Děti skotačí po dřevěném brlení, pečlivě si plní butylky vodou nebo jen z dlaní ochutnávají. Dospělí to všechno pozorují se zvláštním zalíbením a pečlivě fotografují. Moc dobře vědí, že se nedívají na nějaký obyčejný pramínek. Právě tady, na úpatí Černé hory na šumavskobavorském pomezí v nadmořské výšce 1172 metrů totiž opouštějí podzemí první kapičky Vltavy, matky českých řek. A navíc: někde v těchto místech překračoval hranici do Bavor legendární pašerák Kilián, jemuž přezdívali "král Šumavy".
Možná právě tam, kde teď stojíte. Ve zdejších temných lesích se pár let po válce klidně mohla odehrát následující scéna. Zkuste si ji představit: Je sychravá noc, podzimní mrazík zalézá za nehty, počasí, že by psa nevyhnal. Z hlubokého lesa obezřetně vystupují čtyři zahalené postavy a přískoky přebíhají mýtinu. Tu znenadání prořízne temnotu výbuch světlice a z protější stráně se rozštěkají samopaly. Past zaklapla. Mužům se přesto podaří vyváznout a ztratit se v okolním porostu. Nic naplat, pohraničníci se nemohou rovnat tajemnému "králi Šumavy", který skupinu vede.
Tady, na bavorské hranici, zná každičký kámen, každou stezku vyšlapanou od zvěře. Podobné střety, kterých se tenkrát pod korunami šumavských velikánů odehrálo bezpočet, nám dnes připadají jako pohádka. Do Bavorska může svobodně každý, kdo si zamane, a šumavský národní park je rájem turistů, kteří tu obdivují sluncem prozářené horské louky , divoké lesy i bezedné slatě a rašeliniště. "Přesto má Šumava přinejmenším ještě jednu zvláštnost, něco, co není na první pohled patrné," zamýšlí se v hostinci v Borové Ladě jeden z mála pamětníků.
"Zdejší temné kopce byly po roce 1948 svědky děsivých dramat těch, kteří přes ně prchali před komunistickým terorem. Řada starousedlíků tehdy nasazovala život, aby je přes mnohé nástrahy převedla do bezpečí," vysvětluje čiperný stařík. Jedním z těch odvážných byl i pověstný Franz Nowotny přezdívaný Kilián, nekorunovaný král Šumavy, jehož jméno bylo zneužito ve lživé popagandistické knize Král Šumavy Rudolfa Kalčíka a ve stejnojmenném filmu Karla Kachyni.
Pokusme se nyní vydat po stopách slavného pašeráka z Nové Huti u Kvildy, někdejšího Kaltenbachu, který nebyl nikdy dopaden. Kudy podnikal své riskantní mnohahodinové pochody noční pustinou? Trasu, kterou estébáci po jejím prozrazení označovali jako kanál 54, není jednoduché zrekonstruovat. V době, kdy Kilián zaměnil pašovaný sacharin za vzácnější "zboží" - lidi pronásledované komunistickým režimem - ,nejčastěji vycházel od obydlí Josefa Peka, jež se nacházelo u bývalé cihelny pod Sloupem pár kilometrů západně od Vimperka. Tam se v té době ukrývali uprchlíci před odchodem do ciziny.
Odtud vedl Kilián svižným pochodem malé skupinky směrem na Michlovu Huť, ovšem kudy přesně, těžko říci. Nabízí se cesta lesy pod kulatým kopcem Vilmová (978 metrů) směrem na Městskou Ladu a dál přes Lazebníkův les k Medvědímu potoku. I teď tu málokdy potkáte živáčka. Od kaňonu Medvědího potoka pak můžete pokračovat po modré turistické značce až k Michlově Huti. Ovšem pozor, dál už to není legrace, pořádně se zapotíte, neboť následuje dosti krkolomný výstup, při němž je třeba se prodírat hustým porostem smrků a pokroucených jeřábů směrem k vršku Kamenné (1101 metrů). Teď potřebujete ještě trochu štěstí, aby se vám podařilo nalézt pod vrcholkem úzkou pěšinku, jež z mírného kopce míří přímo k vesničce Nový Svět. Vzápětí přichází skutečná lahůdka: "Král Šumavy" si to totiž namířil přímo přes rozsáhlé bažiny Chalupské slatě, táhnoucí se až ke Svinné Ladě. Houpavá mokvající třasoviska, z nichž trčí kostry trouchnivějících kmenů, vyzařují zvláštní tísnivou atmosféru nehybnosti a nekonečnosti času.
Co všechno už asi zdejší močály pohltily, maně napadne při pohledu na černočernou bažinu, z níž tu a tam vyrážejí chomáče uschlé ostřice. A ještě něco je "jinak", trvá chvilku, než si to uvědomíte: okolí rašeliniště připomíná všechno možné, jen ne místo ve středu Evropy . Ze všeho nejvíce nefalšovanou severskou tundru. Lávku vedoucí do nitra Chalupské slati zdobí informační cedule: "I. zóna národního parku, vstup do rezervace jen po dřevěném chodníku, kouřit a rozdělávat oheň zakázáno." Pomalu se po ní vydáme. Chodníček se prodírá všudypřítomnou klečí, vine se kolem trpasličích břízek a protíná porost borovice blatky . Na konci ovšem čeká opravdová perla: Uprostřed bažin se na ploše 1,3 hektaru rozlévá největší rašelinné jezírko u nás. A to není všechno. Drobné ostrůvky v něm jsou často přímo posety růžicemi červených lístků rosnatky okrouhlolisté, jedné z mála našich masožravých rostlin, která si jídelníček vylepšuje drobným hmyzem.
