Víte, kde a jak se tyto proslulé filmové scény točily? Že v Nymburce? Ale kdepak. Tam se odehrávaly skutečné Hrabalovy Postřižiny. Ty filmové si vybraly městečko Počátky kousek od Pelhřimova a vesnici Dalešice u Třebíče. Pojďme po stopách filmových Postřižin po dvaceti letech, neboť jsou to přesně dvě desetiletí od doby, kdy se jeden z nejslavnějších a nejmilejších českých filmů natáčel. Ať pojedete z Prahy, z Českých Budějovic, z Brna nebo z Hradce Králové, bude to ideální jednodenní výlet. Při nostalgické cestě nazpět časem zjistíme, že mnohé zůstalo skoro tak, jak bylo tenkrát, a mnohé se naopak změnilo téměř k nepoznání. "Architekt Zbyněk Hloch, skvělý muž, který už bohužel není mezi námi, tehdy vytipoval na 150 pivovarů v Čechách a na Moravě a začal je v odstředivých kruzích postupně objíždět," vypráví o tom, jak se hledalo nejvhodnější místo, produkční Menzelových Postřižin Jan Šuster, který se uvolil provázet místy natáčení. "Pochopitelně, že jsme začali Nymburkem, ale byl nepřijatelný obrazově. Volba nakonec padla na dvě již zmíněná místa - Počátky a Dalešice." V Počátkách, městečku dvacet minut jízdy z Pelhřimova nebo z Jihlavy přímo na hranicích Čech a Moravy, se natáčely scény s kašnou, holičstvím a hotelem "u Modré hvězdy". Vše důležité se přitom odehrávalo na historickém Palackého náměstí. Vzpomínáte na tu ospalou atmosféru městečka, kterou probudí krása paní sládkové? I dnes jako by se tu zastavil čas. Pár aut, pár lidí na náměstí, klid a mír. Kostel sv. Jana Křtitele se skví opraven v plné kráse, stejně tak mnoho zdejších měšťanských domů. "Skoro všechno je jak před lety," říká produkční Šuster trochu překvapeně. "V podstatě se nic nezměnilo. Tenkrát to bylo asi ošumělejší, snad míň reklam na obchodech." Hotel "u Modré Hvězdy" naproti kostelu nejenže stále stojí, ale i funguje. Restaurace je čerstvě opravena. Deset skromných pokojů na patře pak čeká na rekonstrukci. Jen ty schody z lokálu, odkud sestupoval Francin rozzlobený nad špatně vychlazeným pivem, jsou už hodně dlouho slepé. Ale nevadí, co vám brání to zkusit jako ve filmu. Stačí vyjít z restaurace ven s půllitrem piva, postavit se na schody, zaklonit hlavu, přivřít oči a nechat stékat zlatavý mok do hrdla a pak si hřbetem ruky otřít orosené rty... "Dobré, mělo by se vychladit." Mimochodem, víte, že Magda Vášáryová tehdy "neudělala" celý půllitr? "Byla to sklenice s dvojitým dnem, takže vypila jen asi dvě deci," směje se Šuster. Kousek dál, někde před městským úřadem, stála jedna z kamer, která zabírala kolem kašny jedoucí paní sládkovou s vlajícími vlasy. Pamatujete? "Tato kašna a vlasy paní sládkové jsou ozdobou tohoto města," říkal při tom záběru Zdeněk Podskalský oslněn krásou ženy projíždějící kolem kamenného skvostu. Za zmínku stojí, že záběry sličné cyklistky z bezprostřední blízkosti pak byly pořízeny z jedoucí limuzíny, velké sovětské vládní čajky, která vezla kameru i paní sládkovou. "Byla to tehdy velká událost pro městečko, ohromný zážitek pro lidi," vzpomíná paní Ludmila Budínová z počáteckého muzea. "Mnoho lidí odsud hrálo v komparsu, včetně těch dvou nedostříhaných chlapců z holičství. Paní Šmídová, okouzlena filmováním, dokonce tehdy odešla na Barrandov dělat kostymérku." V Počátkách je všechno jako na dlani. Ani Boďovo holičství tu nebudete hledat. Pár kroků od hotelu k hodinářství, bývalé poště, na konci náměstí začíná ulice Rudé armády. Hned naproti domu, kde se na podzim roku 1851 zastavil Karel Havlíček Borovský na cestě do exilu, jak praví pamětní