Na silné motorce zkušeně projíždíte drsnými kraji, ale řidičák na auto jste si dělal až v sedmadvaceti. Není to divné?
Táta mě učil jezdit autem už v jedenácti, jen co jsem v naší Škodovce stovce dosáhl na pedály. V patnácti, když nás za bolševika pustili do Rakouska, mě nechal za volantem projet celé Alpy, měl pocit, že za ostnatými dráty je svoboda, a kluk přece řídit umí. Ale pak, jak šel čas, se projevila moje povaha věci odkládat a neřešit. Nevím, jestli to můžu takhle říkat, ale zvykl jsem si jezdit autem bez řidičáku. Teď už je to promlčené, že? Až Táňa Vilhelmová, dneska Dyková, mi po natáčení filmu Návrat idiota řekla, že už mi nebude půjčovat auto, dokud si řidičák neudělám. Mně přitom jízdy bez papírů už ani nepřišly divné, zvykl jsem si.
Ale kdyby se něco stalo, mohl jste jít k soudu.
Já takhle neuvažoval, bylo mi sice pětadvacet, ale myšlením a hlavou jsem byl na patnácti. Časově zpožděné to mám dodneška.
Asi jo, první motorku jste si pořídil až ve čtyřiceti.
Ne ne, první motorku, moped Stadion s ručním řazením, jsem měl v devíti, pak v sedmadvaceti ojetý naháč kawasaki, dvěstěpadesátku. Koupil jsem si ho za první filmový honorář, právě za Idiota. Ale po čase jsem ho odložil. Motorka, kterou asi myslíte vy, byla už dospělejší, silnější a pořídil jsem ji opravdu až někdy ve čtyřiceti.
Důsledek krize středního věku?
To se říká, že chlapy po čtyřicítce postihuje a investují velké prachy do motorek a dalších věcí, někdy hodně nesmyslných. U mě to bylo jinak, já to mám přece zpožděné, krize středního věku je teprve daleko přede mnou. Možná se to ale pojilo s koncem mého manželství. Sám jsem z rozvedené rodiny, a tak mě nějak dorazilo, že totéž, co jsem si myslel, že se mně a mým dětem nikdy nemůže stát, se stalo.
Jak jste se dostal k natáčení cestovatelských dokumentů?
Když jsem si pořídil tu dospělejší motorku, ozval se mi ředitel karlínského divadla Egon Kulhánek, který chystal pokračování cestovatelského projektu s natáčením dokumentu Moto cestou necestou. Sháněl někoho, kdo má motorku a známý ksicht, aby to mělo sledovanost. Hledal nové lidi, protože v první nesourodé partě vyrazili Martin Zounar, Vašek Noid Bárta, Fanánek Hagen. Jeli do Maroka, tam se všichni pohádali, jednomu bylo vedro, druhého štípla včela, třetí si s těmi dvěma neměl co říct a celé se to podělalo. Prostě si nesedli.
Takže na další cestu jste vyjel vy.
Egon Kulhánek oslovil mě a Filipa Blažka. Zpočátku se mi moc nechtělo, vymlouval jsem se, že jsem samotář a nerad se družím, což je vlastně pravda, ale nakonec jsme projeli Turecko a vznikl z toho docela koukatelný dokument. Na další výpravu Filip nemohl, proto Egon oslovil Honzu Révaie, kterého jsem předtím vůbec neznal. Jeli jsme na Kavkaz, do Gruzie a Arménie, v doprovodném autě už seděl kameraman Hynek Bernard, motorkář a zkušený cestovatel. Poté následovala Jižní Amerika, jenže tam mě tento způsob cestování už přestal doopravdy bavit. Oznámil jsem, že děkuju za všechno prožité, ale že to je moje poslední cesta. Plánoval jsem, že si objedu svět sám. No, byl to hodně zbrklý puberťácký plán, měl jsem malého synka, a tak z toho sešlo.
Tři vandráci
Místo toho vznikli Vandráci, projekt pro tři aktéry – vás, Jana Révaie a Hynka Bernarda.
Je to tak. Přišli jsme na skvělý princip. Jedeme sami jen ve třech, bez doprovodného vozidla a natáčí každý. Nechtěli jsme, aby byl Hynek jen kameraman, ale jeden z nás. Všechno si děláme sami, všechno je autentické, zažíváme opravdové dobrodružství, po kterém jsme toužili, jdeme mu naproti a nic si neulehčujeme, dáváme si do těla. A tušíme, že za to budeme vždycky nějak odměněni. A jsme. Poznali jsme, že právě tento způsob cestování nám vyhovuje. Takhle jsme nejdřív během čtvrtroku projeli a zdokumentovali Střední Ameriku. A teď naposled jsme vyrazili na největší tropický ostrov světa Papuu Novou Guineu.
