Na Ukrajinu míří naše stařičké jawy už poněkolikáté a pokaždé je zaskočí, jak špatné cesty tady jsou. Kam se hrabou středočeské okresky! Hlavní tahy na Kyjev ujdou, ale jak sjedete mimo, začíná dobrodružství.
Vidíme to už po pár dnech, protože nás nebaví jet stále rovně, a tak sjíždíme víc na sever a kopírujeme běloruskou hranici. Nejprve se na cestě začínají objevovat menší díry, pak větší a postupně mizí asfalt. Ten nakonec vystřídají prašné nebo šotolinové cesty.
Obdivujeme místní, kteří po tomto musí denně jezdit. Na druhou stranu vozový park stavu silnic odpovídá: staré rezavé žigulíky, donekonečna opravované gazíky nebo amatérsky vytuněné vozy značek Vaz, Uaz... a jiné ruské samochody.
Jedeme, vyhýbáme se všem těm dírám a stále dokola pějeme píseň od Dalibora Jandy Hráli jsme kličkovanou... A když narazíme na úsek bez děr a jde to opět trošku rozjet, můžeme přeladit na Říkal si hurikán...
Do zpěvu nám přestává být ve chvíli, kdy vjíždíme na staré kamenité cesty. Ostré kameny natlučené do země, po kterých se jen stěží jde pěšky, nejsou pro naše motodědečky.
Objet to nejde, takže se naše už tak bídná rychlost rázem několikanásobně snižuje a my jedeme třicetikilometrový úsek i tři hodiny. Místní nám pak s hrdostí vyprávějí, že jsou to cesty ještě z války. Prý vydrží vše a vypadají stále stejně i po skoro sto letech. To je pravda.
Naštěstí to motorky zvládají téměř bez úhony. Musíme jen dotáhnout vše, co není svařené. Každopádně to stojí za to, protože projíždět typické ukrajinské vesničky je vždycky zážitek. Lidé se s námi dávají do řeči a kolikrát je těžké ukončit rozhovor, protože už musíme dál.
Když už se zase chceme napojit na hlavní tah, vidíme závoru a u ní několik vojáků. Budou problémy... Na závoře je znak upozorňující na radiaci a vedle velká cedule s oznámením, že tu začíná černobylská zóna. Už z loňska víme, že motorky tam mají přísný zákaz. Nikdo nám nevystaví povolení, protože pro motocykly prostě neexistuje. Což nám opakují i vojáci, diví se, proč tu vlastně jsme.
Cesty mimo hlavní tahy
Vstup do zakázané zóny a naše motorky už za závorou
Bohužel to vypadá bledě, budeme se muset otočit a objet to. To znamená minimálně další den navíc a znovu po těch hrozných cestách.
Naštěstí s sebou vozíme speciální povolení, které by nám mělo pomoci dostat se kamkoli: láhev moravské slivovice. A funguje to. Vojákům se rozzáří oči a dávají nám instrukce, jak zónu projet: musíme pelášit co nejrychleji, nikde nezastavovat a nic nefotit.
Po pár kilometrech nevydržíme a zákaz porušujeme. Za jízdy fotíme opuštěné polorozpadlé domy. Nakonec i zastavujeme, protože jednomu z pionýrů došel benzin. To se musí stát zrovna v radioaktivní zóně? Rychle palivo doplníme z náhradního zdroje, uděláme ještě pár fotek a vyrážíme ven z nebezpečné oblasti.
Doplňování benzínu v zakázané zóně
Chrámy jako z pohádky
Na neukázněné kyjevské řidiče jsme zvyklí, takže proplést se hustou dopravou až k penzionu není problém. V Kyjevě máme ubytování hlavně kvůli tomu, aby jawy byly v bezpečí, až se opět vrátíme do zóny. Hned je odstrojíme a seřídíme.
Kyjev má své kouzlo. Navštívíme pravoslavné chrámy sv. Michala a sv. Sofie s velkými zdobenými kopulemi jak z východních pohádek. Prohlížíme si monumentální Oblouk přátelství národů a obří sochu Matka vlast (neplést si ji s tou z ruského Volgogradu), která se tyčí do výšky 102 metrů a v jejíchž útrobách se nachází Muzeum války. Procházíme náměstí Nezávislosti, známé jako Majdan, kde se před několika lety odehrál krvavý převrat.
