Pětihvězdičkové hotely byste tady hledali marně. Parga má však něco, co vás uchvátí, zaujme a nadchne. Je to zkrátka něco, co se jen těžko definuje několika slovy.
Patří do kraje Epirus, který je historicky vázaný spíše na Albánii a Srbsko než na Řecko, což však neznamená, že by tady Řekové v minulosti nežili.
Epirus je vzpomínán v antických dějinách zejména jako dějiště neslavného Pyrrhova vítězství. Na jižním pobřeží úžiny, již v severní Akarnárii, leží mys Aktion známý velkou námořní bitvou v roce 31 před naším letopočtem. V ní Oktavián, pozdější římský císař Augustus, porazil Marca Antonia i s jeho milenkou, egyptskou královnou Kleopatrou.
A jen dvacet kilometrů jižně od Pargy je Acherón, známá mytologická řeka podsvětí, v níž živí mohli klást otázky duchům zemřelých a ti jim odpovídali.
Vyplouváme z Korfu
Pargu musíme na mapě hledat v Jónském moři asi 60 až 70 kilometrů jižně od velkého přístavu Igumenitsa ležícího téměř přímo proti hlavnímu městu ostrova Korfu, Kerkyře. A právě tady nastupujeme na loď, abychom se po dvou hodinách plavby dostali do Pargy.
Z lodě nejprve pozorujeme ostrov Korfu na jedné a skalnaté pobřeží na druhé straně, v dáli vidíme přístav Igumenitsu, do něhož vplouvají obrovské zaoceánské lodě. A pak už se pomalu přibližujeme k západnímu pobřeží Řecka.
Konečně přistáváme. Už z dálky vidíme, jak je toto městečko s asi třemi tisíci obyvatel uzavřené mezi strmými horami.
Nízké barevné domky jsou vystavěné do kaskády na svahu vypínajícím se nad modrou zátokou, přičemž svou velkolepou mozaikou přetínají okolní skaliska pokrytá olivovníky a různou zelení.
Vše je tu atraktivně malé a blízko, i když se na první pohled může zdát, že tomu tak není. Vyplývá to z charakteru Pargy, jež byla vybudována terasovitě a právě proto se vzdálenosti nedají přesně odhadnout.
Parga je obklopena ze všech stran olivovníky.
Atmosféra je to úchvatná. Můžete se procházet labyrintem úzkých dlážděných uliček, navštívit malé obchůdky s pestrou paletou nejrůznějšího zboží, procházet se mezi domy s červenými střechami, na něž dohlíží z vrchu zřícenina Benátské pevnosti. To vše je doplněno vůní a zelení olivových hájů a pinií.
Pro turistický ruch Pargu objevili po druhé světové válce Francouzi, ty byste tady dnes marně hledali. Letovisko je v současnosti nejvíce vyhledávané Brity a Skandinávci.
Pohnutá historie
Teprve když začneme klikatými uličkami stoupat do kopce směrem k hradu, uvědomujeme si velikost městečka a množství nejrůznějších obchůdků, restaurací, taveren a kavárniček. Hrad je díky své poloze ideálním místem k procházce, neboť od jeho zdí si lze vychutnat výhled do širokého okolí na barevné střechy domků a mořskou hladinu. Slunce stojí na obloze výš a výš, a tak se v hradním areálu pod vysokými stromy na chvíli zastavujeme, abychom si nejen odpočinuli, ale také připomněli zdejší minulost.
Parga existovala původně trochu stranou a do současných míst se přestěhovala až poté, kdy pasáček našel v malé jeskyni nad mořem ikonu Panny Marie (tu je možné vidět v malém místním muzeu). Zda tomu tak skutečně bylo, nevíme, ale jako legendu ji zmiňují všechny turistické materiály o Parze. Další vývoj městečka je však už podrobně zachycen a doložen historiky.
Pětihvězdičkové hotely byste tady hledali marně. Parga má však něco, co vás uchvátí, zaujme a nadchne.
V tamních obchodech najdete pestrou paletu nejrůznějšího zboží.
Během své dlouhé historie byla Parga pod vládou Benátčanů, Turků, Francouzů, Rusů i Angličanů. Benátčané si tady udrželi nadvládu až do roku 1797, i když během té doby se Parga dostala třikrát pod tureckou nadvládu a tureckým pirátem Barbarossem byl zcela zničen původní hrad.