Kroky se dutě rozléhají po lávce a mládence v modré teplákov soupravě to láká zkusit šlápnout si mimo, tam, kde kleč přechází do zrádných ok bahnité vody. Slézá oparně dolů. "Neblbni, Petře!" varuje ho jeho přítelkyně. Furiant ale nedbá, teprve když se koberec organické hmoty podezřele zavlní a on se rázem ocitne po kotníky v bahně, se poslušně vrací k jistotě dřevěné lávky. "Vydat se hlouběji může být opravdu životu nebezpečné, vždyť za uplynulá tisíciletí vyrostla zdejší rašeliniště do mocnosti přes sedm metrů," upozorňuje Miroslav Fořt ze strážní služby národního parku.
Vydat se za Kiliánem doprostřed slatí zjevně nepřipadá v úvahu. Nic naplat, nezbývá než odbočit z jeho stop a obejít slať po silnici směrem na Kvildu. Tutéž silnici musel ostatně během svých "misí" překročit i "král Šumavy", když se blížil k otevřenému úseku u Františkova, kde přecházel lávku přes Teplou Vltavu. Toto byl jeden z nejošidnějších úseků trasy. Právě tady padl v roce 1950 všemi mastmi mazaný pašerák s tříčlennou skupinou do pasti natražené StB, z níž horko těžko vyklouzl jen on sám.
Od Františkova cesta strmě stoupá do hustě zalesněných, téměř neschůdných kopců. Těžko říci, kudy přesně vedl "šumavský král" své svěřence dál, možná uzounkou stezkou vinoucí se pod Stanovou horou (1159 metrů) a podél Stolového hřebene směrem na Bučinu. A po překročení cesty spojující Kvildu s Bučinou prudce zabočil na západ (prakticky po dnešní červené turistické trase mezi Bučinou a prameny Vltavy) a "čáru" definitivně přešel někde v oblasti vltavského pramene.
Na šumavských pláních si dnes na legendárního "krále", který dokázal i nezištně pomáhat, vzpomene jen málokdo. "Kilián? Kdo to má být?" usmívá se rozpačitě servírka v hostinci v Borové Ladě. Podobně reagují i jiní. "Nedivte se, lidé v kraji se úplně vyměnili," vysvětluje Miroslav Fořt. "Z pamětníků tu už skoro nikdo nezústal, drtivá většina původních obyvatel byla odsunuta, řada kdysi životem kypících německých vesnic v posledním půlstoletí zmizela z mapy Šumavy."
Příběh někdejšího slavného pašeráka tak v kraji připomíná už jen Chata u krále Šumavy ve Kvildě. A podivná zarostlá figurína, kterou si mnozí pletou s Krakonošem, u vchodu do tohoto penzionu.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT:
Ideální základnou pro objevování šumavských plání je Kvilda, kde se lze ubytovat v řadě penzionů. Kvilda leží zhruba 25 kilometrů od Vimperka, odkud je několikrát denně dosažitelná autobusem, stejně jako ze Sušice. Také nejbližší železniční stanice jsou v Sušici a ve Vimperku.
INFORMAČNÍ STŘEDIKA:
Veškeré informace o národním parku podávají speciální informační střediska. Nacházejí se ve Svinné Ladě, v Sušici - Nuželická 60, v muzeu v Železné Rudě, na Idině Pile pod Boubínem (otevřeno jen červenec až září), ve Kvildě. Informace poskytnou i střediska strážní služby národního parku v Prášilech, Modravě, Svinné Ladě a V olarech.
POHYB PO PARKU:
Po Národním parku Šumava není nutné pohybovat se jen po svých. Mimo veřejné komunikace zde například vede 246 kilometrů speciálně vyznačených tras pro cyklisty. Národním parkem rovněž projíždí speciální ekologická autobusová linka, jejíž zelené vozy jezdí na bionaftu. Vede prakticky veškerými hlavní místy turistických tras.Přesný popis trasy a jízdní řád je k mání ve všech informačních střediscích.
NA SKOK K SOUSEDŮM:
Německou část Šumavy nazývají Němci Bayerischer Wald, Bavorský les. Nejbližší hraniční přechod Bučina - Finsterau poblíž pramenů Vltavy funguje jen pro pěší a cyklisty denně od 9 do 21 hodin, od 1. října do 31. března do 17 hodin. Je vzdálen jen osm kilometrů od Kvildy. Od přechodu je zajištěna doprava do Finsterau, známého střediska zimních sportů s udržovanými běžeckými tratěmi, i do Kvildy.
KDO BYL KILIÁN
Kilián byla přezdívka někdejšího pašeráka, Němce Franze Nowotnyho, rodáka z Nové Huti u Kvildy. "Rudolf Kalčík si ve své knize Král Šumavy vypůjčil jen krycí jméno Kilián. Jinak byl celý její děj silně zkreslený a neodpovídal skutečné postavě Kiliána," píše ve svých pamětech emigrant Rudolf Veselý, jenž byl po prvním útěku americkou tajnou službou vyslán zpět do Čech, kam ho převáděl právě Kilián. "Byl to Němec, který se živil za první republiky pašováním a šel s odsunem do Bavorska. Po roce 1948 vzhledem k jeho znalostem terénu jej využívala americká zpravodajská služba k převádění osob přes hranice. Přitom mu Američané mlčky trpěli pašování," píše Veselý. Kilián nebyl žádný velký odbojář, ale pomohl přejít do Bavorska řadě lidí, kteří po roce 1948 prchali před Gottwaldovým terorem. V květnu 1950, údajně během jeho 2000 přechodu, však jeho panování skončilo.U Františkova byl spolu s tříčlennou skupinou překvapen pohraničníky a jen jemu se podařilo vyváznout. Na Šumavu se prý už nevrátil, až do své smrti v 90. letech žil v bavorském Röhrnbachu.