To je dobrodružství podle vašeho gusta?
Jo. Náš zásadní plán na cestě je neplánovat. Ale ani to pro mě ještě není úplně nejopravdovější.
Není? Co byste ještě chtěl?
Chtěl bych jet sám! Být sám se sebou, se svým tempem, položit se do prostoru i času.
RECENZE: Pomalé jako v Brně, hlásí vandráci Liška a Révai z ostrova lidojedů |
Sám? Sice jste v dobré kondici, ale je vám třiapadesát a nebudete mládnout.
Nemládnu, jenže jak mám všechno posunuté, teprve pomalinku dospívám. Až mi děti odrostou, tak to jednou udělám. A hlavně bez natáčení, jenom pro sebe. Natáčení je další rozměr, ale je to práce a obrovský žrout zážitků. Samozřejmě, i tak je to radost, stejně jako divadlo. Hned teď po našem rozhovoru půjdu hrát a beru to taky jako radostný okamžik, zážitek, přitom je to zároveň práce, za kterou dostávám peníze. Takhle žít je dar. Na cestách zaznamenáváme na kameru zážitky v přítomném okamžiku, v podstatě je hned zprostředkováváme divákům, a tak všechno, co k nám přichází, vnímáme bohužel napůl, nemůžeme se do toho úplně položit a jenom koukat, dýchat, nasávat, žasnout…
Kamery máte za jízdy připevněné v nějakých čelovkách?
Taky, máme i kamery upevněné na motorkách. Hynek to má jako hlavní kameraman nejtěžší, když potřebujeme opravdu krásné záběry, dělá je výhradně on. Jinak střídavě točíme za pochodu. Nemáme na prvním místě estetiku, chceme především zachytit autentický okamžik.
Pavel LiškaV pěti číslech  53 2018 2023 14 99 |
Jak to řešíte s domorodci? Neobáváte se reakcí, když jako tři cizí bílí chlapi přijdete do vesnice a držíte kamery?
Neobáváme, vždycky se v daných místech snažíme aklimatizovat, seznámit se s náturou tamních lidí. Při cestě na Papuu Novou Guineu to bylo úžasné, pravý opak toho, jak se k nám třeba chovali v Bolívii, kde je problém točit lidi, tam to nemají rádi, kradete jim tak duši. Kdežto Papuánci to sami kolikrát vyžadovali. Ale při nejvypjatějším okamžiku, kdy jsme přicházeli do Mianminu, jedné z velmi odříznutých vesnic hluboko v džungli, natáčení ani nevnímali, jak byli dojatí. Přiváděli jsme jim jejich bratra a syna Sentyho, který v rodné vesnici nebyl třináct let.
Moment, kdo je Senty?
Student biologie. To ale musím říct od začátku. Když jsme se chystali k cestě na ostrov Papua Nová Guinea, věděli jsme, že to bude komplikované. I zkušení cestovatelé nám tvrdili, že jsme blázni, jestli tam chceme jezdit na motorkách, protože všude je samá džungle. Čím víc nás odrazovali, tím víc jsme byli přesvědčeni, že to pro nás bude správná destinace. Bohužel už jsme se nemohli opřít o dřívější rady našeho přítele, cestovatele a etnografa Miloslava Stingla, který během našich příprav zemřel.
Našli jste místo něj někoho, kdo vám o někdejším ostrově lidojedů podal užitečné informace?
Objevili jsme pro nás strašně důležitého člověka, biologa Vojtěcha Novotného z českobudějovické univerzity, který na ostrově tráví spoustu času na biologické stanici nedaleko Madangu. Zatímco ostatní strašili, že nás na Papui přepadnou, okradou, podříznou a sežerou, Vojta nás na cestu výborně připravil a uzemnil.
Uklidnil vás, že se to dá přežít?
Přesně tak! Vysvětlil nám, co nás kde čeká, kam se určitě nemůžeme vydat a hlavně jaké zásady dodržovat. U něj na stanici jsme měli svou základnu, kam jsme se vždycky po týdnu nebo dvou vraceli, nabíjeli, zálohovali a odpočinuli si. Po Vojtovi jsme taky chtěli, aby nám poradil, jak se vydat do útrob ostrova, někam hluboko, kam bychom se normálně jen tak nedostali. Zároveň jsme si přáli, abychom tam něco vykonali, něco lidem přinesli. Prostě jsme potřebovali úkol, který by zase na oplátku přinesl nám nějaký příběh.
