Pak jsou to tyhle rána. Rána po noci na moři. Sám, a ta samota v noci na palubě je hlubší než ve dne. A dlouhá, nekonečná. Pevnina není vidět, dá se jen tušit, a pak začne svítat. Napřed nepostřehnutelně, ale něco se mění.
Vidím hladinu, jak začne házet stíny, už pomalu rozeznávám i vlny. Už to není jen zvuk moře z temnoty, ale zvuk s obrazem. Silueta ostrovů a pevniny se vynoří. Bílá břicha vysoko letících ptáků, kterým se na spodku křídel zrcadlí slunce, ještě skryté za horizontem. Pěkné ráno. Tahle rána jsou vždycky pěkná. Malátný po odpracované noci. Padáš únavou, ale víš, že bys stejně neusnul.
Ženu loď se sluncem v zádech zpátky do přístavu. Tenhle čas trvá jen chvíli. Mezi psem a vlkem. Pak není po té noci ani památky a mívám pocit, že to byl jen sen, jeden z mnoha podobných, co se mi stále vrací. Temná noc, kývání lodi na vlnách, kužel světla z reflektoru, temnota okolo mě se neliší od temné hloubky pode mnou…
S puškou na stoleté lodi. První česká posádka obeplula Špicberky |
Jenže teď už je ráno. Provoz lodí v úžinách, ferry, co veze lidi z ostrova do města do práce. Před konzervárnou vidím kluky na ostatních lodích. Fífa, bráchové Machů, Marthy McCallum, jeden Chorvat a Řek Spiro. Kluci už maj ryby delivrovaný, tak na mě pokřikujou. „Kam jedem na snídani?!“ „Přijeď pak za náma.“
Volám jim vysílačkou, kde jsou, ale nikdo neodpovídá. Pluju kolem pobřeží, tam, kde je těch pár rezortů s restauracemi, hotely a plážemi. Už vidím jejich lodě. Navázané na molu s kobercem. Mezi naleštěnejma motorákama svítícíma bílým laminátem a nerezovejma zábradlíčkama.
Přivazuju narychlo loď kusem provazu a vyšlapuju si po molu za nima nahoru, do hotelové restaurace. Ve vysokých holínkách, co jsem ohnul a shrnul pod kolena. V umaštěných wrangler jeans, tam, kde si do nich na stehnech utírám ruce, a v bílém tričku, co ač vyprané, je stejně špinavé jako předtím.
Přisednu si ke klukům u stolu, dělaj pořádnej randál. Přiběhne číšník, jenže tady v Americe neřekne ani ň, ani se úkosem nepodívá. Na něm není poznat, co si myslí, jen se na nás úslužně usmívá. Kapsy plné dolarů mluvěj a není třeba nic víc vysvětlovat, nebo se snad za něco stydět.
Cpu se velkou snídaní, zatímco Marthy McCallum ovládá zábavu u našeho stolu a kluci se chechtaj jeho historkám. Sleduju je a dělám, že se bavím, přitom obhlížím slečny a manželky, co přišly z hotelu na snídani. Manželé a otcové, co s nimi sedí, se tváří, že nás nevidí, ale ženský nás pozorujou.
Kafe a párky a vajíčka zapíjíme skotskou. Drbu se na hrudi mezi chlupama. Rozlejvá se mi pohoda po těle. Dobrej šek za ryby v kapse. Marthy péruje číšníka, že ryba, kterou si objednal, není dost čerstvá. „Je to vůbec čerstvá ryba? Protože ty opravdu čerstvý jsme přivezli dneska ráno a to tady ještě nemůžete servírovat. Takže to asi není úplně čerstvá ryba, ale včerejší, včerejší ryba může být klidně předvčerejší.“
Diskutuje, tedy spíš vede monolog s mlčícím číšníkem. Stojí přitom u stolu, dvoumetrovej, mohutnej chlap, co rozhazuje rukama, mluví nahlas a na fousech mu uvízlo pár drobků.
Chlapský svět ještě nezmizel. Rozdělení rolí mělo svůj smysl, říká mořeplavec Kos |
A teď jsem na řadě s historkou já. Mluvím víc nahlas, než bych měl. Ostatní hosté dělají, že mě nevnímají, ale zaručeně slyší každé slovo. Svůj souboj s obludou předvádím na Spirovi, přehrávám, ale to k tomu patří. Kluci u našeho stolu řičí a chechtaj se a ženský u těch okolních obrací oči v sloup. Odezírám ze rtů, zvěř!