deska, spatříte nenápadný oprýskaný a dnes neobydlený domek č. 29. Tady se odehrávaly ony obřadné scény uctívání vlasů paní sládkové, tady se uskutečnilo jedno z dramat zkracování vynucených dobou: "Povídám, Bóďo, chci ostříhat vlasy tak, jak to nosí Josephina Bakerová." Počátky jsou vlídné a procházka zdejšími uličkami hojí nervy. Ale přeci jen za hlavní částí filmu musíme do pivovaru v Dalešicích, asi hodinku jízdy přes krásná města Telč a Třebíč. Ještě před vesnicí směrem od Třebíče nahoře na vršku bouchnou do očí dvě věci. Útlá věž dalešického kostelíka, který dominuje tolika záběrům z Postřižin, a v dálce pak mohutné chladicí věže jaderné dukovanské elektrárny. Zkusme si tu romantiku nekazit a na chvíli je prostě nevidět. Jsme na poli nalevo od silnice u křížku, pod námi Dalešice. Není to tu nějaké povědomé? Právě zde se odehrálo ono Francinovo motocyklové rodeo způsobené zašmodrchaným kabátem. Ale pojďme už k pivovaru. Nebo spíš k tomu, co z něj zbylo. Projede se návsí kolem zmíněného kostela sv. Petra a Pavla, nahoru a doleva. Otevírá se smutný pohled. To je totální opak Počátek. Na některých místech už zbyly z opuštěného, zdevastovaného pivovaru jen obvodové zdi, střechy byly strženy. Už při natáčení Postřižin byl pivovar pár let mimo provoz, ale stále byl ve slušném stavu. Dramatický obrat nastal po roce 1989. Rychle se střídali majitelé, z nichž někteří pojali sice grandiózní plány, ale chyběly jim peníze a možná i zdravý rozum. Téměř kultovní místo českého filmu proto dnes stojí v troskách a k tomu, aby z nich povstalo, by potřebovalo desítky milionů korun a dobré nápady. Vstup do nestřeženého objektu plného nebezpečných zákoutí nelze doporučit, i když je to v podstatě možné. Ale stačí se podívat přes železná vrata - uvidíte toho dost. Nalevo ještě stojí oba komíny, jež připomínají onen dobrodružný výstup strýce Pepina a jeho krásné švagrové. Dveřmi pod nimi pak vyšel po záchranné akci sazemi zmazaný Petr Čepek. "Skutečný výstup na komín měli na starosti dabléři. Scénu přímo z vrcholu komína jsme pak natáčeli na střeše místního JZD Vesmír, kde se postavila 1,5 metrů vysoká atrapa," říká Jan Šuster. A přímo na nádvoří, tam se toho odehrálo tolik. Z kanálu kousek za vraty vyřvával strýc Pepin "Proč bychom se netěšili", Francin předváděl v rámci zkracování vzdáleností svůj nový objev - rádio, zde vyšlehal svoji ženu za to, že si zkrátila vlasy. Ještě před hlavními vraty do pivovaru pak nalevo malá branka ve zdi ústí na zahradu, kde se odehrála zabijačka. Pamatujete? "Neboj, Ludvíku, budou z tebe dobré šunky" chlácholila paní sládková pašíka. Ta zahrada tam je pořád, i když hodně zanedbaná. Filmový řezník Josef Otoupal z nedaleké vsi Valeč dodnes i ve svých dvaasedmdesáti letech chodí stále ještě zabíjet a rád vzpomíná, jak natáčel s Magdou Vášáryovou. "Paní Magda byla šikovná, šlo nám to spolu dobře, to byla dobrá pomocnice," vzpomíná nad pravými domácími párečky a ukazuje výstřižky a fotografie z natáčení. Co ještě zbývá, aby mohlo být putování za filmovými Postřižinami završeno? Lze ještě vyjet k JZD Vesmír na jehož střeše stála atrapa komína, nebo se podívat dozadu za pivovar k dalešickým rybníkům. Tam v jednom svahu napravo do cesty se Francin dověděl, že bude mít spisovatele. "Měli jsme tenkrát hezké počasí a všechno šlo celkem hladce," vzpomíná Jan Šuster. "Byly to krásné časy."
 Tak vypadá Boďovo kadeřnictví po dvaceti letech |
 Režisér Jiří Menzel předvádí Jiřímu Scmitzerovi, jak řádně vyšlehat... |
 "Když na komín, tak na komín..." |
