Přírodní rezervace Paracas se rozkládá na 3 350 km2 asi 20 kilometrů od přístavu Pisco. Ten mimochodem propůjčil jméno i nejznámějšímu peruánskému alkoholickému nápoji, tradiční vinné pálence, kterou zde kdysi začali vyrábět španělští dobyvatelé.
Loni město těžce zasáhlo zemětřesení o síle 7,9 Richtera a přívalová vlna. Jen díky nedaleké rezervaci Paracas sem stále jezdí turisté. První atrakcí jsou chráněné ostrovy Ballestas, jejichž břehy obklopuje početná vzácná fauna. Neméně zajímavý je však i samotný písečný poloostrov.
Pršící písek
Pár desítek rybářských loděk kotví v ospalé zátoce Lagunillas, která se zakusuje mezi poloostrov a pobřeží. Není tu víc než molo a tři restaurace pro turisty. Další tři jsou v troskách po zemětřesení. Všechno je jinak pokryté šedým pískem, žlutým pískem, krémovým pískem anebo červeným pískem. Dál ve vnitrozemí, za plážemi proloženými několik desítek metrů vysokými útesy, najdete zas jen kilometry a kilometry písku, zvednuté kopci do výšky.
Už hejna racků a dalších ptáků v zátoce dávají tušit, že o co méně je života na souši, o to více je ho v moři. Zdejší pobřeží Tichého oceánu mořským životem kypí. Díky unikátním přírodním podmínkám - především Humboldtovu proudu - je tu voda i dál od pobřeží bohatá na plankton. A tím pádem i na další články potravního řetězce. Vědci tu napočítali 250 druhů mořských řas, 19 druhů savců - např. lvouni, lachtani, mořská vydra, delfíni,... - 216 druhů ptáků - např. plameňáci, kondoři, Humboldtovi tučňáci, bahňáci, tereje, kormoráni, pelikáni,... I proto je rezervace zapsaná na seznam UNESCO.
V řeči původních obyvatel Paracas znamená pršící písek. Krajina tady připomíná spíš nějakou vzdálenou opuštěnou planetu. Vzduch je slaný a ze soli - ne z asfaltu - je i silnice, zabarvená do černa gumou sježděnou z pneumatik.
Písek tlumí zvuk, slyšet je jen vítr. Když ale přijdete blíž k jednomu z nejvyhledávanějších útesů, zaútočí na vás kromě větru i burácení moře. U skal lze sem tam spatřit osamoceného kondora, který si poletuje ve větru točícím se u útesu.
Vítr s vodou tu vytvořily zajímavé tvary. Nejznámějším byla právě tady skalní brána nazvaná katedrála. Loni ji ale zničil silnější živel než ten, který ji vytvořil - zemětřesení - a tak už zbyl jen jakýsi sloup trčící z vody. Na jeho patě se vyhřívají ptáci a žijí tu i mořské vydry. Sem tam se nad hladinou vyloupne hlavička lachtana.
A v nízké mělké zátoce na druhém konci "krku" poloostrova jsou pro změnu plameňáci. "Blíž k nim ale nesmíte – pamatujte, že jste v rezervaci!" nabádá pokaždé průvodce Giovanny.
Za zvířaty a především tučňáky Humboldtovými, kteří patří k nejmenším žijícím druhům a hrozí jim vyhynutí, se navíc jezdí lodí k nedalekým ostrovům Ballestas - ale ani na nich se nedá vystoupit. Ještě dál od břehů plují kromě delfínů i velryby.
Kdysi bažina, dnes poušť
"Tihle obyvatelé ostrova jsou 45 milionů let staří," ukazuje průvodce Giovanny na místo na ploché pláži Paracaské zátoky, odkud vítr odvál písek. Je to skála se zkamenělinami. Kdo by řekl, že tady na poušti Paracas byla před 300 miliony let velká bažina.
Písečné duny dál od břehu ale také skrývají bohatý život, který není vidět často na první ani na druhý pohled. Díky blízkosti moře a častým mlhám tu jsou místa zvaná lomas. Rostou v nich ve velkých trsech přízemní tučnolisté rostliny kvetoucí malými fialovými lístky. Mezi nimi se prohánějí ve dne ještěrky a v noci gekoni a sem tam pouštní liška.
Pytláci, konzervárny a rafinerie
Rezervace Paracas kontrastuje se zapáchajícími velkozpracovnami ančoviček dále na sever od stejnojmenného letoviska a velkými rafineriemi na zpracování ropy a zemního plynu, které do místního přístavu v tankerech putují.
Tady v rezervaci je rybolov regulovaný. Rybáři tak z vody tahají především černé škeble. Ty pak v pytlích nakládají do bouráků jak ze starých amerických filmů nebo ze současné Kuby.
Dříve vyráželi pytláci na lov ke břehům poloostrova a lovili i delfíny a želvy. Dnes je to ovšem zakázané a na dodržování zákazu dohlížejí strážci parku. Paradoxní ovšem je, že dodnes patří rezervace do kompetence peruánského ministerstva zemědělství.
ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ
SOBOTA NEDĚLE |
Tuto sobotu a neděli od 10:05 (repríza ve 22:10) na Radiožurnálu:Předincká kultura nádherných textilií
Přírodní klenotnici Paracasu doplňuje i bohatství historické. Je znát, že obživa tady byla vždycky. Přímo v krku poloostrova totiž peruánský archeolog Julio Tello v roce 1925 objevil pozůstatky předincké kultury nazvané Paracas. Na místě nazvaném později nekropole Wari Kayan tu našli asi deset velkých hrobek, v každé z nich asi čtyřicet mumií, všechny zabalené do desítek vrstev pestrobarevných tkaných látek. Ty dnes archeologové považují za jedny z nejhezčích a nepropracovanějších textilních výrobků předkolumbovské éry. I proto si vysloužily místo v bohatém Muzeu zlata v peruánské metropoli Limě.
Kultura Paracas dosáhla svého rozkvětu kolem 5. století před Kristem. Kromě výroby látek i typické keramiky vynikali lidé mluvící pukínsky a uctívající boha moře jménem Kon v umění zavlažování a také v medicíně. Uměli prý léčit zlomeniny, infekce i nádory a prováděli trepanace lebek.
Machu Picchu není konkurence, tvrdí místní
Muzeum archeologie tady, na úpatí jednoho z paracaských kopců, je ale zavřené. "Španělská vláda nám darovala 1,5 milionu eur. Muzeum teď čeká na rekonstrukci a modernizaci," říká průvodce Giovanny a tvrdí, že by mělo otevřít do konce května. Teď se ale na něm nepracuje, takže kdo ví.
A možná je to dobře. Turistický ruch přináší obživu místním lidem, postiženým kromě chudoby také zemětřesením. A podle Giovannyho a jeho kolegů z cestovní kanceláře Aprotur se turisté hrnou i díky "konkurenční" peruánské turistické atrakci Machu Picchu, kterou loni vyhlásili jedním z novodobých sedmi divů světa. Turisté tak kromě nejznámější incké citadely navštěvují i další místa, jako je Pisco a Paracas. Ale zdejší příroda by se bez nich nejspíš obešla. Zvlášť proto, že strážců parku je tu stále nedostatek.