Až na dno sil
Co pro vás vymyslel?
Napadl ho právě jeho student Senty, Papuánec, který jezdil i na stáž do Českých Budějovic. Věděl, že Senty nebyl třináct let ve své rodné vesnici Mianmin, protože je fyzicky i finančně velmi náročné se tam dostat. Nejprve musíte malým letadélkem přiletět do Telefominu a pak z tohoto městečka jít tři dny pešky a doslova se prodírat džunglí. Když jsme Sentymu navrhli, že bychom namáhavou cestu do jeho rodiště podnikli společně, byl nadšený. Vznikl tak ohromný příběh. Poté co jsme doletěli do Telefominu, čekalo nás tam několik jeho příbuzných, aby nás provedli džunglí do jejich vesnice, protože Senty si už cestu nemohl pamatovat. Řekli nám, že půjdeme dva dny, ale to se nedalo ujít, šli jsme tři dny a hrábli si na dno sil.
Bylo to tak drsné?
Pro nás, s našimi dosavadnímu zkušenostmi, totálně. Lezli jsme džunglí po čtyřech nahoru do kopce, šli po hřebenech a potom zase dolů. Plazili jsme se, padali… Větší fyzické dno jsme nezažili, na tom jsme se s Honzou a Hynkem všichni tři shodli. U toho jsem poznal spoustu nových pocitů.
ZblízkaHezká maličkost  Povídali jsme si před jeho představením na Letní scéně Divadla Ungelt, kam se trousili první diváci. Během rozhovoru k nám přišla manželská dvojice: „Dobrý den, můžeme na chvíli otravovat?“ zeptali se. – „Teď zrovna moc ne. O co jde?“ – „O společnou fotku, my vás máme strašně rádi.“ – „Tak prosím potom, jo?“ – Mluvili jsme ještě hodinu, pak už na něj čekal náš redakční fotograf. Pavel Liška ale nejprve vyhledal dotyčný manželský pár, aby se s ním vyfotil. |
Například?
Že když už nemůžete, zjistíte, že ještě můžete. A pak, když už opravdu vůbec nemůžete, zjistíte, že pořád ještě můžete. Poznal jsem, jak člověk funguje, jak se adaptuje na krize. Jdete džunglí a kolikrát ani nevíte, kam přesně šlapete, není tam žádná cesta, jste totálně vyčerpaní. Domorodci si před námi udržovali odstup, protože jakmile jsme se k nim přiblížili, říkali jsme jim, že už nemáme síly a potřebujeme si vydechnout. Nechtěli to poslouchat, tak nás už potom ani nenechávali přiblížit. Mě drželo nad vodou, že jsem si hlídal náskok před kluky, před Hynkem a Honzou. Byl jsem na tom opravdu zle a sílu mi dodávalo, že oni jsou na tom stejně a možná ještě hůř.
Kolik hodin jste denně prochodili?
V jednom z těch tří dnů jsme vyrazili ráno v pět a ulehli ke spánku ve čtyři v noci, vlastně ráno. Šli jsme třiadvacet hodin v kuse. Drápáte se do strašných krpálů, brodíte řekami, do kopce jdete po čtyřech a z kopce taky, to se otáčíte břichem ke srázu, protože sklon je brutální. Do toho leje, jste promočení, svítíte si čelovkou a na zádech vláčíte pětadvacetikilové batohy. Přitom podle Sentyho si domorodci nikdy neberou do džungle víc než sedm kilo.
Jak jsme se hádali kvůli kakau a domorodci nás měli za bohy. Pavel Liška vypráví |
Neříkal jste si v těch chvílích, proč já blbec na tuhle výpravu kývl?
To ne, zato každého z nás v duchu napadalo: Já už dál nejdu, prostě nemůžu, nechte mě tady, já to zítra nějak dojdu. Ale nahlas to vyslovil jenom Hynek.
Co vy na to?
Pochopitelně jsme ho tam nemohli nechat: „Kam tady sám dojdeš, ty vole? Kam?!“
PAPUA NOVÁ GUINEA. Kdekdo je před cestou strašil. Že je tam přepadnou, okradou, podříznou a případně sežerou. A že na motorce se tam rozhodně neprojedou, vždyť je to samá džungle.
Představuju si, jak si klestíte cestu džunglí a jste na pokraji sil. Na co myslíte, co se vám honí hlavou?
