za války účastnila operace Shetland bus. Norské rybářské lodě tehdy převážely z Norska uprchlíky a zpět vozily agenty a zbraně pro norský odboj.
Ale dobrodružství nečeká, takže jakmile otevřeli hranice, naložil jsem svůj starý zrezlý pickup (pro pár známých jsem dobrodruh jen tím, jakým vrakem jezdím do Norska) a odfrčel nahoru. Protože do Norska nepouštěli nikoho, kromě těch, kdo tam mají firmu nebo práci, nemohl jet nikdo se mnou, aby mi pomohl.
Během pár týdnů jsem udělal nutné opravy, ale další jsem musel odložit. Pár zkušebních plaveb po fjordech a pak, jelikož Norsko bylo stále zavřené, mě napadlo vyrazit dolů na Balt do Německa.
Plavba z Norska do Německa
Kamarád Luigi, který chtěl z Norska domů, když nic nelítalo, řekl, že popluje se mnou. Bylo to trochu jako dřív, když se lidi verbovali na lodě a říkalo se tomu shanghaiing. Když ti chybí posádka, platíš někomu v baru pití, a když se ráno probudí, loď už pluje na moři s přístavem daleko za sebou.
Do Německa jsme dopluli za pár dní, stihli jsme oslavit 113. narozeniny Anny, chytili jsme jednu pěknou gale – bouři, která nás skoro sfoukla do Švédska. Po přistání na malém ostrově nám aplaudovalo nábřeží plné lidí, kteří se na nás vylezli z hospod a barů podívat. Já Luigimu říkal celou plavbu: ono si to lehne. A moře si lehlo… poslední den. Aspoň už Luigi nebyl seasick a asi už nikdy nebude.
Takže letošní léto jsem na vnitřním moři Darss-Zingst Bodenn poblíž Rostocku. Pěkné místo s nekonečnými plážemi a ptačími rezervacemi. Čeká mě pár plaveb do Dánska, cruisování po okolí, dodělat opravy, co jsem nestihl na jaře. V zimě budu chodit do práce, abych zaplatil to, co padlo letos kvůli koroně, a vydělal peníze na příští rok.
Tu plavbu na sever dám tak nebo tak.
Loď už mám, nepotápí se, motor běží, plachty se sice občas trhnou. Jo ale kdybych měl někoho, kdo by se se mnou vydal s kamerou a tuhle odyseu zaznamenal a uměl z toho vykřesat ten příběh, který v tom je, ten dobrodružný román… Jo a sehnat nějaké peníze navíc, to by taky pomohlo...