O Pargu projevil zájem císař Napoleon, ale po porážce Francouzů při Trafalgaru převzala kontrolu nad městem Anglie, která ji nakonec prodala Turkovi Ali Pashovi. Mnozí obyvatelé Pargy tehdy odmítli žít pod muslimskou nadvládou a vystěhovali se. Jejich exil trval 94 let až do roku 1913, kdy se Parga stala součástí Řecka. Turci v Parze zůstali až do roku 1924, kdy nastala vzájemná výměna obyvatel mezi Řeckem a Tureckem. Tato poslední kapitola bouřlivé historie je oslavovaná každý rok 15. srpna na svátek Panny Marie.
Olivovníky kam se podíváte
Krásná vyhlídka se kromě z hradu skýtá i z protějšího kopce u pláže Piso Krio Neri, na jehož vrcholku stojí kaple svaté Heleny, první pravoslavné panovnice byzantského Řecka. Výstup na kopec nám trval asi půl hodiny, ale výhled stál za to.
Unavení jsme nasedli na červený vláček, který nás zavezl k pevnosti tureckého uzurpátora Aliho Paši. Ten započal s její výstavbou v roce 1821, kdy Pargu koupil. Pevnost se nachází na skále nad vesničkou Anthoussa, odkud se nám opět nabídl úchvatný pohled na celou Pargu a na ostrovy Paxos, Antipaxos a Korfu jako za časů krutovládce. Z jeho pevnosti však zbyly na skále jen ruiny.
Když se stmívá, dostávají jednotlivé domy neobyčejný půvab.
Nechali jsme vláček ujet a vydali se dolů vyschlým korytem řeky, jež nás zavedlo na pláž Valtos. Tichými společníky nám byly tisíce olivovníků, jež mají zajímavou historii. Obyvatelé Pargy se nesmírně zlobili, když je Benátčané nutili ve velkém vysazovat olivovníky. Ty vidíme všude, kam se podíváme.
Cena oliv sice není dnes příliš vysoká, ale za druhé světové války znamenaly pro místní velmi výnosný obchod. Oficiálně tady roste asi 250 000 stromů, ve skutečnosti jich je mnohem více. Vysvětlení je prosté. Z každého stromu se totiž musí odvádět daň, tak proč by se měly přiznávat všechny, není nikoho, kdo by je v kopcích spočítal. Inu, i v Parze vědí, co to jsou daně a jak se jim šikovně vyhnout.
Debaty s mrtvými
Být v Parze a nenavštívit zbytky chrámu nedalekého Nekromanteionu nejde, a tak se k němu vydáváme i my. Chrám, kde prý kněží vedli dialogy s mrtvými a dostávali od nich pro poutníky rady do budoucnosti, je zasvěcený bohu podsvětí Hádovi a jeho manželce Persefoně. Stojí na pahorku v místech, kde se stékají řeky Acherón a Kókytos, místo je nápadně podobné Homérově popisu v 10. zpěvu Odyssey.
Malá modlitebna skrytá v jedné z uliček.
Zbytky Nekromanteionu
První písemné zmínky o Nekromanteionu jsou ze 7.století př.n.l., ale věštírna určitě fungovala i před tím. Nejslavnější byla ve 3. a 2. století př.n.l. Nekromanteion zničili Římané v roce 167 př.n.l.
Řece Acherón někteří přisuzují, že je bájnou řekou Styx, a samotný pahorek pak vyčnívajícím vrcholem Hádova podzemního paláce. Než absolvovali poutníci cestu do říše mrtvých, museli podstoupit očistu těla i ducha, obětovat bohům, kněžím za věštbu pořádně zaplatit a čekat několik dnů v místnosti orakula s minimem světla na znamení, což jistě udělalo s psychikou těchto lidí své. Poté, co obdrželi odpovědi, setrvávali v jiné očistné místnosti ještě další dny.
Chrám byl vystavěn účelově tak, aby celý komplex působil depresivním a tajemným dojmem. To se starověkým stavitelům podařilo na jedničku, nejsou tu žádné ozdoby ani okna, podzemní svatyně se utápěla ve tmě. I dnes na nás působí zbytky obvodových zdí a křivolaká schodiště s temnými chodbami tísnivým dojmem přesto, že je podzemí elektricky osvětlené.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