Já si pomáhal různě. Přemýšlel jsem, kdy už někde bude voda, abych se mohl napít. Kdy dojdeme do jeskyně, ve které jsme si měli odpočinout. Občas jsem zaměstnával hlavu zpěvem nebo jsem koukal na obrovské tisícileté stromy kolem nás. Měl jsem i stavy, kdy jsem tam v mysli třeba hodinu vůbec nebyl. Hlava se soustředila jenom na to, kam šlapou nohy, víc jsem nevnímal, šel jsem jako stroj. Anebo jsem si představoval, a nějakou dobu mi to vydrželo, že už jsem v cíli v Mianminu, polehávám ve stínu palmy, jím ananasy a kokosy od domorodek. Když tu se jedné z nich klinkají před mým obličejem její nahá dlouhá prsa. Já o ně omylem zavadím, jak se natahuju pro další ananas, vyhrknu „ježíšmarjá pardon“, ale ona se usmívá a říká: „Nevadí, nabídni si.“
Hadi a pavouci
Měnila se cestou podoba tamní přírody?
Měnil se její ráz, když jsme vystoupali nahoru nad džungli, na stromech rostly mechy, proměnily se i rostliny. A taky je zvláštní, že když si v noci vypnete čelovku a odpočíváte, je kolem vás totální tma.
Ani hvězdy nad vámi nejsou?
Všechno je tak zarostlé, že nebe vůbec nevidíte. Jenom dýcháte, odpočíváte a přejete si, aby se ta chvíli prodloužila, jenže víte, že budete muset zase rozsvítit, vstát a pokračovat. A že do vás bude znova narážet hmyz. Jsou to pořádné rány, nejde o malé komáry, ale o velká hovada, co vás trefují do hlavy a do obličeje.
Měl jste strach z neznámých zvířat, z hadů a další havěti?
To je taky dobrý příběh. Tam nežijí velcí predátoři, tygři nebo jaguáři. Mají sice krokodýly, ale ti takhle vysoko nebyli. Na úplném začátku výpravy po ostrově jsem se v první vesnici domorodců ptal: „Bojíte se v džungli, že vás tam něco sežere nebo kousne?“ Říkali, že ne, že se bojí jen zlých duchů džungle a že zdejší hadi a pavouci jsou většinou nejedovatí. To pro mě byla důležitá informace.
Mě by zase tolik neuklidnila.
Mě docela jo, s tímhle poučením jsem si v džungli při odpočinku sedal i padal a nic neřešil. Než jsme po dvou měsících odlétali domů, vyprávěl jsem na vědecké stanici naše zážitky Vojtovu kolegovi, biologovi Pavlu Pechovi. Spokojeně jsme u toho žvýkali betel, což je tamní rostlinná droga, kterou žvýkají všichni Papuánci. Já povídal, Pavel to hltal, ale když jsem mu líčil, jak jsem byl rád, že ve zdejší džungli jsou hadi a pavouci většinou nejedovatí, udiveně se na mě podíval: „Cože, kdo ti to řekl? To je úplný nesmysl! Naopak tady platí přísná pravidla, kam si sedáš a kam položíš batoh, to není vůbec žádná sranda!“ Přitom nám původní informace od domorodců dopřála důležité a zásadní sladké nevědomí.
Kdy po tak náročné výpravě přijde pocit uvolnění, radosti, možná i vnitřního štěstí?
Katarze bych to nazval. Na to nedokážu přesně odpovědět, skládá se z víc momentů. Nejsilnější to bylo, když jsme třetí den pochodu přicházeli do Mianminu, kde jeho obyvatelé objímali Sentyho i nás. Prošli jsme do vesnice bránou z květin, na které byla cedule s nápisem „Vítáme doma Sentyho a jeho tři bílé kamarády“. Každý jsme dostali náhrdelník z květin a řekli nám: „Vítej doma.“ Oni brečeli, my taky. Pomalovaní domorodci ve starých tradičních úborech tančili, zpívali rituální zpěvy, předváděli šamanské tance. Vzali nás za své. My byli fyzicky i emočně nadoraz. I když teď už víme, že nadoraz asi zdaleka ne, protože člověk vydrží neskutečně. Dostali jsme jídlo, pití a střechu nad hlavou.
Jsem vděčná, že mě v hudebních začátcích uzemnilo těhotenství, říká Bára Poláková |
Jak vypadala?
Přístřešek z palmových listů stál na kůlech a my si vyčerpaně lehli na zem vystlanou rákosem. Druhý den se konala protestantská mše. Je zajímavé, jak se tam prolínají jejich staří bohové s novým Ježíšem Kristem. Naše pozice ve vesnici byla úžasná, mohli jsme s jejími obyvateli mluvit, natáčet je a nahlížet do jejich životů a příbytků. Dělali jsme to střídmě a s velkou pokorou.
