Když před lety produkovala pro BBC legendární dokumentární seriál Modrá planeta a chtěla, aby se v něm objevilo téma znečišťování oceánů plasty, dozvěděla se, že lidé nechtějí slyšet špatné zprávy a má dělat jen to, na co byla najatá. Na cokoli jiného je prý příliš stará.
To byl také impuls, proč se nyní dvaašedesátiletá Jo Ruxtonová rozhodla vydat se svou vlastní a úplně jinou cestou. „Natáčeli jsme tenkrát u jižního pobřeží Španělska a všude kolem byly průmyslové fóliovníky, v nichž se po celý rok pěstuje zelenina,“ uvedla Jo Ruxtonová pro deník The Telegraph.
„Při potápění se nám pak kolem nohou omotávaly obrovské kusy plastových folií, které plavaly ve vodě,“ popsala okamžik, kdy se rozhodla natočit o tomto tématu dokument.
Plastový oceán
Jo Ruxtonová tedy opustila stálé zaměstnání a bez jakékoli finanční podpory se pustila do produkování vlastního dokumentárního filmu. „Nejtěžší na produkování našeho dokumentu bylo shánění financí, aby film vůbec mohl vzniknout,“ uvedla Jo Ruxtonová pro iDNES.cz.
„Jakékoli natáčení pod vodou stojí dvakrát více peněz, protože klade mnohem větší nároky na bezpečnost, vybavení a samozřejmě si musíte najmout dostatečně velké lodě, na které se vejde celý filmový štáb,“ tvrdí Jo.
„Trvalo mi dva roky, než jsem shromáždila dostatek prostředků na to, abych mohla natočit alespoň úvodní záběry plejtváků v Indickém oceánu. Ještě těžší fáze však přišla poté, co jsme dokončili natáčení a potřebovali jsme další peníze na postprodukci. Protože shánění prostředků na projekt, který se teprve rozbíhá, je mnohem jednodušší, než shánění peněz na dokončení něčeho, co je napůl hotové.“
Po šesti letech práce vznikl film Plastic Ocean, který získal čtrnáct prestižních cen a legendární přírodovědec David Attenborough o něm mluví jako o jednom z nejdůležitějších snímků naší doby.
Sama Jo Rustonová, která je zároveň spoluzakladatelkou neziskové organizace Plastic Oceans UK, získala před pár dny cenu Pioneer of the Year, o které rozhodují čtenáři listu The Telegraph.
Nebezpečné mikroplasty
Dokument Plastic Ocean je neuvěřitelně působivý a mimo jiné otevírá i témata, o kterých se příliš nemluví – jako jsou například mikroplasty v oceánech. „Film není jen o mikroplastech, ale o všech druzích plastického znečištění: plastech, do kterých se mořští živočichové zamotávají, velkých kusech plastu, které polykají, plastovém odpadu, který pluje v oceánu a zaplavuje pobřeží a samozřejmě také mikroplastech,“ říká Jo Ruxtonová.
„Nejprve jsem se při natáčení vydala do Severního Pacifiku a čekala jsem, že uvidím obrovský ostrov plujících odpadků, o kterém se často mluví. Ale jak můžete ve filmu vidět, není tu žádný ,ostrov´ odpadků, ale právě mikroplasty, které se tu hromadí.“
„Ocitli jsme se před problémem, jak vizuálně ztvárnit a ukázat něco, co prakticky není vidět. Přemýšlela jsem o tom a pozorovala, jak se mikroplasty míchají s planktonem. A proto jsem se rozhodla natočit zvířata, která se planktonem živí a spolu s ním konzumují i mikroplasty. Celý dokument tak otevírají záběry na plejtváky obrovské, neboli modré velryby.“ Ti spolu s planktonem zkonzumují i stovky kilogramů mikroplastů.
Za mikroplasty se označují plastové částice menší než jeden milimetr. Nejčastěji jsou součástí kosmetiky a oblečení, nebo vznikají rozpadem většího plastového odpadu, který se do oceánů dostává.
Ptáčata plná plastů
Jo Ruxtonová uvádí, že jen po dobu jejího života vzrostla produkce plastů o
3 900 procent. Za loňský rok se jich vyprodukovalo 315 milionů tun a osm milionů tun z toho skončilo v oceánech. „Při natáčení mě zasáhly zejména dva příběhy,“ říká Jo Ruxtonová. „První z nich bylo filmování kuřat buřňáků, kteří sídlí na Ostrově lorda Howa. Naši vědci tam pitvali osmdesátidenní kuřata a chtěli jsme ukázat, jak je jejich trávicí systém plný plastů. Měli jsme tam na stole deset mrtvých kuřat buřňáků a předpokládali jsme, že bude potřeba jich otevřít několik, abychom to mohli natočit. Ale hned po první pitvě bylo okamžitě jasné, jak zoufalá ta situace je. Jeho žaludek byl plný plastů. A každé další kuře na tom bylo úplně stejně. Bylo to strašně smutné i šokující.“
„A druhý mimořádně silný okamžik jsem zažila při natáčení na ostrovním státu Tuvalu, kde se lidé doslova topí ve vlastním plastovém odpadu. Neustále tam něco hoří a na ostrově je ohromné množství nemocí. Dívala jsem se na hromady plastů obklopující vesnice, cesty, pláže a říkala jsem si, že jestli nezastavíme tu naší nepochopitelnou závislost na plastech na jedno použití, celá naše planeta bude vypadat jako Tuvalu. Bylo to, jako kdybych nahlédla do možné budoucnosti nás všech,“ dodává dokumentaristka.
Slavná fotka mrtvého albatrosa, který v sobě měl desítky kusů plastového odpadu.
Naděje existuje
Když začala Jo dokument natáčet, spousta lidí ji od tohoto záměru zrazovala s tím, že se nikdo nebude chtít dívat na dokument o plastovém znečištění, maximálně tak na pětiminutové video na YouTube. Naštěstí se spletli a dokument sklízí obrovský úspěch. „Máme fantastické ohlasy. Řada lidí mi řekla, že jim náš film změnil život a i lidé, kteří si mysleli, že této problematice rozumí, mi tvrdí, že se z našeho dokumentu spoustu věcí dozvěděli. Promítal se v parlamentech na celém světě, v tisících školách a je na Netflixu v šedesáti zemích. Ještě téměř dva roky po jeho uvedení dostáváme žádosti na veřejné promítání. Jsem nadšená z toho, jaké reakce vyvolal,“ uvádí Jo Ruxtonová.
A jak vidí dokumentaristka naši budoucnost? Existuje podle ní vůbec nějaká šance na zlepšení? „Myslím, že roste povědomí o tomto problému. Veřejnost, děti ve školách, výrobci, prodejci, potravinářské společnosti a spousty dalších se začínají měnit a to mě naplňuje nadějí. Mění se legislativa, politici naslouchají a věřím, že změna přijde,“ uzavírá energická žena.
Zároveň dodává, že spoléhat na recyklaci nestačí. Je potřeba úplně zakázat nebo alespoň daňově znevýhodnit používání jednorázových obalů, které se na znečištění podílejí největší měrou.