Jenže my nejsme žádná zvěř. Jsme lovci! Skoro vyhynulý druh. Kdo dneska loví pro obživu. Kdo? Kdo zná ten pocit ulovit, zabít a prodat a vydělat! Málokdo. A ženský to poznaj. Ony to z nás cítí, i když dělaj drahoty. Už od pravěku.
Kdyby v tý restauraci seděl miliardář, co vydělal prachy prodejem nějaký počítačový firmy, a já v holínkách a propoceným tričku, nemusel bych nic dělat, ani mlít nějaký žvásty, a ta holka by šla se mnou! Vidím, jak se na mě dívá. Ten testosteron po probdělý noci, s potem a mořskou tříští se plazí po podlaze lokálu až k ní. Záruka pěti orgasmů za noc.
Chobotnice
Ta noc byla fakt temná. Sem tam nějaké světlo z jiné lodě a v dálce pruh světel na pobřeží a občas nějaký zvuk se ke mně donesl. Bez hvězd a měsíce.
Chytal jsem mezi ostrovy u Seattlu. Trochu jsem se prospal a pak jsem začal vytahovat síť. Stál jsem jen tak v holínkách a triku na palubě. Jako vždycky, koukal jsem na síť, co se navíjela zpod hladiny, jestli v ní jsou ryby. Rychlost navíjecího bubnu jsem řídil nohou na pedálu. Občas jsem z ní vybral nějakou rybu, ale jinak se síť navíjela skoro prázdná.
Až jsem v ní zahlídl nějaký stín, něco ještě temnějšího než moře kolem. Něco v síti uvízlo. Už to bylo u lodi. Jen ať to není žralok nebo nějakej delfín. Síť se trochu víc napnula, jak to přibrzdilo pod přídí a skřípající hydraulické kolo to vytáhlo na palubu.
A ta toho byla naráz plná. Chvilku mě vůbec nenapadalo, co by to jako mělo bejt. Zaplavilo to celou palubu a vysoké to bylo snad jako já. Ty dvě bludičky světla, co mám na palubě, toho moc neosvítily. Dvě oči v postavě, co se pohybovala přede mnou. Prostě jsem vzal nohy na ramena a vletěl do kajuty. Zabouchl za sebou dveře a šel rozsvítit další světla.
Chobotnice! Vlnila se na palubě zamotaná v síti. Veliká jak chlap. Kurva, co s ní?! Seděl jsem vevnitř a koukal se na ni skrz okno. Nalil jsem si panáka dewarsky a pak jsem si vzpomněl na jednoho kluka ze Seattlu. Hned jsem mu zavolal.
„Jo, ty vole, to bude dobrý, to prodáš Číňanům do restaurace, ti se po tom můžou utlouct. Já jim brnknu a pak ti řeknu, kam ji máš přivézt.“
„Hele, hele, počkej, a jak ji mám zabít?“
„Nesmíš ji poničit, žádnej masakr. Vem kus provazu, hoď jí to jako kravatu kolem krku a uškrť ji! Do you copy?“
„Okey dokey.“
No to mě poser. Našel jsem kus provazu a vylezl ven. Kroutila chapadly při zemi a to obrovský tělo se tyčilo přede mnou. Neměl jsem moc na výběr. Potřeboval jsem vytáhnout zbytek sítě. Přiblížil jsem se k ní a hodil jí smyčku kolem krku. Opřel jsem se kolenem, chtěl bych říct, o její záda, a utáhl.
Ani jsem ji nemusel moc škrtit. Najednou se zhroutila, jako když luskneš. Zhasla, jako když vytáhneš lampu ze zásuvky. Ta obluda se sesula na palubu a změnila se v hromadu hmoty. Povedlo se mi zpod ní povytáhnout síť a dotočil jsem její zbytek z moře na buben. Pár ryb z ní ještě vypadlo.
Vyrazil jsem do města. V přístavu jsem zavolal tomu klukovi. Připlul jsem na molo a tam už čekala dodávka s Čínskejma. Hned se na tu moji chobotnici sesypali a vytáhli ji z lodě. Bylo znát, že jsou s ní spokojený, že se jim líbí, a že to nedělaj poprvé. Zaplatili dost dobře a já jel prodat do konzervárny zbytek úlovku ryb.
PETR KOS (* 1981)
|
