Kdysi byly chloubou železnice, dnes je pomalu požírá rez. V rozpadajících se halách na okraji Budapešti stojí desítky historických lokomotiv, které měly být zachráněny pro příští generace. Místo toho tu uvízly v čase, zapomenuté na jednom z nejpodivuhodnějších železničních hřbitovů Evropy.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Proslulé termální lázně, romantické mosty nad širokým Dunajem, Rybářská bašta a třeba i architektonicky monumentální budova parlamentu. Výčet turistických zajímavostí Budapešti by se tím mohl zdát skoro vyčerpaný. Ale rozhodně není.
Autor: Profimedia.cz
Na severním okraji maďarské metropole se před zraky zvědavého světa ukrývá místo, které spolehlivě zvýší tepovou frekvenci každému fandovi železnice, všem milovníkům páry. A to jak v dobrém, tak i ve zlém.
Autor: Loco Steve, Creative Commons
Ve čtvrti Újpest najdete za vysokou panelovou zdí železniční areál, jehož existence byla ještě donedávna šeptaným tajemstvím mezi urbexery či fotografy budapešťských industriálních pamětihodností. To už pravda úplně není.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
O tom, kde leží bájný „Hřbitov vlaků s rudou hvězdou“, se dnes může dozvědět každý. To místo se jmenuje Istvántelki Főműhely.
Autor: Profimedia.cz
Pod rozpadajícími se střechami starých hal tu přežívají lokomotivy, které pamatují Rakousko-Uhersko, světové války i desetiletí socialismu. Je to jedno z nejpůsobivějších míst maďarské železniční historie. Přesto o něm mnoho návštěvníků Budapešti nikdy neslyšelo.
Autor: Christo, Creative Commons
Ve zdejších dílnách dožívají svou poslední jízdu vagony i stroje, co kdysi představovaly pýchu maďarského průmyslu. Některé sem přijely za opravou, jiné tu měly být zakonzervovány, zachráněny pro budoucí generace. A zapomnělo se na ně.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Monumentální parní lokomotivy stojící pod rezavými ocelovými konstrukcemi obrovských průmyslových hal. Rozbitými střešními světlíky proniká dovnitř denní světlo, zatímco voda a vlhkost postupně ničí historické stroje, které měly být původně uchovány pro budoucnost. Je to smutný pohled.
Autor: Christo, Creative Commons
Kde začít? Vznik celého Istvántelek se začal psát vlastně už v roce 1901, kdy Maďarské státní dráhy MÁV odkoupily pozemky od hraběte Sándora Károlyiho, aby zde vybudovaly tehdy moderní opravárenské centrum.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Výstavba kolejové sítě a obrovských hal se rozběhla v roce 1902. Blízkost budapešťského Nyugati pályaudvar, tedy Západního nádraží, nahrávala strategickému významu celého uzlu. Zdejší dílny měly pomáhat udržovat v provozu stále rostoucí vozový park uherských železnic.
Autor: Christo, Creative Commons
Když byl 1. května 1905 komplex slavnostně otevřen, šlo o jeden z nejvýznamnějších železničních opravárenských závodů. Nejen tedy v Uhrách, ale v celém Rakousko-Uhersku.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Rozkládal se přibližně na 45 hektarech a jeho vozová dílna s plochou kolem 24 000 metrů čtverečních patřila k největším průmyslovým stavbám Budapešti.
Autor: Christo, Creative Commons
Samotné depo a dílna nabízela 82 stání pro opravované lokomotivy a měla rozlohu přes 20 000 metrů čtverečních. Ten průmyslový kolos obhospodařovalo 1 150 zaměstnanců, kteří měli bydlení v barákové kolonii v nedaleké Rákospalotě.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Istvántelek fungoval jako obrovská fabrika s vlastními kovárnami, slévárnami, dílnami na opravu kol a pružin, sklady i vlastní energetickou infrastrukturou. Součástí komplexu byly také vodárenské věže, kotelny a zařízení dodávající energii rozsáhlému provozu.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
První světová válka znamenala období mimořádného vytížení, protože armáda i civilní doprava potřebovaly stále více provozuschopných lokomotiv a vozů. Opravárenský komplex proto rozšiřoval své technické zázemí, včetně elektrických dílen, výroby energie a zásobování vodou.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Po rozpadu Rakouska-Uherska a poválečných územních změnách přišlo Maďarsko o značnou část své původní železniční sítě i vozového parku. Istvántelek ale zůstal důležitým centrem oprav a údržby lokomotiv v nových poměrech.
Autor: Christo, Creative Commons
Během druhé světové války se všechny strategicky významné železniční provozy stávaly terčem leteckých útoků a ani Istvántelek nezůstal ušetřen. Areál utrpěl zásahy bomb a některé objekty poškodily požáry. Po válce se však provoz obnovil a železniční dílny pokračovaly v opravách strojů.
Autor: Christo, Creative Commons
Po nástupu komunistického režimu dostal železniční komplex v roce 1950 nové jméno. Podle maďarského komunistického politika se to tu přejmenovalo na Landler Jenő Járműjavító.
Autor: Christo, Creative Commons
Rudé hvězdy byly všude. Na lokomotivách, na fasádách i na branách závodu. A nejen hvězdy, ale i někdejší celebrity socialistického světa.
