V průvodci o Kao Yai NP radí: pokud chcete jít na procházku či túru do lesa, vezměte si pevné boty, dlouhé kalhoty a pro jistotu ještě igelitové návleky na nohy. Snížíte tak při případném dešti kontakt pijavic s vaší kůží na minimum.
ChaCha, posmívám se lidem, kteří chodí takto zahaleni. Vždyť je přece úplně modrá obloha a jim se chce takhle potit v igelitu. Období dešťů není, nemá nás tedy co ohrozit. Kdo to kdy viděl, aby pijavice vylézaly za sucha. A té jedné eventuelní pijavice se nějak zbavím, víc by jich na mě stejně nevlezlo.
Pokud v parku Kao Yai vylezete na některý výhled či rozhlednu, naskytne se vám překrásný pohled na dosud neponičenou přírodu, všude sytě zelený deštný les, tvořící kopce v celém obzoru. Asi ve dvě hodiny teda vyrážíme na "naši" rozhlednu.
Pijavice? CHA!
V sandálech a kraťasech je mi příjemně, koruny stromů nás chrání před odpoledním slunkem, dýcháme svěží lesní vzduch a pozvolným tempem směřujeme k našemu cíli. A pijavice? Kde by se tu asi teď v SUCHÉ sezóně vzaly? A v duchu si libuji, jak nožičky v sandálech pěkně větrají.
Asi po hodince les trošku potemní a začínají padat první kapky. Obloha je olověná a to už se dá říct, ze lije jako z konve. Chvíli stojíme pod hustým porostem, ale když už nás přestává chránit před průtrží, pokračujeme stezkou dál.
Hele, píďalka
Jdu za Luďkem svižným tempem. "Jé, podívej, tady leze píďalka" a koukám na živočicha s dokonalými píďalkovitými pohyby. Luděk mě však okamžitě vyvádí z omylu. "To není píďalka, ale PIJAVICE a s píďalkou má společné jen ty pohyby." To už se začínám trošičku bát a to je teprve začátek.
Dívám se na zem a těch odporných pijavic je tu čím dál víc. Začínám pekelně zrychlovat a taky se bát, protože považuji pijavici za nejodpornější zvíře na světě. Ptám se Luďka, jak to máme ještě daleko z toho hnusného lesa. Odpovídá něco ve smyslu, že úplně malý kousek to není. Moje nervy začínají pracovat - už brečím a zmatkuji.
Mým novým 'kamarádkám' jsem zachutnala
Zastavuji a moje oči spočinou na nohách. Nepředstavitelné se stalo reálným. Na spodních končetinách mám několik zakousnutých černých pijavic. Dupu, řvu jak na lesy, třesu a máchám rukama. Luděk mi je sundavá, já mam hlavu vztyčenou k nebi a řvu a řvu. Poprvé v životě řvu tak, ze mě z toho bolí hlasivky. Z očí mi stříkají slzy, z nosu nudle a na hlasitost mého projevu by sotva stačil přístroj na měření decibelů.
Luděk dobojuje s první dávkou pijavic a zařve: "Uklidni se a jdi". Nikdy předtím na mě tolik nezvýšil hlas a já ho poslechnu, jelikož vypadá, že by mi mohl dát i jednu přes pusu. Nasadím tryskové tempo,
Luděk mi ani nestačí a "ticho" lesa neustále dokresluje můj usedavý pláč, který střídá vytí a ŘEV. Modlím se, abychom co nejdříve opustili tuto příšernou stezku, zatím je však všude okolo jen les. Letím jako o závod, vyju jako smečka vlků a s neobyčejnou rychlostí překonávám nejrůznější překážky na cestě, včetně popadaných stromů a vyvrácených pařezů.
Na svoje nohy se neodvažuji podívat. Pak to ale nevydržím, koukám, a na každé noze opět několik pijavic. Můj křik zase přibírá na intenzitě, hysterické pohyby také a Luděk mi odtrháá z nohou další várku krvechtivých příšer. Řve na mě ať se uklidním a já ho v tu chvíli nenávidím, že vymyslel tak stupidní výlet.
Hysterický sprint parkem
Pokračujeme v cestě. Já s vrtulí u zadku, Luděk 30 metru v závěsu, má co dělat, aby mě neztratil z dohledu. Moje zoufalství sílí, chce se mi omdlít a nic nevědět. Ve chvíli, kdy si už myslím, že je se mnou konec, narazím na překážku ze stromů a větví. Škrábu se na ně a pro slzy už skoro nevidím. Překážka zdolána, za ní asi pět metrů vysoký strmý sráz.
Vůbec nepřemýšlím o tom, jak se dostanu dolů, abych nespadla. To, že se mi Luděk snaží pomoct, a podává mi ruce, mě nezajímá. Padám na zadek a jak jinak, než za hlasitého řevu, si to svištím po bahýnku dolů. Když dojedu, rozprostře se mi krásný pohled na řeku a na kamenitý břeh.
|
Mám pocit, že ten kluk Luďka chvíli podezříval, ze mě v lese honil a chtěl znásilnit. |
Vysvobození
Na kamenech se pijavice nezdržují, jsem ZACHRANĚNÁ. Celá od bahna, upachtěná, brečená a s nudlemi, zvednu hlavu. Spatřím kluka, co na mě kouká s otevřenou pusou a nevychází z údivu. Dneska by mě opravdu zajímalo, co se mu tenkrát při pohledu na mě honilo hlavou. Pak teprve doráží Luděk.
Cizinec se doposud nezbavil fascinovaného pohledu na mě, pusu má stále otevřenou. Poté se probere a ptá se, zda nám, respektive hlavně mě, může nějak pomoci. Luděk děkuje, že ne a v rychlosti vysvětluje, ze mám fobii z pijavic. Kluk si musí říkat, "kráva jedna pitomá, nenávidí pijavice a vezme si sandály a kraťasy." Sám je dokonale zabalený v igelitu.
Mám za sebou první OPRAVDOVÝ hysterický záchvat a děkuji Bohu, ze už je to za mnou. Druhý den potkáváme toho kluka u oběda v restauraci. Střetneme se pohledem, lehce se pozdravíme a já jsem studem rudá až za ušima. Občas zkrátka není marné poslouchat rady zkušenějších. Do parku bych se klidně ještě jednou vrátila, ale už jen coby igelitová modelka.