Chrám svatého Michala v Kyjevě
Kyjev - Matka vlast
Další den míříme nalehko do zakázané zóny Černobylu. Aby nás vojáci pustili dovnitř, musíme splnit několik podmínek: věk nad 18 let, platný cestovní pas a povolení pro vstup od ukrajinských úřadů. Na sobě musíme mít dlouhé rukávy a nohavice. Nesmíme jíst, pít a kouřit mimo vyznačená místa. A chodit mimo povolené trasy a vstupovat do chátrajících budov.
Certifikovaný průvodce obdrží od strážců GPS lokátor, takže budeme pod dohledem. Tedy teoreticky. Průvodce nechává GPS lokátor řidiči mikrobusu a my si prohlížíme ty bezpečnější z rozpadlých domů. Pokud bude problém, vyřeší ho zase lahev vodky.
7. ledna 2016 |
Opuštěné postýlky, hračky i lunapark
Ve většině míst zóny nepřekračuje radiace bezpečné hodnoty, ale jsou tu prostory, takzvané hotspoty, kde je výrazně vyšší. Turisté si mohou změřit sílu záření zapůjčenými dozimetry. Mezi smrtelně nebezpečná místa patří třeba Červený les, suterén nemocnice v Pripjati nebo hřbitov techniky.
Pod sarkofágem pod havarovaným čtvrtým reaktorem se dokonce nachází nejradioaktivnější místo na světě. Ztuhlé hmotě vzniklé z roztaveného jádra, betonu a jiných prvků se říká sloní noha. Pětiminutový pobyt u ní by zřejmě vyvolal nemoc z ozáření.
Certifikovaná agentura nám zařídila i jednu noc v hotelu v zóně, takže další den navštívíme zaniklé vesnice Zálesí a Kopachi; v té druhé stojí pouze mateřská škola. Asi nejemotivnější místo: celý dům je plný dětských postýlek a hraček. Přes 130 vesnic bylo zbouráno a zahrabáno pod zem, protože dřevěné domy nešly dekontaminovat jako zděné.
Dnes je připomíná ulička s jejich jmény ve městě Černobyl, kde nyní žije kolem tří tisíc obyvatel, hlavně vědců a lidí starajících se o zónu. Musí ji pravidelně opouštět, aby se zregenerovali.
Radar Duga
Pervomajsk - uvnitř raketové základny, červený telefon z Moskvy
Dále si prohlížíme utajované město Černobyl 2, které bylo domovem dvou tisíc zaměstnanců superradaru Duga, jemuž se říkalo Ruský datel. Měl vidět za horizont a sledovat balistické rakety vystřelené ze Spojených států. Nikdy však pořádně nefungoval a jeho signál mohli zaznamenat radioamatéři po celém světě.
Chcete vidět Černobyl na vlastní oči? Máme návod k použití |
Nejvíce návštěvníků míří do města duchů Pripjati. Kdysi padesátitisícové město bylo výstavní skříní Sovětského svazu. Žili zde zaměstnanci atomové elektrárny vzdálené necelé tři kilometry. Po havárii bylo evakuováno, lidé se sem nevrátili a město pohltil les. Je tu i opuštěný lunapark, v němž se nikdy nikdo nesvezl. Měl být otevřen na Svátek práce roku 1986, to však bylo místo už tři dny prázdné.
V jaderné elektrárně samé obdivujeme největší pohyblivou stavbu světa – nový sarkofág na havarovaném čtvrtém bloku. Elektrárna nevyrábí energii od roku 2000, ale stále v ní pracují skoro tři tisíce lidí – někdo se musí starat o hlavní energetický uzel pro Ukrajinu a Bělorusko, o nedávno instalované sluneční kolektory, o nový sarkofág a celý čtvrtý blok...
Čtvrtý reaktor zakrytý novým sarkofágem
Vystřelit si na New York
Další den nasedáme na motorky a vyrážíme na jih do muzea Pervomajsk, které mapuje vývoj (nejen) raketové techniky. Jawy nás bez potíží dovezly do místa, které bylo za studené války obávanou raketovou základnou, jež mířila jadernými zbraněmi na USA. K vidění jsou tu rakety, tanky, stíhačky... Nejzajímavějším exponátem je SS 18 Satan, ve své době největší atomová raketa světa.
V Pervomajsku najíždíme na hlavní tah na Lvov. Cesta je horší než ta severní, kterou jsme jeli do Kyjeva. Pod koly se střídá nový asfalt s tankodromem z vyjetých kolejí a asfaltových ostrůvků, podél cesty postávají auta s defekty. Polsko pak přelítneme během tří dnů a po 17 dnech a 3 303 kilometrech přijíždíme domů.
Pervomajsk - raketa SS 18 Satan