Autor: Christo, Creative Commons
Ve druhé polovině 20. století začaly parní lokomotivy postupně ustupovat dieselovým a elektrickým strojům. Pro Istvántelek to znamenalo zásadní změnu: opravárenský komplex byl vybudovaný především pro parní provoz a ztrácel své původní poslání.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Ještě v 70. letech tu pracovaly stovky lidí. Opravovali historické i „záložní“ parní lokomotivy. Když ale v roce 1984 skončila v Maďarsku éra pravidelného parního provozu, pozbyl Istvántelek svůj význam už úplně.
Autor: Christo, Creative Commons
Jak tedy vznikl ten zdejší slavný železniční hřbitov vlaků s rudou hvězdou? V podstatě náhodou.
Autor: Christo, Creative Commons
Chybou, administrativním opomenutím. Lokomotivy, které tu byly deponovány, zde totiž byly kvůli své záchraně nebo zakonzervování. Soustředili je sem z celé maďarské železnice.
Autor: Christo, Creative Commons
A poté, co dělníkům ve čtyřiaosmdesátém řekli, že už druhý den nemají chodit do práce? Propuštění a na jiné práce přesunutí zaměstnanci si pokojně vyklidili své skříňky. Lokomotivy, které nikoho nezajímaly, nechali být.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Staré mašiny nikomu nechyběly, nikde se s nimi už nepočítalo. A tak se na ně zapomnělo.
Autor: Christo, Creative Commons
Jedním z největších pokladů Istvántelku je parní lokomotiva řady MÁV 424, která patří k nejslavnějším konstrukcím maďarského železničního průmyslu. Tyto mohutné stroje, vyráběné od roku 1924, sloužily v osobní i nákladní dopravě. Díky své univerzálnosti se staly skutečnou legendou maďarských železnic.
Autor: Loco Steve, Creative Commons
Ještě vzácnějším exponátem než slavná čtyřistadvacítka je lokomotiva MÁV 301.006 z roku 1913, představitelka elegantních rychlíkových strojů z posledních let Rakouska-Uherska. Řada 301 patřila ve své době k technicky nejvyspělejším maďarským parním lokomotivám.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Mezi historickými stroji zdokumentovanými v Istvántelku najdeme také parní lokomotivu MÁV 326.267, pocházející z roku 1893. To znamená, že byla vyrobena ještě před samotným vznikem zdejších dílen a pamatuje dobu, kdy železnice zásadně měnila hospodářství celé monarchie.
Autor: Loco Steve, Creative Commons
Istvántelek neukrývá jen parní lokomotivy, ale také desítky historických osobních a nákladních vozů, z nichž mnohé připomínají tragické události světové války. V urbexových reportážích se opakovaně píše, že některé zdejší nákladní vagony sloužily při deportacích maďarských Židů do Osvětimi v roce 1944.
Autor: Christo, Creative Commons
Na otázku, proč tak cenné železniční stroje zůstaly v Istvántelku, neexistuje jediná jednoduchá odpověď. Část vozidel sem byla soustředěna s úmyslem uchovat je jako technické památky, jiná čekala na opravu, renovace nebo budoucí vystavení.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Podle místního historického přehledu z roku 2026 se v areálu nachází přibližně stovka železničních vozidel čekajících na renovaci, z nichž řada má statut chráněné technické památky.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Přestože fotografie rezavých lokomotiv vyvolávají dojem dávno opuštěného místa, Istvántelek není mrtvým areálem.
Autor: Profimedia.cz
V jeho funkčních částech dodnes probíhá železniční údržba a opravy, přičemž zdejší Gőzösműhely, tedy parní dílna, se věnuje také historickým lokomotivám a nostalgickým vozidlům.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
V modernizovaných halách se navíc servisují současné elektrické jednotky Stadler FLIRT a dvoupodlažní soupravy Stadler KISS. Jen málokde v Evropě tak najdeme podobný kontrast: na jedné straně rezavějící parní stroje z dob monarchie, na druhé moderní vlaky každodenní příměstské dopravy.
Autor: Christo, Creative Commons
Internet je plný starších reportáží těch, kteří sem – často nelegálně – pronikli, aby tu potajmu a ve spěchu nafotili jedno z největších železničních pohřebišť Evropy. Dnes se sem už ale nemusíte protahovat dírami v plotě.
Autor: Christo, Creative Commons
Určitě ale není nutné riskovat nelegální vstup, protože do přístupných částí areálu se pořádají exkurze, komentované prohlídky i specializované fotografické výpravy. Stačí si jen zarezervovat místo na některé z prohlídek organizovaných pod názvem „Gőzálom az Elem utcában“.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Průvodci vás ovšem zavedou jen do funkční historické parní dílny, nikoliv do rozpadající se vozové haly, která proslavila místo na urbexových fotografiích. Vstup do chátrajícího „hřbitova“ součástí programu není a organizátor výslovně upozorňuje, že tato část je životu nebezpečná a nepřístupná.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Pokud tedy při cestě do Budapešti hledáte něco jiného než obvyklé turistické památky, legální návštěva zdejší parní dílny nabízí mimořádnou příležitost nahlédnout do více než stoletých dějin maďarské železnice.
Autor: Christo, Creative Commons