Ukázali jste jim na oplátku něco svého?
My s sebou vezli na Papuu mobilní rozkládací loutkové divadýlko a ve všech místech, která jsme navštívili a kde to jen trochu šlo, jsme jim hráli příběh Míly Stingla. Jak si už jako malý přál cestovat, nakonec objel celý svět a na jejich ostrově se mu líbilo nejvíc. Po výpravě do Střední Ameriky jsem měl totiž pocit, že pořád jen bereme, nasáváme z cizích životů, natáčíme a potom to doma prezentujeme. Připadalo mi, že málo dáváme. Chtěl jsem, abychom i my poskytli lidem nějaký zážitek, který jim zůstane napořád. Taky jsme hledali možnost, jak navázat kontakt v divočině a divadlo je univerzální jazyk. Což se potvrdilo, naše loutky nám otevíraly dveře.
PAPUA NOVÁ GUINEA. Kdekdo je před cestou strašil. Že je tam přepadnou, okradou, podříznou a případně sežerou. A že na motorce se tam rozhodně neprojedou, vždyť je to samá džungle. Vandráci s sebou na Papuu vzali i rozkládací loutkové divadlo, a kde to šlo, tak hráli.
Jak Papuánci reagovali?
Děti i dospělí stejně. Rozzářily se jim oči a byli jsme jejich. A oni naši.
Na konci tleskali?
Ne, oni netleskají, zato se občas ozvalo něco jako tss tss tss, takové mlaskání. Asi jako když nám se něco nelíbí, jenže u nich je to naopak projev obdivu. Mimochodem, stejně mlaskali, když jsem se šel jednou vyčurat. (směje se) Pak šel Honza Révai – no a nic, bylo ticho.
Černá a bílá magie
Proč jste se rozhodli natočit z výpravy na Papuu Novou Guineu nejen dokumentární sérii, ale i film?
Protože pro nás je stejné dobrodružství jako cesta samotná i možnost příběh odvyprávět. Náš celovečerní film není jenom dokumentem, chtěli jsme, aby v sobě měl nějaký přesah. A nejen žánrový, ale aby to byl opravdu skutečný příběh. Včetně toho, jaké jsme na ostrově zažili věci mezi nebem a zemí. Na Papui totiž funguje velmi silná černá a bílá magie. Já na to dám a v našem filmu jsou všechny ty podivné věci, které se nám děly.
Které například?
Uvidíte je ve filmu. Vojta Novotný, který na Papui střídavě žije, je vědec, materialista, nedá na žádné povídačky, ale i on po svých zkušenostech tamní černou a bílou magii respektuje. Třeba když si od nějakého kmene pronajme kus džungle, kde zkoumá brouky, dobře ví, že nejdřív musí proběhnout očistný rituál. Dokonce ho sám vyžaduje.
Věří snad na duchy džungle?
Nestojí to tak, jestli na ně věří, nebo nevěří, oni tam jsou! Věci tam fungují jinak než u nás, je to v mnohém jiný svět se vším všudy.
Zdá se, že jste velký dobrodruh.
To by znělo přehnaně, řekl bych o sobě, že mám dobrodružnou povahu, ale existují větší a odvážnější dobrodruzi. Jenže se o nich tolik nemluví, jako když vycestuje na dobrodružnou výpravu obličej známý z televize.
Jak se aklimatizujete, když se vrátíte domů do civilizace?
To už mám ozkoušené. Samozřejmě se těším na svoje děti. Ale v podstatě se vždycky vracím a cítím prázdno.
Prázdno?
Vrátí se tělo, ale duše se navrací se zpožděním, na ni si musím počkat týden nebo dva, teprve po nějakém čase se tady zase ocitnu celý.
Co vám dává tento divoký způsob cestování?
Radost, poznání, dobrodružství... Poznáváte i sám sebe. A učíte se mnohému. Vidíte, že ještě jsou na světě místa, kde lidi žijí v symbióze s přírodou, sledujete, jak si vystačí s málem a přitom jsou šťastní, netrápí se pro blbosti jako my tady. Prostě žijí tak, jak jsme my už dávno zapomněli. Ale víte, co je paradox? Oni touží po našem životě. Jsou v podstatě na začátku civilizace. A my? Nechci říct, že na konci, ale určitě na křižovatce. Svět se rozhodně mění. A co bude dál, nikdo neví.
