Kdy jste v sobě objevil dobrodruha?
Nevím. Celý život je dobrodružství. Na motorce jsem začal jezdit v devíti letech, auto nás táta učil řídit u babičky v Blažovicích, jakmile jsme dosáhli na pedály. Za SVAZARM Liberec jsem osm let jezdil závodně minikáry. Jednou za dva, tři roky táta dostával výjezdní doložku do Západního Německa za tetou Hildou a vždycky s sebou mohl vzít jen jedno dítě. Já přišel na řadu, když mi bylo patnáct. A ve chvíli, kdy jsme přejeli hranice, táta zastavil a řekl: „Pojď, pojedeš.“ Jak nesnášel toho bolševika, nabyl dojmu, že když už je ve svobodné zemi, tak pokud nás zastaví policajti, vysvětlí jim, že kluk řídit umí a on na něj dohlíží. To bylo dobrodružství.
Pak jsem objevil divadlo a herectví, tu hodně zvláštní profesi, a to bylo taky dobrodružství. Přestal jsem sportovat, začal chodit do hospod a do divadel. Za honorář za svůj první film jsem si skoro ve třiceti letech koupil po čase zase motorku, ale dlouho mi ježdění nevydrželo, protože jsem si pořídil rodinu. To je velké dobrodružství. K motorkám jsem se vrátil až někdy před patnácti lety.
Nastala zvláštní chvíle, kdy s námi chtěli mluvit náčelníci vesnice. Sešli jsme se v přístřešku u ohně, oni se tvářili přísně a úplně jinak než do té doby. Sdělili nám, že o nás nic vlastně nevědí a chtějí znát, jak jim můžeme být prospěšní.
